Články

Politické přikázání: Nebudeš lhát.

4.6.2019

Vedeme urputné debaty o tom, zda náš systém přidělování dotací je neprůstřelný, zda má Komise právo zabývat se našimi zákony, zda vůbec mají existovat dotace, zda máme čekat, až Komise předloží definitivní zprávu o střetu zájmů páně premiéra, zda máme dobrý zákon o střetu zájmů. Nebo dokonce někteří přihlouple tvrdí, že podle presumpce neviny máme počkat, až rozhodne soud. Jiní zase tvrdí, že se musí zpřísnit zákony.

Už se o tom bavíme roky, řešili jsme Čapí hnízdo, únos premiérova syna a premiérem zinscenovanou schizofrenii, korunové dluhopisy, střet zájmů, ovlivňování médií, vyhrožování poslanci přes jeho matku. Mluví se o nestandardních postupech vyšetřovatelů, které trvají podivuhodně dlouho (některé výslechy k Čapímu hnízdu se táhnou roky), po volání o pomoc při únosu občana cizího státu Babiše juniora naše Policie neinformovala Slovensko a Švýcarsko, aby s nimi situaci řešila společně. Prostě dějí se všelijaké podivnosti.

Proč se nám nedaří prolomit toto zakletí?

Demokracie je založená na férové soutěži. Je jasné, že ten, kdo nehraje férově, musí být vyloučen ze hry. Ještě citlivější musíme být, pokud nehraje férově ten, kdo ovlivňuje pravidla a měl by být garantem férovosti. Máme právo trvat na tom, že předsedou vlády smí být pouze morálně bezúhonný člověk.

V Británii mají královskou Komisi pro standardy ve veřejné sféře, která vydala etický kodex, pověstných Sedm principů. Vztahuje se nejenom na členy vlády, ale na jakékoli volené politiky a na úředníky. Odstoupit musí každý, u koho se ukáže, že jeho setrvání ve funkci činí nevěrohodnou funkci samu, že zpochybňuje stát, město nebo úřad.

Podívejme se na tyto principy:

  1. Nezištnost Nositelé veřejné funkce by měli jednat výhradně z hlediska veřejného zájmu. Neměli by jednat v zájmu finančního prospěchu nebo jiných výhod pro sebe, pro svou rodinu ani pro své přátele.
  2. Integrita Nositelé veřejné funkce by se neměli vystavovat vlivu finančních nebo jiných povinností k osobám nebo institucím, které by je mohly chtít ovlivnit při výkonu funkce.
  3. Objektivita Při vykonávání veřejné funkce včetně jmenování do veřejných funkcí, přidělování zakázek a udělování odměn a výhod mají nositelé veřejné funkce rozhodovat věcně.
  4. Odpovědnost Nositelé veřejné funkce jsou odpovědní veřejnosti za svá rozhodnutí a jednání a musí se podrobit jakémukoli přezkoumání v souvislosti s jejich funkcí.
  5. Transparentnost Nositelé veřejné funkce by měli být co nejtransparentnější při všech rozhodnutích a jednáních, která činí. Měli by uvádět odůvodnění pro svá rozhodnutí a omezit zveřejnění informací pouze v případě, že to zřetelně vyžaduje širší veřejný zájem.
  6. Poctivost Nositelé veřejné funkce mají povinnost zveřejnit všechny soukromé zájmy, které by se mohly vztahovat k jejich veřejným úkolům a podniknout opatření potřebná k vyřešení střetu soukromých zájmů s veřejnými.
  7. Vedení Nositelé veřejné funkce by měli prosazovat a podporovat tyto principy svým jednáním a svým příkladem.

Problém je, že naše debata nerozlišuje morální oprávněné nároky na každého veřejného činitele od právní a trestně právní odpovědnosti. Zatímco podnikatel může na svou obhajobu lhát, obstarávat si dodatečné důkazy, vykrucovat se a podobně tak dlouho, dokud mu soud neprokáže opak, politik musí odejít ze své funkce ve chvíli, kdy zjednodušeně řečeno dělá ostudu. Když se trochu zamyslíme, náš předseda vlády porušuje všechny tyto principy do jednoho. Přitom porušení jediného z nich by mělo být důvodem k odchodu. Chceme-li být slušným a respektu hodným státem, musíme na těchto principech trvat.

Abych zjednodušil debatu, uvedu jen jeden příklad, kdy premiér udělal ostudu svému úřadu. Napřed dlouho Babiš tvrdil, že si nevzpomíná, komu patřila firma, která stavěla Čapí hnízdo. V roce 2013 to řekl do médií. Ale při jednání ve Sněmovně 23.3.2016 Andrej Babiš prohlásil: „Farmu Čapí hnízdo vlastnily v rozhodné době mé dvě dospělé děti a bratr mojí partnerky, který držel podíl odpovídající podílu mých dvou nezletilých dětí a mé partnerky.“ Podle Policie však ve stavebním deníku tyto osoby nevystupují, neukázaly se na stavbě, která jim měla patřit. Na Babišovu vědomou lež upozornila i zpráva OLAFu.

To na odchod z funkce stačí.

V tom je totiž rozdíl mezi politikou a podnikáním. Podnikatel může všelijak optimalizovat, následně tvrdit, antidatovat a dokonce na svou obhajobu Policii i lhát, a stále je považován za bezúhonného, dokud se neprokáže opak. Ale politik lhát nesmí. A musí se podrobit bez vytáčení jakémukoli vyšetřování. Politik musí transparentně řešit i podivnosti ve svém životě. Natožpak, když existuje podezření, že jednou z takových podivností je kariéra v mafiánském podsvětí a možná ještě něco horšího, jak na to upozornila jistá kniha. Pokud nebyl obsah knihy napaden u soudu, má se za to, že to tak nějak je.

Ano, politik nemá právo lhát. Na rozdíl od všech ostatních. Platí to i pro případy, že třeba v diplomové práci uvedl nějaký text, ačkoliv jej nenapsal. Nebo neobjasnil křišťálově čistě nějaký zdroj peněz. A mělo by to platit pro všechny případy.

Není potřeba měnit zákony, potřebujeme prolomit prokletí podivností tím, že prosadíme logické požadavky slušnosti.

Babiš sliboval, že bude řídit stát jako podnik. Asi si myslel, že tím pádem jako podnikatel může i v politické funkci mlžit a lhát. Splnil, co sliboval. Lhal. A česká veřejnost má právo požadovat, aby odešel. Podle sedmého principu má být politik příkladem. Ale u nás je premiér dokonalým antipříkladem. Je opakem toho, co právem požadujeme. Dělá nám prostě ostudu.