Přehled umělecký
Bohuslav Schnirch

Česká revue: měsíčník Národní strany svobodomyslné, věnovaný veřejným otázkám.
Praha 1901-1902, 5(1-5), s. 89-91.

Zpět na články o Bohuslavu Schnirchovi

Zpět na hlavní stránku

 

 
 

Přehled umělecký
Bohuslav Schnirch  

Káceti les v okolí stromu velikána, aby bylo viděti jeho vrcholek: toho třeba není. Přečnívá-li skutečně své soudruhy v háji, je tato okolnost známa celému světu v sousedství, tak že důkaz lesním pychem o tom prováděný je zhola zbytečný. Tak bývá i v životě, ve společnosti a konečně také v umělecké kritice, k jejímž nejožehavějším úkolům náleží srovnávací anatomie dvou vrstevníků k tomu účelu, aby se dokázala věc i méně vidomému patrná, který je z nich totiž svým uměleckým významem větší. Spravedlivosti se nedovážíš v takové případnosti, ale každou nespravedlivost ihned zočíš. Nespravedlivost může býti toho druhu dvojí: bud škodou na zásluhách tohoto či onoho; pakliže z dvou umělců většího snižuji, abych menšího snad dokonce i nad něj povýšil, dopouštím se humoristického kousku, jaký dojista odpykám směšností, škorpím-li na menšího, abych vynesl zásluhy většího, vinen se stávám na optickém klamu falšování výšek a na byzantinismu, jaký jest možný i v knížectvích knížat umění.

Nastane však druhý případ, ve kterémž velebení umělce menšího jest omluvitelno i když snižování jeho zásluh jest ztěžka odpustitelno, a případ ten nastává, když umělec tento včera umřel a když velebení děje se bez újmy výtečnosti umělce většího a když snižování děje za účelem nadnášení osobnosti soka už tím šťastnějšího, že přežil zemřelého.

Když jsme si toto vše na paměť uvedli, zajisté vystřehneme se veškerého srovnávání mezi zesnulým Bohuslavem Schnirchem a Jos. Myslbekem a měření tohoto oním, neboť na takovou studii zbude dosti času ještě dlouho potom, až květiny pohřebních věnců přestanou vydávati poslední stopu vůně, neboť tolik zasloužila sláva Schnirchova u všech všudy — aby přečkala tlustou voskovici před některým oltářem pražským hořící za jeho duši na vzdor všem předčasným kratiknotům. Ten spor, byl-li kdy taký, vlastně už dávno vyrovnán a absolutní stránka významu největšího sochaře českého a vůbec jednoho z nejpřednějších současných representantů řečeného umění v Evropě J. Myslbeka nespornou zůstává i úmrtím Schnirchovým, který byl před dvaceti a několika lety v české umělecké obci mužem téhož absolutního významu jako dnes Myslbek. A čím dnes Myslbek je, děkujeme hlavně té okolnosti, že jdeme ku předu. Bohuslav Schnirch byl sochařem nad míru populárním, na jeho výtvarech není ničehož z forem mluvy exklusivní aristokracie umění a čeho by se prostý pozorovatel teprve dohadovati musel.

Vinou poměrů naší chudoby a stísněnosti jsme v oboru umění s to, vydržeti podmínky vývoje a zaměstnání pro jednoho a dva skutečně veliké umělce a tak se stalo, že Schnirch byl nucen jíti svým uměním do služby k architektuře a že největší počet jeho výtvorů pohltila plastika fasad, při čemž ne vždycky byl tak šťasten, aby celé průčelí ovládl, jako se mu to disposicemi architektovými podařilo na Národním divadle, kdež založen jeho celý počátek a konec. Na ballustrádu průčelí postavil sice devět můs s Apollonem, ale odepřeno bylo mu postaviti na pylóny téhož průčelí své trigy, při jichž definitivní modelaci jej zastihla smrt. Vždycky však po celou tu svou služebnost architektuře byl vázán stykem svého stavitele a z tohoto momentu dal by se vysvětlili jeho »antikisující idealismus«. Ušlechtilý vzlet, jasnost komposice těchto prací, sama sebou nutně daná, byly přednostmi Schnirchovy plastiky pro Národní divadlo, pro Rudolfinum, pro Zemskou Banku, pro Assicurazioni Generali, pro paláce soukromníků v Praze, pro Karlovy Vary atd.

Jakkoli však tvůrčí síly zesnulého vyplýtvány z míry na toto podruží, talent Schnirchův v nich nevyvrcholil. Svého Schnircha, bezprostředního národního, českého umělce, nenacházíme ani v jeho skizzách pro monumenty, ani v jeho fontáně před Rudolfinum, přes všechnu trefnost invence. Ani pomník Palackého, ani pomník Husův svou hovornou embarasse delarichesse nejeví nám Schnircha v podobě, v jaké přijde do pamětí o českém výtvarném umění a bylo by vděčnou studií psychologickou, vybádati cesty, po kterých se mysl, zrodivší návrh pomníku sv. Václava, ve své geniální jednoduchosti průzračně výmluvný a hned první vteřinou pohledu českou mysl popadající, dostala k složitým, ohromným, nikoli komposicím, ale lépe kombinacím motivů, jimiž vystoupil Bohuslav Schnirch v posledních konkurencích.

Umělec, který stvořil théma svého života svými trigami, a jimi vyslovil tak mnohohlasý, jadrně rhytmický a harmonický hymnus Umění, tuto závěrečnou hudební větu tak nutnou k zakončení celku Schnirchova průčelí na Národním divadle!

Sochař, kterýž dovedl tak pregnantně vyslovovati již nepatrným pohnutím torsa svých figur duševní jich akt a který tak mistrovsky spojil toto oduševnění s realistickým výrazem pohybu svého jezdce, krále Jiříka, jak pohyb ten podmíněn postojem koně.

Ani na nejšťastnějším z posledních těch pomníků, náhrobku totiž dra Julia Grégra, neubráníme se dojmu neucelené řady detailů, z nichž jednotlivé pravda uchvacují a na Schnirchových nejposlednějších toho druhu setkáváme se dokonce se stopami abstrusní invence. Zdá se, že vedle ulpění umělcova na myšlénce, že plastika nejvyššího slohu není myslitelný bez nadvlády architektury, bylo tu hlavně pomnění na soutěž, její výsledek, na uhájení jeho posice v umělecké obci, v níž vyskytlo se hned několik, takřka hravých dobyvatelů posic, které kalilo těžké chvíle vzniků řečených monumentálních prací Schnirchových

Buď jak buď, tolik jest jisto, že od onoho šťastného dne, kteréhož slavil největší triumf životní, od otevření výstavy soutěže o sv. Václava, kdy skutečně zažil nevylíčitelné zadostučinění, jaké umělci poskytuje vědomí, že vytvořil absolutně umělecké dílo a že setkal se v něm s nejpopulárnějším porozuměním, že od onoho slunného dne nepohlédl slunci svého štěstí už nikdy tak z plna v tvář. A mimo to mnoho pošmůrna zůstalo v něm odtud pro ostatek života. Ani jeho »Chef d’oeuvre« Svatý Václav, ani jeho »1’ Oeuvre« trigy nebudou nikdy provedeny ...

Česká revue: měsíčník Národní strany svobodomyslné, věnovaný veřejným otázkám. Praha: Edvard Beaufort, 1901-1902, 5(1-5), s. 89-91. ISSN 1801-125X. Dostupné také na: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:3b142670-26e6-11e8-b8a6-5ef3fc9ae867

 

* embarasse delarichesse fr. - v rozpacích bohatstvím ñ

**Chef d’oeuvre fr. - veledílo ñ

*** 1’ Oeuvre fr. - práce č. 1 ñ

 

 
Bohuslav Schnirch
 

Zpět na články o Bohuslavu Schnirchovi

Zpět na Bohuslav Schnirch

Zpět na hlavní stránku