Bohuslav Schnirch vytvořil desítky různých plastik koně. Bezesporu uměl koně dokonale. Proč poté, co měl hotový model, trávil měsíce na terase stavby modelováním sádrové předlohy? Nebylo by pohodlnější udělat model v ateliéru? Při návrhu trig se potýkal se dvěma problémy. Jednak chtěl, aby monumentální plastika vypadala zdola ze všech stran uceleně, aby byla ze všech úhlů kompozičně vyvážená, protože zmenšený model, na který se díváme ‚tváří v tvář‘ a plastika, na kterou se díváme zdola pod úhlem 75°, je něco naprosto odlišného. Toho se nedá v atelieru dosáhnout. Například Michelangelo při práci v Sixtinské kapli měl hotové nákresy, do kterých si propíchal dírky a svíčkou odspodu pak projektoval paprsky světla na zakřivený strop, aby to, co na něj namaluje, vypadalo na zakřivené ploše odspodu tak, jak zamýšlel.  Schnirch přepokládal, že na nábřeží u divadla ale i z mostu bude pěší provoz a neměl by existovat žádný  ‚mrtvý úhel‘, ze kterého bude sousoší vypadat nedobře. Za druhé, pokoušel se vtisknout sousoší dynamiku. Odlehčená tenoučká křídla vytvářejí dojem letu (bohužel výsledné provedení tuto prioritu nedodrželo, křídla dělají dojem mokrého ručníku), postava Niké je v dynamickém natažení ruky, kterému se podřizuje, celé tělo, ale hlavně usiloval o dynamiku koňských kopyt, které měly vytvářet harmonický rytmus vyzařující sílu, ovšem podle první priority ze všech směrů.

Srovnání Schnirchovy studie profilu trigy a fotografie skutečného provedení

Schnirchovy náčrtky
 

Pompeje (stranově převráceno)
oproti sportovnímu antickému pojetí s dynamikou směřující vpřed proměnil Schnirch antický motiv
k dynamice Viktorie, bohyně vítězství, gestem směřující vzhůru, důstojně korunující vavřínovým věncem