|
Možná ano, ale byl
by jiný. Možná by nebyl básník. Co když z něj básníka a skvělého
žurnalistu udělal právě francouzský šmrnc? Zděděný. A nebo taky ne a
Jan Neruda
byl Čech jak poleno.
V jeho případě totiž platí se vším všudy latinské úsloví, že
„mater semper certa, pater incertus est“ - tedy, stručně řečeno
- že „otec nejistý“.
A tak alespoň jistě víme, že minimálně z polovičky byl
Neruda Čech. Po mamince
Barboře. A ta druhá půlka byla buď taky česká (po Antonínovi
Nerudovi) nebo možná francouzská. Po Joachimu Barrandovi.
Antoine IX. vévoda
de Gramont, vévoda de Guiche, vévoda de Lesparre
Raději to vezmeme od začátku. Musíme do
Francie. Když tam totiž v roce 1830 došlo k tzv. Červencové revoluci
a král Karel X. musel z domoviny uprchnout (dokonce v ženském
převleku!) do Anglie, prchal s ním i dvůr. Nejdříve do Anglie a
Skotska. Pak všichni harcovali sem a tam Evropou. Sesazený
francouzský král žil nějakou dobu i na Pražském hradě (od r. 1832).
K jeho dvoru patřil také Antoine Héraclius de Gramont, vévoda de
Guiche. A ten si najal české služebnictvo. Mimo jiné zaměstnával i
jistou Barboru Gebertovou, t.č. mladou vdovu. Členové francouzského
dvora se mezi sebou čile navštěvovali, a tak se asi poprvé setkali -
stavební inženýr
Joachim Barrande,
vychovatel Jindřicha de Chambord, vnuka francouzského krále a služka
Barbora, jeho pozdější dlouholetá hospodyně. A zřejmě se neviděli
jen jednou či dvakrát ...
Henri
Charles Ferdinand Marie Dieudonné d'Artois, vévoda z Bordeaux
a hrabě z Chambord
* 29.9.1820
†
24.8.1883
Ze služky Barbory se mezitím stala paní Nerudová. Zřejmě z rozumu se
podruhé provdala za téměř padesátiletého vdovce, vojenského
vysloužilce Antonína Nerudu ze Zásmuk. Peněz moc nebylo (trafiku si
pořídili až později), a tak přijala novomanželka místo hospodyně u
svého známého Joachima Barranda. Jelikož toho už dospělý princ de
Chambord (a později úplně poslední francouzský král z rodu Bourbonů)
jmenoval správcem svého majetku. Finančně dobře zajištěný
Barrande
se konečně mohl věnovat naplno svému koníčku - paleontologii. Té
naprosto propadl při vyměřování pražsko-lánské koňské dráhy.
Železnice nikdy nevznikla, ale výzkumné výkopové práce vydaly
netušené podklady - silurské trilobity.
Barrande
si v domě U tří hvězd na Malostranském náměstí zařídil svou vlastní
domácnost, kde vládla česká Babette. Tak
Barrande
Barboru oslovoval. Později ji prý překřtil na „bábinku“, i
když byla jen o čtyři roky starší než on. A jak Barranda vnímali
Pražané? Četli jste Nerudova „Hastrmana“? Tak to je on ...
Jan Neruda
přišel na svět v roce 1834, necelé tři roky po svatbě Barbory s
Antonínem Nerudou. Novopečené matce tehdy bylo téměř čtyřicet let.
Traduje se, že
Barrande
byl k Nerudovým vždy velice štědrý. Například už když se Barbora
vdávala, dostala od něj cosi jako „věno“. A málo to nebylo. Prý i k
malému Janovi se
Barrande
moc hezky choval. Údajně přispíval na jeho studia a později - už v
jeho dospělosti - mu financoval cestu do Francie. Že by takový
lidumil? Nebo že by špatné svědomí ...?
Barbora vedla Barrandovu domácnost dlouhá léta. Svérázný vědec se od
ní naučil velice dobře česky. A tak mohl dávat některým svým
objeveným zkamenělinám krásná česká jména - např.: tetinka, pantáta,
synek, maminka, panenka, spanilá či „nevesta vendita“ - Prodaná
nevěsta. Že by mírně básnický duch ...?
Přesto ale svému „možnásynovi“
Barrande
doporučil věnovat se něčemu praktickému. To když se k němu mladý
básník přišel pochlubit s rukopisem sbírky Hřbitovní kvítí.
Barrande
konstatoval, že verše jsou docela dobré, ale pro český národ by bylo
větším přínosem, kdyby se mladík věnoval vědě. Že by dobře míněná
otcovská rada ...?
Barbora Gebertová
Nerudová
Nu, pravdu se asi už nikdy nedozvíme. Do hrobu si ji vzala Nerudova
maminka (+1869) i
Barrande.
Když roku 1883 zemřel, napsal
Jan Neruda ve svém fejetonu:
„Kdykoli si myslím na muže naprosto opravdového a myslitele
velikého, tane mi na mysli tvář Barrandova, tvář nesmrtelná.“
A své o tom věděl asi i „papírový“ otec Antonín Neruda, který zemřel
roku 1857. Zrovna v době, kdy
Neruda připravoval k vydání
sbírku Hřbitovní kvítí.
Jan Neruda
A tak následně vznikl desetidílný cyklus Otci, kde se syn (?) vypsal
z tíhy, která vždy ležela na jejich vzájemném vztahu:
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.
A přec stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
že jsme žili jako žijou
dobří, ale chladní známí.
Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě jsme zas stáli.
No, něco v tom asi bylo, říkám já ... |
