Ing. Joachim Barrande

1821-1822 za studií na École Polytechnique,
prestižní technické škole v Paříž

 

C'est ce que j' ai vu.

* 11.8.1799 5.10.1883
„Francouzem zůstal, hrdým na svůj původ a národ svůj, k našemu národu však přilnul s láskou.“ Jan Neruda

Joachim Barrande se narodil Charlottě Louise a Augustinovi Barrandovým v sobotu 11.8.1799 v městečku Saugues v hornatém departmentu Haute Loire v jižní Francii. Vysoce položené horské oblasti s nadmořskou výškou 940 m, drsným klimatem a i dnes nízkou zalidněností.

V matrice Obecního úřadu je následující zápis: „Dnes 24. thermidoru sedmého roku Francouzské republiky dostavil se ke mně,obecnímu jednateli obce Saugues,občan Augustin Barrande v doprovodu svého bratra Jouachima Barranda, 38letého a Medarda Moliniera, 52letého, oba z řečené obce Saugues, prohlásili, že Charlotta Louisa Torrantová, legitimní manželka Augustina Barranda, porodila téhož dne chlapce, který nám byl ukázán a kterému dali jméno Jouachim Barrande. O tomto prohlášení řádně ověřeném jsem učinil tento zápis, který jsem podepsal s pány Barrandy a Molinierem shora uvedeného roku a dne...“

V letech 1819—1824 studoval silniční a mostní stavitelství v Paříži na proslulé vysoké škole ‚École polytechnique‘ a ‚École des ponts et chaussées‘. Mimo technické obory studoval přírodní vědy. Zejména jej ovlivnily přednášky slavného zoologa a paleontologa Cuviera.

Barrandův otec, který měl na náměstí Place St.Médard v Saugues (k roku 1806 s 2600 obyvateli) v těsné blízkosti centra, jímž byl románský chrám sv.Medarda, krámek s podomácku tkaným plátnem a vlněnými houněmi, sice nebyl šlechtického původu, ale jistě byl zámožným občanem, neboť svým potomkům (Joachimovi a jeho o deset let mladšímu bratrovi Josephovi) poskytl nejlepší vzdělání - oba je poslal na nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum. Odměnili se mu tím, že uspěli při dodnes obávaných přijímacích zkouškách na École polytechnique, kterou Joachim studoval v letech 1819-1824. (Tato vysoká škola technická, založená r.1794 ještě jako škola veřejných prací, byla o deset let později Napoleonem změněna na školu vojenskou, jíž je dodnes. Jen pro zajímavost: jejími učebnami prošly osobnosti jako A. Citroen či LeVerrier – objevitel planety Neptun). Poté byl přijat na ‚École polytechnique‘, a to hned na poprvé. Po dvouletém studiu ji ukončil s pořadovým číslem jedna, tedy jako nejlepší student roku. Další, dvouleté studium na ‚École des ponts et chaussées‘ mu, kromě znalostí z oboru stavby mostů a silnic, dalo též mnohé vědomosti z oboru přírodních věd. Po zdárném dokončení studia, ve 22 letech, působil jako stavební inženýr v Bordeaux a v Saumuru a jako civilní inženýr se proslavil v Decize, kde je dodnes pýchou kraje jeho most přes Loiru.

Bratr Joseph, o deset let později, v rámci dohody mezi ruskou carskou vládou a vládou Francie, řídil projektování Transsibiřské magistrály, a tak opět poctil rodinným jménem velkolepou stavbu!

 

lfancy3.gif (583 bytes)

Ale zpět k Joachimovi: Zaujat přednáškami svých profesorů Cuviera (slavného zoologa a paleontologa), Lamarcka či d’ Orbignyho, začíná pronikat do tajů přírodních věd. Je jisté, že musel ovládat společenské vystupování natolik, že se o jeho znalostech z matematiky a přírodních věd, doslechl francouzský dvůr, kam byl koncem 30. let povolán Karlem X., aby se stal učitelem jeho vnuka Henriho z Chambordu.

Královská rodina však od červencové revoluce 1830 byla na útěku, putovala nejprve do skotského Edinburgu kde poznal Sira Rodericka Murchisona, věhlasného geologa, který ještě více podnítil  Barrandův zájem o vědu. Pobyt v nevlídném skotském kraji však královskou rodinu příliš nenadchl, a proto v roce 1831 s potěšením přijali nabídku císaře Ferdinanda I., na zámek Buštěhrad, který jim propůjčil francouzský císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Ani zde však dlouho nepobyli, neboť už za rok, v r.1832, je vyhnala cholera. Přestěhovali se tedy do prázdného Pražského hradu. Zpustlé, narychlo upravené paláce, které v sobě nezapřely, že se jich po dlouhá desetiletí užívalo jako vojenských skladů, opět nemohly být náhradou za ztracené Versailles.

 

 

 

Zatímco Karel X. s celým svým doprovodem opustil Prahu v roce 1833, Barrande už Prahu neopustil. Zánik formálního vztahu ke dvoru ještě více utužil skutečné celoživotní přátelství mezi Barrandem a Henrim z Chambordu, který po smrti svého děda přesídlil z Gorice (dnešní Itálie) na svůj zámek ve Frohsdorfu u Vídně (měl později sehrát v životě J. Barranda důležitou roli). Kvůli intrikám na královském dvoře a své přílišné liberálnosti a progresivitě musel na svou funkci rezignovat. Poté se stal správcem jeho statků a hlavním poradcem.

V Praze se 33 letý Barrande - jméno dosud neznámé ve vědeckých kruzích - brzy seznámil s našimi čelními vědeckými osobnostmi, sdruženými kolem Musea Království českého. Jmenujme z nich alespoň Františka Palackého (který byl mj. Chambordovým učitelem němčiny) a Kašpara hraběte Šternberka - zakladatele Musea. Jeho prostřednictvím se také roku 1833 Barrande na krátkou dobu vrátil ke svému původnímu povolání. Měl posoudit, popř. přepracovat projekt prodloužení pražsko-lánské koňské železnice, v pořadí druhé stavby tohoto typu v Čechách. Měla propojit Prahu s Plzní, přišemž navazovala na hotovou dráhu z Prahy na Křivoklát a měla pokračovat až k uhelným pánvím v okolí Radnic. Díky svým geologickým znalostem byl požádán, aby posoudil projekt. Z původního záměru však později sešlo. Při těchto pracech si mladý francouzský inženýr všiml vzácně zachovalých otisků mořských živočichů v tmavé břidličnaté hornině a začal je sbírat. Krásné nálezy trilobitů, měkkýšů a hlavonožců učarovaly Barrandovi tak, že jejich studiu zasvětil zbytek života. Při výzkumných pracech v okolí Skryjí totiž spatřily světlo světa téměř půl miliardy let staré zkamenělé zbytky dávných obyvatel pramoří - trilobitů. Pro Barranda nebyly ničím neznámým - ba naopak. Znal je jednak ze Skotska a Francie a také z příležitostných nálezů z Prahy. Traduje se, že se Barrande se zkamenělinami poprvé setkal v témže roce při procházce v okolí Dívčích Hradů na Zlíchově, poblíž Bílé skály, kde nalezl zbytek trilobita rodu Odontochile a část hlavonožce Orthoceras. Paní ‚Bábinka‘ při úklidu jeho bytu prý toto ‚kamení‘ vyhodila na skládku. Poté je však musela Barrandovi přinést zpět do pracovny.

Šest let svého života (1840 - 1846) věnoval cestování po středních Čechách a brzy pochopil, že co do bohatosti a druhové rozmanitosti fosílií jsou krajem zcela jedinečným. Čtvrtek 13.června 1844 - tímto datem je označen zápis v jednom z jeho 15 deníků (jejichž část je sice překrásně kolorována, ale bohužel text je psán obyčejnou tužkou). Toho dne si Barrande zakreslil profil prvohorních souvrství pražské pánve.

Od roku 1835 do roku 1845 bydlel přímo naproti na Malostranském náměstí v domě "U tří hvězd" ( čp. 37 III ). A byl bezesporu nepřehlédnutelnou postavou Malé Strany a mnohé nasvědčuje tomu, že posloužil Janu Nerudovi jako ‚model‘ k povídce Hastrman. Nerudova maminka se začala od r.1834 starat o jeho domácnost, a to nejprve ‚U tří hvězd‘ a od května 1845 v čp. 419 III, tehdy novostavbě empírového domu ‚U řetězového mostu‘ v dnešní Vítězné ulici (tehdy Chotkově, kam se Barrande musel přestěhovat, jelikož jeho bývalé bydliště na Malostranském náměstí koupila v roce 1844 Česká spořitelna. S paní Nerudovou se prý seznámil ve Skryjích, kde pracoval na stavbě železnice). Paní Barbora, jen o čtyři roky starší než Barrande mu zde našla dostatečně velké pětipokojové apartmá ve třetím patře přistavěném v roce 1842. ‚Dostatečně velké‘ byl však v Barrandově případě pojem značně relativní, neboť po čase, díky nashromážděnému množství zkamenělin, v něm nebylo téměř k hnutí. Nejčastěji vysedával u malého stolku v kuchyňce u lampy postavené na obráceném plechovém hrnečku (?!). Na okenních parapetech bylo několik květináčů s kaktusy, mezi nimiž sedával pes.

Barrande se čtením Pražského deníku a s pomocí paní ‚Bábinky‘, jak nazýval matku Jana Nerudy, naučil i obstojně česky. Podle vzpomínek jeho posledního skalníka, legendárního Tomáše Marka z Drábova u Berouna, mluvil prý Barrande česky sice správně, leč pomalu. Tento skalník ještě ve svých 94 letech, v r. 1944, napodoboval Barrandovu výslovnost v mnohokrát tradované větě: „Tomáši, půjdeme do Libečova, najdeme tam lingule a uzavřeme sbírku“.

Není nepravděpodobné, že krásná česká slova jako „tetinka, pantáta, královna, maminka, panenka, spanilá, milá, synek, vévoda, Nevěsta vendita - Prodaná nevěsta“, kterými Barrande nazval mnohé české zkameněliny (a to i navzdory tomu, že bylo v Bologni v r.1881 geology ustanoveno, že názvy smějí být pouze latinské či latinizované), slyšel poprvé právě z úst paní Barbory.

Z předválečného vyprávění již zmiňovaného Tomáše Marka víme, že Barrandova slovní zásoba nebyla zdaleka omezena jen na zkameněliny, ale také dosti často spolu rozmlouvali o hezkých děvčatech, která potkávali při toulkách v Poberouní. Nejednou bylo lze spatřiti elegantně ustrojeného cizince ve víru tance na vesnických tancovačkách (např. v Kosoři, či okolí Skryjí a Týřovic).

Pokud bychom chtěli Barranda charakterizovat jako člověka, bylo by na místě citovat Jana Nerudu, který na něho vzpomíná jako na „uhlazeného kavalíra, pečlivě oblečeného v šat nezvyklého střihu, vlídného a laskavého. Vídal jsem jej od svého dětství po mnoho let den co den. Mluvil jsem s ním často, ale úsměv na jeho tváři postihl jen málokdy.“

Rakouský geolog F. E. Suesse, o něm v r.1849 prohlásil: „vysoce urostlý štramák, pozornost zasluhující zjev, bezvousý (Barrande má na všech portrétech pečlivě vyholenou bradu lemovanou licousy), s bílou hlavou a bílým šátkem uvázaným vysoko na krku a s kabátem, který dosahoval až na kotníky.“ Cestovatel a přírodovědec J. L. Kořenský o něm ve svém článku z r. 1898 píše: „kroj Barrandův byl rázu staromódního. Hlavu pokrýval šedivým cylindrem, v létě měkkým šedivým širákem. Na krku nosil bílý nebo strakatý šátek, kolkolem obvázaný. Kabát míval šosatý. Za chladu oblékal na se plášt s rukávy a chodil v něm asi po třicet let, od té doby, co přišel do Čech z Francie. Bez rukavic nevycházel nikdy. Čistoty si hleděl velice. Umýval se denně několikrát. Vlasy dával střihati jenom doma v bytě. Vousem jeho byly licousy. Ostatní vousy holil si každý den. Život vedl přísný, pravidelný. Žil střídmě a zbožně. Vstával časně a pracoval od božího rána. Snídával polévku nebo kávu dle určitého týdenního pořádku. O jedenácté hodině požíval kousek chleba s máslem nebo jablka. O dvanácté hodině konal obvyklou procházku, od níž ho neodvrátila žádná návštěva a žádná nepohoda. Z procházky vracel se o druhé hodině. O třetí hodině obědval. Ovoce nescházívalo při tabuli. Jídal je rád čerstvé nebo sušené, jako fíky, hrozinky, ořechy. Pivo píval míchané s vodou a přidával do něho kousek cukru. Též víno píval, ale vše v míře nepatrné. Po obědě pil černou kávu, načež trochu podřimoval při stole. Potom opět věnoval se svým studiím až do večera. Po celý rok večeřel toliko mléko a housku. Musel-li nocovati na svých výletech na venkově, žil mnohdy o pouhém mléce a kusu chleba. Ta strava bývala zhusta jeho obědem a šla mu jak náleží k duhu. O svých pracích pro nový den mluvíval si sám nahlas, říkávaje, co bude dělati zítra. Po večeři pracoval jen za mladších let, později zanechal již každé práce při lampě a šel záhy spat. Nekouřil, nešňupal. Barrande byl jako pravý křesťan mysli velice zbožné, neděli světil dle přikázání Božího a pravidelně chodil na půl dvanáctou do chrámu sv. Mikuláše. Jeho chůze byla pevná, vojenská, ne však hřmotná. Vysoké tělo své nosil vzpřímeně. Koncerty, divadla a jiná kulturní vyžití pro něho nebyla...“

Neruda o něm ve svém fejetonu z neděle 21.října 1883 napsal: „Kdykoli si myslím muže naprosto opravdového a myslitele velikého, tane mi na mysli tvář Barrandova, tvář nesmrtelná“.

V Barrandových denících, o nichž jsem se již zmiňoval, nebyly jen popisy lokalit a geologické profily, ale také nejrůznější náčrty strojů a jejich konstrukcí, dále ceníky týkající se polního a lesního hospodářství v Čechách, na Moravě i v Rakousku. (Od r.1841 totiž působil jako správce Chambordových pozemků).

Zajímavé jsou rovněž poznámky o sběratelích tzv. skalnících, kteří pro něho sbírali zkameněliny. Právě tito skalníci jsou další neodmyslitelnou součástí jeho života zde v Čechách. Barrande se natolik naučil česky, že byl schopen se s nimi dorozumět. Během doby si vychoval okruh zkušených a šikovných spolupracovníků, kteří pro něho odkrývali nová naleziště a vysbírávali zkameněliny z rozsáhlých výkopů (některé z nich byly až 200 metrů dlouhé a až 3 metry hluboké!). Zpočátku jim Barrande vyplácel týdenní mzdu, později i zvláštní ‚prémie‘ za vědecky cenné nálezy. Postupem doby se někteří z nich začali specializovat na určité druhy zkamenělin (např. poštmistr A Schubert z Radotína, se zaměřil na sběr zvláště cenných devonských paryb, které jsou dnes uloženy v Národním Muzeu).

Latinská jména byla pro skalníky zbytečně složitá a nesrozumitelná, a tak si jednotlivé druhy pojmenovávali po svém: trilobitům říkávali ‚raci‘, a tak dodnes známe ‚raky motýlové s krejcarovou hlavou, se zamračenou hlavičkou, korunáče, metláky, špičáky, vějíře, umrlčí hlavy či lopatáče‘, a hlavonožce – ‚šrouby, točenice, rybičky či růžky‘.

Když prý Barrande zjistil, že ho někteří skalníci okrádají (tím, že odprodávají překupníkům část nálezů), trpce si povzdechl, že kdyby si mohl dovolit platit jim více, jistě by se k tomu nesnížili. Jen pro představu: díky hmotnému zajištění ze strany hraběte Henriho z Chambordu investoval Barrande do své vědecké činnosti více než 25 tisíc zlatých, a to pouze do roku 1848 (tedy za 16 let svého pobytu zde v Čechách). Jak píše prof. Krejčí v r. 1844: „… Některý pilnější a čipernější z nich vyzískal si při tom zaměstnání i jakousi zámožnost, koupil si totiž chalupu i pole ...“. Dodnes si může v literatuře přečíst jména: Škoda, Karýsek, Svoboda, Srpek, Hons, bratři Zikové či Šťástkové (mnozí z nich si nad nalezištěm stavěli přístřešky, aby mohli pracovat i v zimě).

Úmrtím Joachima Barranda sběratelská aktivita amatérů zdaleka nezanikla. Ještě dlouho po roce 1883 nosili noví a noví skalníci své nálezy do Musea. Bylo tomu tak pochopitelně i za Barrandova života. Dodnes se můžeme například v časopise Musea Království Českého dočíst,že od prvního června do konce srpna r.1854: ‚... ke sbírce nerostů a skamenělin dal p. Jan Purkhart, c.k. kancelářský v Buštěhradě 21 kusů skamenělin a p.Polf kus křemene, od 1.září do konce listopadu r.1864 ke sbírce skamenělin p. Ant. Čížek z Vysokého dva zuby z předpotopního zvířete a archivář p. K. J. Erben kus skamenělého dřeva ...‘ (Karel Jaromír Erben byl archivářem Musea Království českého).

Mohlo by se sice podle předchozího výčtu jmen zdát, že sám Barrande do terénu téměř nechodil, ale opak je pravdou, čehož důkazem jsou jeho opotřebovaná kladiva a síťovka, v níž nosíval své nálezy. Všechny jeho pracovní potřeby a náčiní jsou dosud uschovány ve sbírkách Národního muzea.

„Na výlety se Barrande oděn do, již v té době staromódního kroje, zásoboval kávovou esencí z Paříže (jeho správcovské povinnosti ho čas od času nutily žít právě v Paříži, kde měl i vlastní byt v Rue de l’ Odéon čp. 22), troškou vína, houskou a pečení. Na pochodu se opíral o hůl ze španělského rákosu (ratanu). Španělka byla ohnutá, aby si ji mohl za jiné práce na sebe zavěsiti.“

Barrande, ač se to může zdát až nepochopitelné nebyl, a také nemohl být pracovníkem žádného vědeckého institutu, ale jen pro zajímavost byl čestným doktorem Vídeňské Univerzity, čestným členem Francouzské geologické společnosti, čestným členem Londýnské geologické společnosti, členem Císařské akademie věd ve Vídni (která každoročně také financovala jeho vědecké dílo), čestným členem amerických geologických společností. Byla mu udělena nejedna cena a byl i mnohokráte dekorován různými evropskými řády a vyznamenáními za vědeckou práci. Bezesporu stojí za zmínku, že se Barrande narodil 10 let po dobytí Bastily a za svůj dlouhý život prožil nejen druhou a třetí republiku, ale také druhé císařství.

Vraťme se však ještě na chvíli k jeho vlastnostem. Mezi nimi se vyjímala laskavost ke spolupracovníkům, velkorysost, důslednost, štědrost a nezapřel v sobě ani své vlastenectví, o čemž svědčí mj. i tato příhoda: Praha se mu chtěla ještě za jeho života zavděčit, a proto mu nabídla, že jej učiní čestným občanem. Barrande byl sice touto nabídkou nesmírně potěšen, ale údajně odpověděl: „Ctění pánové, miluji Prahu jako svou druhou vlast a honosil bych se tímto vyznamenáním, avšak dle zákonů francouzských musel bych se vzdáti dříve státního občanství francouzského, chtěje se státi občanem, třeba jen čestným, v jiné zemi. Já však chci zůstat Francouzem a zemřít jako Francouz“.

Barrande byl však také téměř pedantským vědcem. To jest patrné z historky, jejímž druhým aktérem je Jan Neruda (který byl z Barrandovy strany finančně i osobně podporován). Mladý básník Barrandovi pln nadšení přinesl svoji první sbírku básní ‚Hřbitovní kvítí‘. Barrande sice připustil, že ho některé verše zaujaly, avšak dodal: „Víte, básně psáti není nic pro váš národ. Snad vám budou kamarádi připíjet, vy však chcete-li svému národu opravdu prospěti, zanechte veršů a chopte se přísné vědy!“

Naštěstí se ale Neruda přesvědčit nenechal. O Barrandovi se vypraví ještě řada dalších historek: „... Na svých toulkách po Středních Čechách přespával buď u svých přátel či po hostincích, kterých byla v minulém století celá řada. Jednoho krásného letního dne přišel po celodenním putování v okolí Berouna do Králova Dvora, kde se chtěl ubytovat v hostinci, který tehdy stával u hlavní silnice při odbočce na Zahořany. Utrmácený a zaprášený Barrande vypadal asi opravdu zuboženě, neboť si jej hostinský změřil přísným pohledem a vyhnal ho se slovy ‚tuláky na noc nebereme!‘“.

 

barrand3.jpg (10622 bytes)

1860

„ ... V srpnu 1879 fáral čerstvý osmdesátník Joachim Barrande na dole Vojtěch ještě s několika důlními úředníky na dno dolu do tisícimetrové hloubky. Tuto událost připomíná ve štole pamětní deska s nápisem: ‚Na tomto místě proslulý geolog J. Barrande oklepával boky vlastnoručně dne 12. srpna 1879 v den svých 80 narozenin‘ (zde došlo k omylu, neboť Barrande se narodil 11. srpna!). Když vyfáral na povrch, obklopili ho příbramští horníci a vyjádřili mu obdiv. Barrande jen mávl rukou a dodal: „Život je velký a nádherný dar. Jen se nesmí promarnit. Můj dnešní výkon nepovažujte za něco mimořádného. Malíř Tintoretto maloval po sedmdesátce své nejlepší obrazy, filozof Voltaire po osmdesátce psal skvělé filozofické úvahy a Tizianovi bylo dokonce 98 let, když dokončil svůj slavný obraz Bitva u Lepanta, a to nemluvím o Michelangelovi a dalších ...““

Výzkumu českých starších prvohor se Barrande věnoval po celých 44 let svého života! Za tuto dobu vzniklo jeho základní dílo, které ho postavilo na vrchol světové geologie a paleontologie. Úplný název této dosud nejrozsáhlejší vědecké práce vykonané jediným člověkem v originále zní ‚Systeme silurien du centre de la  Boheme’, tedy Silurský systém Středních Čech. (Dříve byly totiž celé starší prvohory zahrnovány pod souhrnný název "silur", dnes tento termín označuje jen jejich třetí období), na více než 6000 stranách a 1160 obrazových tabulích popisuje přes 3650 druhů, většinou pro vědu nových. Tato práce je řazena k  nejrozsáhlejším vědeckým dílům všech dob a oborů vytvořeným jedním člověkem.

První svazek věnovaný trilobitům vyšel po předchozí velmi pečlivé přípravě až v r.1852. (základní koncept byl však na světě již r.1846). Trilobitům věnoval Barrande tedy celý první díl, první svazek tabulí a část dodatků publikovaných až v r.1872. Již před tím oznámil svůj úmysl zpracovat souborné dílo o českém siluru. Touto zprávou byli zaskočeni dva geologové žijící v Čechách - Ignác Hawle, guberniální rada Berounského kraje a August C. Josef Corda, t.č.kustod Českého Musea. Nechtěli připustit, aby měl v této záležitosti prvenství kdokoliv jiný než Čech! Proto se odhodlali stůj co stůj předstihnout Barrandův záměr. Jejich společná práce - ‚Prodrom einer Monographie der Trilobiten‘  - vyšla v r.1847. Ve srovnání s Barrandovým dílem zde však platí ono známé ‚práce kvapná, málo platná‘ . Při své vědecké práci Barrande dbal i na nejnepatrnější detaily (např. při vydání prvního svazku - jenž vyšel jeho vlastním nákladem - v již hotové knize měnil 250 stran textu)! Ve vydávání dalších dílů pokračoval stejně důkladně až do své smrti – r. 1883. Poslední dokončený čtyřsvazkový díl, který byl věnován mlžům, byl publikován v r. 1881. Za jeho života vyšlo celkem 22 svazků, ve kterých je popsáno a vyobrazeno celkem 3557 druhů. Celé toto dílo má přes 6000 stran textu a vysvětlivek k obrázkům a 1160 litografovaných tabulí s dokonale věrným vyobrazením popisovaných exemplářů. Vezmeme-li v úvahu, že na každé tabuli je průměrně 30 obrázků, dojdeme k číslu takřka neuvěřitelnému. Celá Barrandova práce je postavena na faktech: mnohé vysvětluje již jeho motto, kterým je každý svazek uveden – „C‘est ce que j‘ ai vu“ – „To je to, co jem viděl“. Dále si vymezuje ‚zjišťovat skutečnost a ne tvořit efemerní teorie. Patří budoucímu géniovi, aby uchopil, co náš věk připravil, a vrhl všechno světlo na Zemi, jako je Newton vyzbrojený pozorováními minulých věků vrhl na nebesa‘.

Samozřejmě i Joachim Barrande měl své pokračovatele. Nejvýznamnějším z nich byl Ottomar Pravoslav Novák (1851 - 1892). Barrande jej zprvu zaměstnával jako svého tajemníka a doslova jej nutil k doktorátu. Byl také jediným hostem na jeho pozdější promoci. V Barrandově závěti byl pak ustanoven pokračovatelem rozsáhlého ‚Systému‘. K finančnímu zabezpečení a hrazení nákladů mu bylo zanecháno ve Spořitelně hl. m. Prahy 10.000 zlatých!

Po Barrandově smrti Ottomar Pravoslav Novák vydal ještě 7 dalších svazků, v r. 1892 však ve svých 41 letech umírá a s ním i veškeré další naděje na dokončení tohoto veledíla.

Další neméně důležitou součástí monumentálního Barrandova díla je tzv. ‚spor o kolonie‘. Na některých lokalitách české prvohorní pánve se totiž vyskytovala fauna promíchaná spolu s faunou starší. S Barrandovou domněnkou, založenou na teorii migrace mladší zvířeny, která po nenalezení vhodného prostředí k životu uhyne, po čase, když se životní podmínky změní, se zde mladší typy fauny natrvalo usídlí, řada geologů ostře nesouhlasila. Barrande však své názory hájil zcela kategoricky a na jejich podporu vydal i pětisvazkové dílo ‚Défense des colonies‘ neboli ‚Obrana kolonií‘. O této kapitole píši opět pro ilustraci Barrandova charakteru. Některé své kolonie zcela úmyslně pojmenovával po svých odpůrcích - např. kolonie Krejčí. Svých odpůrců si však nesmírně vážil a v kapitole ‚Kolonie Krejčí‘ doslova píše: „Rád ctím ty, kteří jsou z nejhorlivějších zastánců a rozšiřovatelů vědeckých pravd v mládeži české“.

Musíme však dnes připustit, že se Barrande ve svých výkladech o koloniích opravdu mýlil. Barrande nebyl zdaleka jediným výrazným sběratelem zkamenělin. Jedním z jeho hlavních konkurentů byl zámožný pražský sládek Jan Michal Šáry, který za léta nashromáždil podobně rozsáhlou sbírku (cca 100 000 nálezů a to dokonce ještě o něco dříve než sám Barrande!). Po jeho smrti byla jeho kolekce nabídnuta ke koupi Českému Muzeu, avšak to nemělo potřebné finance, a tak byla v r. 1878 prodána prof. Alexandru Agassizovi do nově založeného Muzea srovnávací zoologie na Harvardské univerzitě v Bostonu a to za 28.000 zlatých!

Vědecká obec si po této ztrátě plně uvědomovala jakou nesmírnou hodnotu má Barrandova sbírka, a proto se její představitel prof. Antonín Frič o tomto problému před Barrandem zmínil. Ten prý odvětil výrokem: „Soyez tranquille je connais mon devoir envers le nation tcheque.“ – „Buďtěž klidný, znám svoji povinnost k Čechám“.

Maje poslední věci člověka stále na paměti, ukládal svou závět na bezpečné místo. Napsal ji v neděli dne 29. května 1881. „Tamo jest poslední vůle má“ říkával prý své hospodyni.

„… Za svého života Barrande nikdy nestonával, kromě kašle prý nepoznal závažnější nemoc. Asi rok před svou smrtí počal Barrande scházeti, ač toho sám nepozoroval a ani nechtěl. Ale ti, kdož ho znali z let minulých, shledávali, že se postava jeho poněkud nachyluje a že má chůzi obtížnější. Také hluchota se ohlašovala. Jednou vraceje se z obvyklé procházky byl na Újezdě na Malé Straně postižen závratí a klesl k zemi, takže musil jej strážník odvést domů. Jakmile však Barrande vstoupil na schody a spatřil svou hospodyni shůry přicházeti, vytrhl se strážníkovi a vyběhl jako mladík do třetího poschodí. Polekanou hospodyni ubezpečoval, že mu nic není, že to byla jen okamžitá slabost, byl to ale začátek konce!“ Tuto zprávu nám ve svých pamětech zanechal již zmiňovaný J. L. Kořenský.

Poslední z geologů, který s Barrandem mluvil, byl prý Fr. v Hauer, tehdejší ředitel rakouského říšského geologického ústavu, který se s ním - 84 letým starcem - sešel v sobotu dne 22. září 1883, tedy 14 dní před Barrandovou smrtí na malém nádraží v Klein Wolkersdorfu v Dolních Rakousích. Hauer vzpomínal s jakou horlivostí a velkou duševní svěžestí se ještě velký přírodozpytec - Barrande - rozhovořil o svých dalších vědeckých a publikačních plánech.

To však netušil, že se ze zámku Frohsdorf u Vídně, kam se ihned vypravil, když se doslechl, že jeho pán a svěřenec Henri hrabě Chambord umírá, již nevrátí. Barrande jej sice ještě zastihl na živu, avšak namáhavá cesta a následná práce vykonavatele Chambordovy závěti podlomily jeho již tak nepevné zdraví. Onemocněl zápalem plic. Do Prahy prý tehdy napsal: „Jsem trochu unaven, Bůh s Vámi“. Na lůžku pak pronesl tato svá poslední slova: „Pán můj nebe mi ukázal. Půjdu za ním.“

Naposledy vydechl v pátek 5. října 1883. Marné prý byly pokusy přivést ho k životu: „...pečetní vosk kapaný za horka na jeho tělo nepůsobil v čivy mrtvého...“. V rakvi prý vypadal zesnulý kmet jako živý. V pondělí 8.října byl pohřben v Lanzenkirchenu nedaleko Nového Města u Vídně.

Středa 17. října roku 1883 - další významný den pro českou paleontologii! Celá tehdejší vědecká obec s napětím očekávala tento okamžik - otevření Barrandovy závěti! „Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému Museu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí“.

Ano, českému Museu daroval a do úplného majetku odkázal nejen celou svou sbírku čítající téměř 300 000 kusů zkamenělin(!) s více než 40 000 typy a originály ve 1 200 bednách, ale i zcela unikátní knihovnu čítající 112 publikací (počítaje v to i dva poslední svazky Systému, které vyšly až po jeho smrti díky přičinění W. Waagena, J. Jahna a F. Počty, a to v letech 1887, 1894, 1899 a 1902) a dále - jak sám píše: „Tabule obrazů pokud jsou tištěny nebo k tisku připraveny, tištěné neb k tisku připravené texty a rukopisy vyjma ony, kteréž se ke koloniím vztahují jakož i vyjma zkameněliny tohoto předmětu se týkající a ve zvláštních svazcích uložené a označené“. Veškeré své dílo tedy věnoval Čechám, v nichž jak sám jednou napsal „Prozřetelnost božská nasila tolik vědeckých pokladů“.

„Že Joachim Barrande daroval celé své znamenité sbírky geologické, svého druhu jediné na světě, Českému muzeu, je to víc než dar královský, jet  to nejkavalírštější poklona, jaká se mohla českému národu učinit. Mravní význam daru toho je právě nyní neocenitelný. Je to věru krásná víra v duševní život český a ve zdatnosti české vědy, že Barrande svěřil i  sbírky i dílo své českému národu. Na takové svědectví může národ český být hrdý.“

 Jan Neruda 1884

lfancy3.gif (583 bytes)

barrand2.jpg (12230 bytes)

1830

Za příklad jeho preciznosti a citu pro řád budiž uvedeny dopisy, které jsou nezbytnou součástí jeho pozůstalosti. Odpovídal na ně okamžitě, a to vybranou francouzštinou či dobrou němčinou. Angličtinu jako typický Francouz nepoužíval a svým americkým či anglickým kolegům psával francouzsky. U obdrženého dopisu si šikmo do levého horního rohu poznamenával jeho stručný obsah a zároveň hned i hlavní body své odpovědi.

Jeho ochota a solidarita neznala mezí. Jako Francouz mohl být povznesen nad palčivou národnostní otázku, v níž se zmítala Praha 19. století. V revolučním roce 1848 byl pouhým pozorovatelem vlasteneckého kvasu, který se ho ani netýkal. Dovolil však, aby bylo těžkých beden s jeho zkamenělinami použito na stavbu jedné barikády a vyrovnal se i s tím, že se z mnohými již více neshledal.

V pátek dne 14. června roku 1884 odpoledne odplouvá od Palackého nábřeží parník Stefania, který bez náhrady zapůjčila Česká paroplavební společnost. Pluje pomalu proti toku Vltavy. Na jeho palubě spolu rozmlouvají největší kapacity národní společnosti. Jmenujme alespoň prof. UK Josefa Emlera, historika Josefa Jirečka, geology Jana Krejčího, Antonína Friče a samozřejmě Ottomara Pravoslava Nováka. V 16 hodin parník zastaví poblíž Malé Chuchle, aby bylo dobře patrné, co se objeví na skalách chuchelských podél západní dráhy tam, kde památný výjev shroucení vrstev v pásmu F – f1 se jeví. Zazní výstřely z hmoždířů a slova se ujímá Jan Krejčí, který vítá všechny přítomné. Poté hovoří Antonín Frič a jakmile výrazně vysloví Barrandovo jméno, je ze skály sňata plachta, a tak odhalena pamětní deska ve výšce 20 metrů. Byl to nápad Antonína Friče. Deska je 482 mm dlouhá 140 mm široká a váží 16 g a stála 300 zlatých (dar Libeňské továrny). Na ní se vyjímá nápis „Barrande“ pozlacenými písmeny, což stálo 78 zlatých. Fričovy osobní výdaje čítaly 401 zlatých 80 krejcarů, tedy podstatnou část celkového vydání ve výši 572 zlatých 40 krejcarů. (170 zlatých 80 krejcarů bylo zaplaceno z výnosu sbírky amerického časopisu ‚Science‘). „Jediné urovnání plochy skalní zabírající více než 5 m2 vyžadovalo práci osm neděl, neboť pro blízkost četně navštěvované silnice a dráhy nebylo lze odstřelovati skálu, nýbrž bylo nutno dlátem vše zarovnati“ pravil smíchovský kameník, jistý pan Leština, jemuž bylo zaplaceno 289 zlatých, přičemž si neúčtoval upotřebení nástrojů, své dojížďky a jiné práce v úhrnné ceně asi 150 zlatých. Tesařské práce stály 168 zlatých. Spropitné ‚monteurům a tesařům‘ činilo 6 zlatých 50 krejcarů. Cestáři a mužstvo parolodi dostali 6 zlatek, dělníkům a dílevedoucím bylo zaplaceno zlatek 13. Menší výdaje za drožky a parníky činily 9 zlatek a za ‚pošlapané pole nad skálou‘ byly zaplaceny 2 zlatky. Zlíchovské skály byly majetkem soukromníka a protože časy jsou nejisté, smluvně potvrdil, že deska má být chráněna i v případě změny majitele. Tím však zdaleka nekončí výčet poct, které byly Barrandovi posmrtně uděleny.

Jen namátkou uveďme jeho bustu umístěnou na Újezdě na rohu jeho domu. Bronzový pomník ve Skryjích od sochaře Viléma Dobrovolného. V Saugues byl dne 25. září 1966 slavnostně odhalen jeho pomník (přítomni byli i vědci z NM). V neděli dne 2. února 1928 byla jeho jménem slavnostně pojmenována pražská čtvrt Barrandov. Geologové ocenili jeho dílo také tím,že po něm nazvali oblast proterozoických a staroprvohorních usazenin ve Středních Čechách ‚Barrandienem‘.

O to politováníhodnější je skutečnost, že se nikdo ani v nejmenším nestará o místo jeho posledního odpočinku - o hrob v Lanzenkirchenu u Nového Vídeňského města. Na náhrobním kameni vytesaném z masivního mramoru dnes není možné přečíst nápis, neboť zlatá barva zcela opadala a nebyla znovu obnovena. Na snímku, který byl pořízen ve 30. letech (jehož negativ je na skleněné desce) je text ještě dobře patrný. Přibližně 2,5 m vysoký náhrobní kámen je sice jinak téměř neporušen, ale kříž na jeho povrchu je porostlý lišejníkem. Zato však na náhrobní desce se zub času podepsal vskutku velmi citelně! Je téměř celá pokrytá mechem a lišejníkem a pod tímto letitým nánosem téměř zaniká plastický reliéf kříže. Je zhotovená z dnes velmi zvětralého a místy silně narušeného porézního slepence s řadou trhlin a puklin.

Uvědomíme-li si, že 11. srpna 1999 uplyne právě 200 let od doby, kdy tento nestor české paleontologie spatřil poprvé světlo světa, je nejvyšší čas zachránit tuto jedinečnou památku i pro příští generace!

Bylo by jistě samoúčelné psáti na závěr filozofický rozbor Barrandovy osobnosti s důsledky pro náš národ, který proslavil po celém světě, proto tímto předávám slovo člověku zasvěcenějšímu - prof. mineralogie a geologie na c.k. České polytechnice v Praze, Janu Krejčímu: „Památka Barrandova nezanikne u nás nikdy a bude žíti v naší vlasti potud, dokud v ní bude zbývati jediný kamének silurský jako svědek jeho činnosti“.

27. března 1998, Štěpán Rak, upraveno

Použitá literatura:
Rudolf Prokop - Zkamenělý svět (Kotva Práce, 1989)
J.L.Kořenský - Učitelstvo společnou prací: Smíchovsko a Zbraslavsko (1898)
Vesmír - ročník 62 (1983)
Joachim Barrande (1799-1883) - (Praha 1983, ÚÚG)
Dr.J.Koliha - Joachim Barrande - (K 50. výročí úmrtí) 1933
Časopis NM - 1933, ročník CVII
Časopis NM - 1984, ročník CLIII, č.3
Časopis pro mineralogii a geologii, ročník 15, č.1, Praha 1970
Oldřich Fejfar - Zkamenělá minulost (Albatros Praha 1989)
Jindřich Hauft - Geologie v nedbalkách (Příbram 1982)
Štěpán Rak - Dnešní stav hrobu J.Barranda (Muzejní a vlastivědná práce - ročník 34. časopis společnosti přátel starožitností ročník 104, 3/1996)

 

Barrandovy nástroje: lupa, brašna na deníky, kompas, měřidlo, kladívko a brýle

ukázka tabule z Barrandova díla ze svazku o trilobitech

23.5.1851 Malá Strana 419/3 Újezd 419/12

Malá Strana 37/3 Josefská 37/3 - Malostranské náměstí 37/23

 

 

 

Že Joachim Barrande daroval celé své znamenité sbírky geologické, svého druhu jediné na světě, Českému muzeu, je to víc než dar královský, jet' to nejkavalírštější poklona, jaká se mohla českému národu učinit. Mravní význam daru toho je právě nyní neocenitelný. Je to věru krásná víra v duševní život český a ve zdatnosti české vědy, že Barrande svěřil i sbírky i dílo své českému národu. Na takové svědectví může národ český být hrdý.
Jan Neruda 1884

 

lfancy3.gif (583 bytes)

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku