Mikoláš Aleš

Mikoláš Aleš *18.11.1852 †10.7.1913 'Národní malíř'

Mikoláš Aleš, český malíř, ilustrátor a kreslíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého národně orientovaného malířství druhé poloviny 19. století (české národní obrození ve výtvarném umění je právě jeho tvorbou završeno), přichází na svět 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v rodině písaře.

Vzdělání Aleš získává nejprve v Písku, v roce 1869 pak začíná studovat na pražské Akademii výtvarných umění (u profesorů M. Trenkwalda a J. Sweertse, studia končí v roce 1876) - již během studií se přitom Aleš projevuje jako vynikající pokračovatel národně orientovaného díla J. Mánese, a to jednak svým romantizujícím stylem, tak svým tematickým čerpáním z české historie - Aleš se vrací ve své tvorbě až k počátkům české státnosti, mnohé významné osobnosti českých dějin jsou pak dnes známy především z jeho podání - Jan Žižka (viz Jan Žižka z Trocnova), Jiří z Poděbrad (viz Jiří z Poděbrad) či Václav IV..

Po svém odchodu z Akademie žije Mikoláš Aleš takřka rok v Suchdole poblíž Prahy na statku Brandejsových (statkář A. Brandejs v této době patří k předním mecenášům českého výtvarného umění).

Významným rokem v Alšově životě je pak rok 1879 - v tomto roce Aleš vítězí v soutěži na výzdobu foyeru pražského Národního divadla (společně s F. Ženíškem) - jeho návrh, cyklus čtrnácti lunet, nazvaný "Vlast" (1977-81) se pak stává vrcholem raného období Alšovy tvorby.

Na počátku osmdesátých let 19. století se Mikoláš Aleš pak začíná stále více věnovat knižní ilustraci - spolupracuje s mnoha významnými literáty této doby, pro jejich díla vytváří působivý obrazový doprovod: Alšovi ilustrace se objevují v mnoha slavných dílech A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského (viz Čelakovský, František Ladislav) či J. Arbese (viz Arbes, Jakub). Velkou oblibu si získávají Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, nazvané "Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel" (1906 a 1912).

Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná věnovat ilustraci časopisecké , spolupracuje mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svým studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).

Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů - z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.

Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jmenujme jen těch několik nejznámějších obrazů: "Husitský tábor", "Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem" či již zmíněný cyklus lunet "Vlast". Z dalších Alšových cyklů jsou pak známé především cykly "Smysly" (1876), "Živly" (1881) či "Život starých Slovanů" (1891).

Mikoláš Aleš se aktivně účastní i společenského života - je prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, členství jej váže též k Umělecké besedě.

V posledním létech svého života se pak Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji jako malíř směřuje k secesní tvorbě, 10. července roku 1913 pak Mikoláš Aleš, malíř, který svojí tvorbou pomáhá ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, v Praze umírá.

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Mikoláš Aleš   *18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách †10. července 1913 v Praze, pochován na vyšehradském hřbitově - český malíř

Aleš pochází ze starého rodu Alšů ze statku Horouty u Husince, kde jeho předkové bydleli již v roce 1435. Jeho bratrancem byl Josef Aleš, otec malíře, grafika, řezbáře a spisovatele Josefa Váchala, který s rodinou Mikoláše Alše po celý život udržoval úzké kontakty. Mikoláš Aleš se narodil jako třetí syn v rodině městského písaře v Miroticích. Později se rodina přestěhovala do Písku a ještě později do Prahy. Studoval na píseckém gymnáziu a na písecké reálce. Jeho matka zemřela předčasně a po ní po několika letech ztratil Mikoláš Aleš i otce, takže na studiích na pražské Akademii se musel protloukat vlastními silami. Studoval zde v letech 1869 - 77 s jednoročním přerušením vojenskou službou. Potřeba výdělku ho přivedla ke spolupráci s časopisy. Od roku 1872 kreslil pro Paleček, později i pro další časopisy - Švanda Dudák, Šotek, Světozor, Květy, Zlatá Praha, Humoristické listy, Černokňažník aj. Spolupráce s časopisy pak pokračovala celý jeho život. Na akademii studoval u staromileckých profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. Na akademii byl Aleš jedním z iniciátorů studentského protestu proti přednášce německého profesora Alfreda Woltmanna, který popíral původnost českého umění v Praze. Vysloužil si za to čtyřdenní vězení. Velký vliv na něj tehdy měly práce jeho bratra kreslíře Jana Aleše, historické kompozice Karla Svobody a dílo Josefa Mánesa. V roce 1875 - 76 vykonával jednoroční vojenskou službu u uherského pluku č. 25 v Újezdských kasárnách. Zde se seznamoval s postavami Slováků, Maďarů a cikánů.
Ve strastiplném životě mu pomáhal a finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole u Prahy, u kterého často pobýval. Zde vznikal cyklus čtrnácti lunet pro výzdobu foyeru Národního divadla na téma Vlast, který přinesl Alšovi odměnu, jež mu umožnila uzavřít sňatek s Marinou Kailovou. Předáním barevného provedení Vlasti v Národním divadle jiným malířům tehdejší oficiální představitelé však Alšovi ublížili. V důsledku toho se mu nedostávalo oficiálních objednávek a nějakou dobu se jen těžce protloukal. Pro stálý nedostatek finančních prostředků se rodina neustále stěhovala. Tehdy po roce 1884 se začal věnovat výhradně časopiseckým kresbám a ilustracím. Také dosti cestoval: zajížděl na Moravu a Slovensko, do Olomouce, Uherského Hradiště, Trenčína a Trenčanských Teplic, do Plzně, Slaného, Náchoda, Vsetína a Kladna. V některých městech, zejména však v Praze, tvořil návrhy a kartony na domovní fresky a sgrafita.
Ve věku 47 let byl jmenován čestným starostou výtvarného spolku Mánes. K jeho poctě u příležitosti 50. narozenin objednala u něj pražská městská rada výzdobu klenby a stěn vestibulu Staroměstské radnice za cenu, kterou si sám stanoví. Již dříve byla vydána monografie Alšova díla, takže konečně poslední dvě desetiletí svého života prožil existenčně zajištěn a obklopen úctou svých spoluobčanů. Jeho život ukončila mozková mrtvice, která ho potkala ve věku 61 let. Z Pantheonu Národního muzea na vyšehradský hřbitov ho provázela celá Praha. Při pohřbu se s ním loučil sochař Stanislav Sucharda slovy: Buď sbohem, Alši, ty nejmladší, nejkrásnější, nejumělečtější srdce Čech.

Otec František Aleš byl městským písařem v Miroticích. Zemřel, když bylo Alšovi 22 let.
Matka Veronika, rozená Fanfulová. Její smrt uspíšila ztráta dvou synů, starších Mikolášových bratrů, kteří oba zemřeli ve svých 19 letech. Matka zemřela Alšovi, když mu bylo 17 let, a brzy nato odešel i jeho strýc Tomáš.
Bratr František byl básníkem
Bratr Jan byl vynikajícím kreslířem.
Manželka Marina rozená Kailová přežila svého muže o 28 let, zemřela v roce 1941, je pohřbena na Vyšehradě.
Dcera Veronika, narozena roku 1880, zemřela po několika dnech. Dostala jméno po Alšově matce.
Syn Tomáš dostal jméno po svém strýci
Dcera Marina byla posledním z žijících dětí Mikoláše Alše. Byla malířkou, malovala portréty, zátiší a dekorativní zástěny. Provdala se za dr. Emanuela Svobodu, přednostu hospodářského odboru pražského magistrátu a nejlepšího znalce Alšova díla a jeho životopisce.
Dcera Eliška se provdala za Rudolfa Hlubinku, přednostu stavebního odboru pražské obce. Jejich jediná dcera Eliška si vzala Jugoslávce MUDr. Miroslava Fleischhackera, s kterým odešla do Záhřebu.
Mladší vnučka Mikoláše Alše paní Ludmila Vojnová zemřela v roce 1990. Byla chotí akademického malíře Jaroslava Vojny. Jejich syn je umělecký fotograf Jaroslav Vojna.


Aleš a Praha

 

Studoval malířskou akademii v Klementinu.
Poprvé přišel do Prahy jako malý chlapec s rodiči. Tenkrát bydlela rodina v Lodecké ulici nedaleko Petrského náměstí. Otci se zde příliš nedařilo, a tak se po dvou letech vrátili zpět do Mirotic.
Podruhé přišel Aleš do Prahy v roce 1869 již natrvalo. Ubytoval se v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u svého vzdáleného strýce krejčího Jelínka.
V roce 1872 se přestěhoval na Malou Stranu do dnešní Hellichovy ulice.
Po studiích na akademii bydlel nějakou dobu na Malé Straně čp. 462 v Nebovidské ulici 2 u pí Antonie Bakové v domě, jehož majitelem byl jeho kolega malíř Josef Hellich.
Před rokem 1879 pobýval často v Suchdole na Brandejsově statku u svého přítele a příznivce umění Alexandra Brandejse. V roce 1952 zde byl postaven Alšův pomník.
Po svatbě v roce 1879 si přivedl manželku do vlastního bytu na Malé Straně čp. 283/15 v Lázeňské ulici.
Rok zůstali na Malé Straně v Thunovské ulici 181/14.
Odsud se stěhoval na Chotkovu silnici č. 8 do domu V Brusce čp. 538, kde byla zahrada.
Bydleli i v Jeronýmově ulici 415/12 na Smíchově, dnes ul. Rosy Luxemburkové.
Kvůli drahé činži na Smíchově se přestěhovali na Hradčany do domu Na Pohořelci 110/26 s vyhlídkou na Loretánský plácek. Dům se nazýval Široký dvůr nebo Trautmannsdorfský dům. Byl barokní s velkým portálem a střešními štíty.
V letech 1886 - 89 žil a tvořil ve Vrtbovském paláci v Karmelitské ulici 373/25. Na dům byla v roce 1969 osazena Mikoláši Alšovi pamětní deska od Václava Vokálka.
Z Vrtbovského paláce se pro nedostatek místa a podhodlí přestěhovali na Nové Město do jednopokojového bytu v Sokolské ulici 1492/19, odkud byla vyhlídka do zahrady vodojemu.
V letech 1895 - 1900 následoval dvoupokojový byt s příslušenstvím v ulici Na Bojišti 1733/12, kde měl v jednom z pokojů ateliér.
Samostatný ateliér si Aleš najal jen dvakrát, poprvé v Thunovské ulici 10 na Malé Straně.
Podruhé měl ateliér s malířem J. Tulkou na Vinohradech v Rubešově ulici 641/7.
Od 90. let 19. st. se mu konečně vedlo dobře, a tak mohl v roce 1900 zakotvit ve svém nejlepším třípokojovém bytě v tehdejší Havlíčkově třídě, dnes Bělehradské ulici 1018/64 na Vinohradech, kde i zemřel. Na domě je od roku 1930 pamětní deska s jeho reliéfem od sochaře Josefa Šejnosty.
Po smrti svého manžela se paní Marina Alšová přestěhovala na Smíchov do tehdejší Fibichovy ulice, dnes Matoušovy, kde bydlela i její dcera s manželem Marina Svobodová. Alšova manželka přežila svého muže o 28 let.
Děti Mikoláše Alše, Marina, Eliška i Tomáš jsou pohřbeny na vinohradském hřbitově.
Mikoláš Aleš je pochován na vyšehradském hřbitově 12B-60. Na hrobě je jeho poprsí od sochaře Bohumila Kafky a architekta Ladislava Machoně. Pomník postavil Alšovi Spolek výtvarných umělců Mánes v roce 1917.
K uctění jeho památky bylo jeho jménem nazváno Alšovo nábřeží
Na Lhotce v Praze 4 jsou Alšovy sady. Je v nich umístěn vůbec první pomník Mikoláše Alše od Josefa Rady z roku 1914

Dílo

Alšovo dílo převážně čerpá z národních a slovanských dějin a ze života lidu své doby. Vytvořil celkem na 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb. Byl malířem, kreslířem, ilustrátorem i jevištním a kostýmním výtvarníkem. Patřil ke generaci výtvarníků Národního divadla.

1. Koncem 70. let se Aleš začal věnovat malbě. Vznikají jeho první oleje: Sláva Čechie (1873), Chorál svatováclavský (1873), Husitský tábor (1877), Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem (1878, dnes na Staroměstské radnici), U hrobu božího bojovníka, Májový Triptych (1879, svatební dar své nevěstě) aj. Jeho největší malířské plátno je Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (10 x 8,5 m) instalované v galerii Muzea Českého ráje v Turnově. Obraz byl vytvořen 1895 pro Národopisnou výstavu v Praze.

2. Obrazové cykly:
Smysly (1876) první Alšův dokončený cyklus heroických výjevů pod vlivem Josefa Mánesa
Poezie-Malířství-Hudba (1878) něžný milostný triptych
Pro 14 lunet a čtyři nástěnná pole ve foyeru Národního divadla navrhl Aleš cyklus Vlast a čtyři nástěnné kompozice na téma Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie (1879 zvítězil jeho návrh v soutěži). Čtrnáct lunet mělo následující témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov. Návrhy pak s pomocí Františka Ženíška převedl do skutečné velikosti. Pod značkou Okřídlená paleta obdrželi první cenu. Později porota odňala Alšovi možnost, aby Vlast provedl barevně v lunetách sám a svěřila barevné provedení několika jiným malířům, což Aleš chápal jako velkou křivdu.
Cyklus Živly (1881), odráží Alšův zájem o Indiány v Americe a jejich nešťastný osud.
Šestilistový cyklus Praha (1882) je oslavou matky českých měst ve významných dějinných událostech.
Cyklus Život starých Slovanů (1891) je pětilistový romanticko-idylický pohled na život slovanských předků podle tehdejší archeologie.

3. Kresby a ilustrace:
Mezi množstvím drobných děl vyniká např. Napromíjitelný hřích české kritiky (trojdílná satirická báseň beze slov - Osud talentu v Čechách). Ilustroval Ohlas písní ruských (1883) Františka Ladislava Čelakovského, Rukopis zelenohorský a královédvorský (1884), Sládkovy básně Zvony a zvonky (1894), Jiráskovy Psohlavce (1900), Máchův Máj, dále Karla Havlíčka Borovského, Karla Václava Raise, Václava Beneše Třebízského, Jakuba Arbesa aj. Ve svých ilustracích zpodobnil hrdinské postavy národních dějin - kníže Václav, Jan Hus, Jan Žižka, postavy husitských hejtmanů a bojovníků, Chody, zbojníky, selské rebely aj. Se zvláštní oblibou maloval vojenské motivy - hulány, dragouny, husary, čikoše (maďarští pastevci koní), cikány aj.
V Obecním domě v suterénu je bar, kde visí osm kolorovaných kreseb od Mikoláše Alše.
Jeho velký význam tkví v ilustraci lidových českých a moravských písní, z nichž vznikl známý a velmi populární Alšův Špalíček národních písní a říkadel, vydaný poprvé roku 1906. Kreslil i obrázky do snářů, lidových kalendářů aj.
Ilustroval množství dětských knížek, např. Domov, Pohádky, Rok nas vsi, Slabikář, Staré pověsti české, cyklus pohádkových balad Ladislava Quise Hloupý Honza aj.

4. Jeho scénografických prací pro Národní divadlo nebylo mnoho, ale byly významné pro naše jevištní výtvarnictví. Navrhl kostýmy všech postav k Fibichově Šárce (1897) a návrhy jednotlivých scén či kostýmů k různým představením např. Stroupežnického Naši furianti (1887), Zeyerův Neklan (1896) aj.

5. Významné jsou jeho návrhy a předlohy pro freskovou a sgrafitovou výzdobu domů, zejména v Praze, Plzni, ale i jiných místech. Od roku 1880 do roku 1913 navrhl výzdobu 37 domů a veřejných budov v Praze, což mu umožnila přízeň architektů, zejména Rudolfa Štecha a Antonína Wiehla, kteří stavěli domy s bohatě zdobenými fasádami.
Praha
Dům U Rotta na Malém náměstí zdobí malby Řemesel a Zemědělství s postavami, které ve svém povolání užívaly železné nástroje prodávané v domě v železářství.
Vestibul Staroměstské radnice krášlí mozaika Hold Praze
Výzdoba domu U Kamenné Panny Marie, postaveného pro Štorchovo nakladatelství na Staroměstské náměstí čp. 522, představuje sv. Václava a Tři krále.
Alegorické mozaiky v obloucích pod mohutnou lunetovou římsou na fasádě Živnobanky Na Příkopě 20
Lunety ve dvoraně spořitelny v Rytířské ulici představují výjevy z pracovního života na venkově od jara do zimy.
Výzdoba Wiehlova domu na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice zobrazuje život obchodníka v 16. st. od narození do smrti.
Na čelní stěně kaple kostela sv. Vavřince na Petříně je sgrafito Zmrtvýchvstání Krista (1898).
Sgrafito na domě v Ostrovní ulici čp. 1707 představuje postavy pěti vojáků a vlys zvaný Na vojně se scénami z vojenského života.
Na postranní stěně Smetanova muzea na Novotného lávce jsou ve výklencích obrazy osob, které se zasloužily o záchranu Starého Města před vpádem Švédů. Podle kartonů Alše a architekta Jana Kouly je provedl Janez Šubič.
Dům na nároží Jilské ulice a Skořepky čp. 527 zdobí sgrafita podle Alšových návrhů na námět Válka a mír.
Figurální sgrafita českých králů a rytířů pod římsou na novorenesančním domě domě ve Školské ulici čp. 693
Sgrafita s námětem ze života Chodů zdobí dům na Janáčkově nábřeží čp. 1055 na rohu ul. Kořenského.
Jednotlivé významnější budovy viz též samostatný dokument.
Mimo Prahu
Plzeň je patrně nejbohatěji vyzdobena Alšovými monumentálními sgrafity. Celkem je zde zachováno 22 kompozic na 15 domech, stavěných většinou stavitelem a architektem Rudolfem Štechem ve stylu české renesance. První návštěva Plzně Alše inspirovala k dekoračnímu pásu O petrském trhu v Plzni pro dům v Tovární ulici. Nejrozsáhlejší je cyklické pásmo Obrazů z českých dějin na bloku pěti domů v Nerudově ulici.
V Pardubicích jsou Alšovy práce na fasádě zadního traktu radnice a představují Hudbu, Recitaci, Tanec a Kultus města a na domě spisovatele a notáře J. Štolby ve Smilově ulici jsou obrazy Diviše Bořka z Miletínka a Viléma z Pernštejna (z roku 1897). Na děkanském kostele v Pardubicích je sv. Ludmila, sv. Václav a sv. Prokop. Nejznámější Alšovou prací je návrh pardubického městského znaku na Zelené bráně z roku 1902.
Aleš vyzdobil také budovu bývalé lékárny U české koruny v ulici T. G. Masaryka v Kladně (1891). Jsou zde scény z lékárenského života. Měl vřelý vztah ke Kladnu díky přátelství s pronájemcem a sládkem kročehlavského pivovaru Otakarem Zacharem, který byl jeho občasným mecenášem. Vyzdobil pro něj vrátnici kročehlavského pivovaru.
V. V. Štech u něj roku 1895 objednal kartony pro budovy ve Slaném - alegorie Hospodárnosti (muž s rozsívkou) a Spořivosti (žena s úlem).
Aleš navrhl též sgrafita pro radnici v Náchodě, pro školu v Protivíně, pro Hilbertův dům v Lounech, na prapor spolku sv. Václava v Olomouci. Protivínský triptych (sv. Ludmila vyučuje malého Václava, sv. Václav na vinici a Kníže Václav na koni) považoval za nejzdařilejší. Malba v Protivíně je vyškrábaná do omítky jeho blízkým a věrným spolupracovníkem Josefem Bosáčkem.
K jeho posledním dílům patří také návrh odznaku Matice opavské.

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

 

Mikoláš Aleš *1852 †1913

Český kreslíř, malíř a ilustrátor Mikoláš Aleš dosáhl svého výtvarného vzdělání na pražské Akademii, ukončil svá studia v roce 1876. Byl prvním starostou Spolku výtvarných umělců Mánes. Už v jeho ranných dnech se začala projevovat silná vlastenecká tématika, zajímal se o malování cyklu obrazu z hrdinské slovanské tématiky i o ilustrace s lidovými náměty. Spolu s Františkem Ženíškem zvítězil roku 1879 v soutěži na dekoraci lunet ve foyeru Národního divadla, které pak vyzdobil cyklem Vlast. Po roce 1884 se věnoval převážně ilustraci, ilustroval pro časopisy Květy, Ruch, Světozor, Zlatá Praha a jiné. Zajímal se také o knižní grafiku - mezi jeho nejznámější patří ilustrace pro Jiráskovy Staré pověsti české a Čelakovského Ohlasy písní ruských. Mnoho pražských domů (hlavně navržených architektem A. Wiehlem) má sgrafitovou nebo malířskou výzdobu provedenou podle Alšových návrhů. Mikoláš Aleš patří mezi nejvýraznější představitele českého historického romantismu.

Mikoláš Aleš a Nová Paka

Je skutečně pozoruhodné, jakým způsobem dílo Mikoláše Alše spoluvytváří po několik generací národní vědomí. I když se narodil 18. listopadu 1952 v jihočeských Miroticích, objeví se v jeho tvorbě i romantické motivy z Českého ráje, malebného Podkrkonoší i dynamicky vzrušujících Krkonoš. Zcela osobitý vztah měl Mikoláš Aleš k Nové Pace.

Velice důvěrným přítelem Alše byl Josef Tulka, spolutvůrce Národního divadla, jenž se narodil v Nové Pace 3. ledna 1846. Držím v ruce housle, které před mnoha lety věnovala muzeu v Nové Pace Alšova dcera Maryna. V průvodním dopise se zmiňuje o tom, že na tyto housle u Alšů často hrával otcův spolužák a nejlepší přítel akademický malíř Josef Tulka. Sousedé prý často prosili, aby u Alšů nechávali otevřená okna, aby výtečného houslistu Tulku lépe slyšeli. Jednou se Tulka tak vžil do hraní, že mu Aleš musel zaklepat na rameno a říci: „Pepíku, musíš domů. Čáp klepe na okno.“ A skutečně za chvíli se Alšovým narodil syn Tomáš.

Dalším přítelem Alšovým byl novopacký rodák Josef Picek, jemuž Aleš zadával kolorování svých kreseb a chudému příteli dokonce věnoval i svou obnošenou čamaru. Nejvíce zpráv o Mikoláši Alšovi však souvisí s rodem Suchardů. Mezi Mikolášem Alšem a Stanislavem Suchardou se vyvinulo velice pěkné přátelství a na pozvání Stanislava Suchardy přijel Aleš několikrát do Nové Paky. V roce 1896 se konala v Nové Pace slavná svatba. Sestra Stanislava Suchardy Anna si brala za manžela profesora Aloise Boudu. Aleš byl nejen svědkem na svatbě, ale na právě dokončeném Suchardově domě vytvořil sgrafito Sv. Božetěcha. Aleš prý nedovedl chvilku posedět nečinně, když před sebou uviděl tužku a papír. I při svatební hostině nakreslil zajíce, koláč a jiné dobroty, na kterých si při svatební hostině pochutnával. Jindy zase seděl při rozhovoru Aleš za stolem a kreslil si po novinách. Antonín Sucharda si říkal, že to je škoda, a nenápadně začal malíři podstrkovat čisté listy papíru. Malíř ten úskok jistě postřehl, ale nechtěl nikomu kazit radost a maloval dál. Takových kreseb vzniklo více. Některé z nich má dnes národní umělec Cyril Bouda, jemuž byl Mikoláš Aleš za kmotra. Aleš se rád v Nové Pace toulal po hospůdkách a kreslil výrazné typy svých spolustolovníků. A že uměl skutečně vystihnout výraz člověka na první pohled dokumentuje i ta skutečnost, že ještě po mnoha letech poznali okamžitě v jeho kresbách potomci své otce a dědy.

Na řadu úsměvných příběhů s Mikolášem Alšem velice rád vzpomínal Vojta Sucharda, některé z nich zaznamenal Otakar John, mnoho o svém kmotrovi by mohl vyprávět i Cyril Bouda.

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

 

Mikoláš Aleš se narodil jako třetí syn rodiny Alšů v Miroticích 18. listopadu 1852. Alšové, jež se do Mirotic začátkem 18. století přestěhovali z Písku, byli zámožnými mirotickými občany, jimž původně patřila usedlost po nich zvaná "Alšovna". O usedlost však nakonec přišli, stejně tak jako o rodinné jmění. František Aleš, otec, byl písařem v Miroticích a okolí a ke konci života se stal městským tajemníkem. Matka, Veronika Alšová rozená Famfulová, byla prostá žena z lidu. Otec František Aleš se snažil svým dětem dát co nejlepší vzdělání. V Miroticích neměl dobré výdělky a proto prodal chalupu v Rybářské ulici a v lednu r. 1856 se celá rodina stěhuje do Písku a odtud ke konci téhož roku do Prahy. Ale ani tam nemohl najít uplatnění, proto se opět v únoru r. 1858 stěhují opět do Mirotic.
Na čtyřletého Mikoláše působila Praha silným dojmem a už v té době začal kreslit. Ale dětství prožíval v Miroticích. Již jako šestiletý si kreslil jesličky o vánocích r. 1858. Alšovi bratři studují v Písku, kde bydlí se strýcem Tomášem.
Při pobytech bratrů doma Mikoláš často doprovázel Františka na nedalekou samotu do dvora Buda. Tam poprvé uviděl Márinku Kailovou, svou budoucí ženu, která tráví jako sirotek dětství u dědečka Baťka. Roku 1862 odchází i Mikoláš Aleš na školu do Písku a žije tam spolu s bratry a strýcem Tomášem. V roce 1865 umírá jeho bratr František na souchotiny a o dva roky tragicky zemřel i jeho bratr Jan. Roku 1865 vstupuje Aleš na gymnázium, ale pro neshody s profesorem je nucen školu opustit. Poté se učí u mistra malířského v Písku. Na podzim r. 1867 vstupuje do 2. třídy písecké reálky a zde studuje až do
května r. 1869.
Na podzim r. 1869 odjíždí studovat do Prahy a stává se žáem akademie umění. Před odjezdem do Prahy mu umírá matka. Další léta studií jsou silně poznamenána hmotným nedostatkem, snaží se přivydělat si vyučováním kreslení a od roku 1872 ilustrováním "Palečka". Maluje a pilně tvoří. Alšovy prázdniny v Miroticích r. 1874 nepatřily k bezstarostným. Jeho otec, ketrý se podruhé oženil, postonává a téhož roku umírá. S macechou se Mikoláš nikdy nezpřátelil, a tak ujíždí do Prahy, kde je ve svých 22 letech úplně sám a bez jakékoli podpory.
Na podzim r. 1875 nastupuje vojenskou službu. V roce 1876 potkává opět svou lásku z dětství Marinu. Roku 1877 se Aleš odstěhoval do Suchdola k příteli Brandejsovi, kde strávil bezmála rok života. Zde se zrodila myšlenka na vytvoření slovanských cyklů, z nichž vytvořil cyklus "Vlast". V r. 1878 se Aleš zúčastnil konkursu na výzdobu národního divadla, kde na návrzích pracoval společně s Františkem Ženíškem. V lednu 1879 dokončili kresby a v konkursu zvítězili.
V Miroticích v kostele sv. Jiljí se 29.4. 1879 Aleš oženil s Marinou. Aleš si zařídil skromnou domácnost na Malé Straně v Praze.
Poté podle smlouvy odjíždí na studijní cestu do Italie a po návratu tvoří během let 1880 - 81 14 velkých kartonů lunet "Vlasti". V r. 1881 ilustruje Arbesova "Šotka". V r. 1884 se Aleš rozešel ve zlém s Františkem Ženíškem kvůli autorství na výzdobě Národního divadla. Roku 1889 mu vychází cyklus ilustrací národních písní "Osiřelo dítě" a další cykly. Za svého života došel největšího uznání na Národopisné výstavě v r. 1895, kde bylo vystaveno mnoho Alšových sgrafit. R. 1896 vydává spolek Mánes prvou samostatnou publikaci o Alšově díle.
K šedesátým narozeninám byl Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Poslední návštěvu v Miroticích uskutečnil Mikoláš Aleš v r. 1912. Na jaře r. 1913 vytvořil svůj poslední akvarel "Sv. Václava". Zemřel v Praze z 9. na 10. července 1913.

 

 

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku