18. prosinec 1744. Antijudaismus křesťanských obyvatel zejména pražských měst získal v letech války o dědictví rakouské celou řadu vnějších podnětů k násilným projevům. Chátra využila příchodu i odchodu francouzsko-bavorsko-saských vojsk k loupežím v ghettu. V den kapitulace před pruským vojskem propukl pogrom, jemuž učinili přítrž teprve pruští vojáci. Během okupace se po pražských městech rozšířilo mínění, že Židé prozradili Prosům ukryté zásoby soukromého i erárního zboží a obratem je odkoupili jako válečnou kořist pod cenou. Když se pak zmocnila Prahy armáda Marie Terezie, došlo k ještě krvavějšímu pogromu, na němž se dokonce podíleli někteří vojáci hraničářských a husarských pluků. To však panovnici nestačilo. Na základě ediktu z 18. prosince 1744 pro Čechy a 2. ledna 1745 pro Moravu a Rakouské Slezsko se měli všichni Židé z těchto zemí vystěhovat za hranice monarchie. Především se jednalo o téměř 10 000 obyvatel pražského ghetta; několik desítek dalších měst využilo královnina nařízení k tomu, aby se židovských osadníků rovněž zbavilo.
Křesťanské řemeslnické cechy a obchodnická společenstva však dlouho nejásaly nad zničením obávané konkurence. Ani ne po roce dvorská stavovská komise konstatovala, že vyhnání židovské diaspory vedlo k hospodářskému zhroucení Českých zemí. Přímluvy rádců Marie Terezie i protesty vlivných osobností z ciziny nakonec dokázaly panovnické rozhodnutí zvrátit, ovšem až po cášském mírovém kongresu roku 1748. Židé se mohli do značně zchátralých a zdevastovaných ghett vrátit, museli se však smířit s takzvanou toleranční daní, skládající se z daně rodinné, majetkové a spotřební daně potravinové. Toleranční daň, stejně jako řada ponižujících omezení, však do značné míry podvazovala podnikatelskou iniciativu celé diaspory.