Květen-červenec 1758. Na jaře 1758 se pruský král opět připravoval k ofenzivě. Nemířil však tentokrát na samotné základy habsburské monarchie, jak plánoval při vpádu do Čech v roce 1757. Zamířil na Moravu, aby dobytím Olomouce získal strategické předpolí pro aktivní obranu slezských hranic před očekávanou protiofenzivou protivníka. 20. května oblehla pruská armáda olomouckou pevnost, která se však úspěšně bránila. Nový vrchní velitel císařsko-královské armády maršál Leopold hrabě Daun zpočátku jen blokoval ležení pruských obléhatelů.
Koncem června se vydaly z Nisy k Olomouci asi čtyři tisíce zásobovacích vozů s mnoha děly, doprovázené početnou vojenskou eskortou. Generálmajor Gideon von Laudon se silným oddílem Prusy 30. června u Domašova zaskočil, rozprášil doprovod a ukořistil většinu povozů. Den poté Bedřich II. rozkázal přerušit obléhání Olomouce a přes severovýchodní Čechy se stáhnout do Slezska. Svůj úspěch dovršili maršál Daun a generál Laudon vítězstvím nad armádou pruského krále u Hochkirchu v Horní Lužici 14 řijna 1758. Daunovo vojsko bylo vídeňskou dvorní válečnou radou dirigováno k vypuzení Prusů ze spojeneckého Saska, zatímco detašovaný oddíl generálmajora Ferdinanda hraběte Harsche oblehl pruskou posádku v Nise. Operujíce odděleně, nedosáhli jmenovaní velitelé úspěchu ani na jednom směru a museli se opět stáhnout do Čech.