Generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov

A. A. Vlasov

Generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov
Martin Vaňourek
4. 8. 2003

Generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov, jedna z osobností dějin druhé světové války, která byla po dlouhá léta prezentována jako absolutní zrádce a zbabělec. Odstupem času a změny politických poměrů se pohled na tohoto muže mění a otevírá se tak znovu otázka, kdo to byl vlastně Vlasov?

Andrej Andrejevič Vlasov se narodil 1. září 1900 v provincii Nižnij Novgorod v rodině rolníka a venkovského krejčího. Když byl v pravoslavném semináři, přišla revoluce, která strhla carskou vládu a v Rusku nastala doba absolutních změn. Přerušil tehdy seminář a začal studovat zemědělství. V roce 1919 byl povolán ke službě v Rudé armádě. Během občanské války byl velitelem roty a po jejím ukončení už zůstal v armádě a ke studiu se nevrátil.

Postupem let procházel armádou a postupně získával vyšší hodnosti. V letech 1925 až 1927, v době rudého teroru a krutého potlačení odporu zemědělců, byl se svým 24. leningradským plukem na Kubáni. Ve třicátých letech působil se 14. moskevskou divizí v kozácké stanici Kamyšenskaja. Jeho aktivní účast na krvavém vypořádání moskevské vlády s venkovem mu kubánští kozáci později připomínali, zejména v době, kdy stál v čele Ruské osvobozenecké armády.

Měl ohromné štěstí a přežil čistky spojené s likvidací maršála Tuchačevského. V roce 1938, kdy Evropou procházejí politické krize, byl odeslán k sovětské misi do Číny, kde zůstal až do listopadu 1939. Zpět do Sovětského svazu se vrátil v době Stalinova nejkrutějšího teroru, období neúspěšné války s Finskem, postupné okupací Litvy, Estonska a Lotyšska, okupace východní části Polska. Po svém návratu byl jmenován velitelem divize, která byla hodnocena jako vůbec nejhorší v Rudé armádě a po dvou letech, v lednu 1941 je jmenován velitelem sboru ve Lvově. O měsíc později je mu udělen Leninův řád.

Přepadení Sovětského svazu a neúspěšné vedení obrany, selhání sovětského systému v tolik kritických dnech roku 1941 ho zbavilo iluzí o oprávněnosti celého režimu vytvořeného bolševiky. Rudá armáda těžce trpěla pod dobře vedenými údery Wehrmachtu, který velmi rychle pronikal do hloubi Sovětského svazu.

Na podzim v říjnu 1941 je povolán do Moskvy a 10. října se účastní konference u Stalina. To už prakticky německá armáda dosahovala předměstí Moskvy a její pád se jevil jako neodvratný fakt. Tehdy byl Vlasov jmenován velitelem 20. armády, organizující se z útvarů ze Sibiře. Při návštěvě u Stalina dostal k dispozici pouhých 15 tanků. S touto svojí armádou se rozhodl zahájit protiútok a podařilo se mu na volokolamském úseku nemožné – zastavit postupující Němce.

Pro Vlasova se stal osudný rok 1942 a tzv. Ljubanovská operace, která přinesla zkázu sovětské 2. úderné armádě. Podíl generála Vlasova byl později v Dějinách Velké vlastenecké války označen následujícím způsobem, který nebyl založen na skutečných událostech, které se tehdy odehrály:

…Neúspěšný průběh Ljubanské operace byl do značné míry zapříčiněn zbabělostí a nečinností velitele 2. úderné armády generálmajora A.Vlasova, jenž z obavy z porážky armády zradil vlast a dobrovolně přešel k hitlerovcům.

Vyhodnocení situace 2. úderné armády v poválečné sovětské literatuře bylo lživé, stejně jako celé hodnocení katastrofického stavu fronty na počátku války s Německem. Vlasovova armáda se ocitla v kotli a v dubnu 1942 byla prakticky odříznuta od veškerého zásobování nutného pro pokračování jakýchkoliv akcích.

Denní příděl na vojáka byl pouhých 50 gramů sucharů. Obklíčená armáda se nacházela už 90 kilometrů v týlu německé fronty. V polních kuchyních se vařila stromová kůra a kožené části výstroje. O koních 13. jezdeckého sboru generálmajora N. Guseva se již ani v dokumentech nehovoří, jelikož byli pozabíjeni pro stravu zubožených rudoarmějců.

Ačkoliv sovětské velení muselo vědět, že armáda už nemůže ani prakticky bojovat pro nedostatek munice, dostává generál Vlasov 14. května 1942 naprosto nepochopitelný rozkaz: vyvést 2. údernou armádu z prostoru, jenž zaujala. Dostat se z obklíčeného kotle bylo však naprosto nemožné. Tak bylo zničeno devět sovětských divizí a sedm brigád. Přežilo a do zajetí padlo na 32 000 vojáků.

Generál Vlasov s malou skupinkou bloudil po území, kde byl hledán sovětskými partyzány a zároveň německými hlídkami. Nakonec byl 12. července 1942 vydán v malé lesní osadě Tuchovešti místním starostou německé hlídce. Není tudíž pravdou, že by se kdy Vlasov sám vzdal Němcům, právě naopak, sám byl zrazen a vydán Němcům. Tuto interpretaci však sovětská strana nikdy nepřiznala. Nebyl tedy přeběhlík ve vojenském slova smyslu, ale zajatcem a zůstal na svém velitelském místě po celou dobu obklíčení své armády. V tomto smyslu jej není ani možné vinit ze zrady národa nebo strany.

Jako zajatec byl generál Vlasov odvezen do sběrného zajateckého tábora v Lotzenu a odtud pak přemístěn do zvláštního tábora u města Vinnica. Vlasov měl větší štěstí než miliony dalších sovětských válečných zajatců. Sovětská vláda neuznala Haagskou konvenci z roku 1907 a nepodepsala ani Ženevskou konvenci z roku 1929, která přesně definovala práva válečných zajatců. Od vypuknutí války se Sovětským svazem v červnu 1941 německá armáda ve vlastním zájmu trvale podnikala pokusy prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže uvést status válečných zajatců na obou stranách.

Miliony zajatců Rudé armády se od své vlády dočkaly pouze toho, že Stalin prohlásil, že neexistují, a pokud existují, pak jsou jako zrádci, kteří složili zbraně a jsou zbaveni občanských práv a tedy jako by neexistovali. Hitler osobně trval na tom, aby Mezinárodní červený kříž navštěvoval zajatecké tábory a snažil se prosadit, aby zajatcům obou stran byla dodávána pošta. I tento pokus narazil na chladná odmítnutí a sovětská strana znovu opakovala, že žádní sovětští zajatci neexistují. A tak každého sovětského zajatce čekala smrt. Ta pak přicházela v mnoha podobách, nejen hrůznou likvidací v německých koncentračních táborech, ale i tábory západních spojenců, kteří sovětské zajatce po válce vydali do Sovětského svazu. Je tedy pokrytecké vinit z krutosti pouze nacistické Německo.

Ovšem nebyl to jen hlad a hrůza ze smrti, která vedla rudoarmějce ke změně uniformy za jinou. Byl to i fakt, že byli zrazeni vlastním národem, vlastní zemí. Pokud někdo otevřel cestu k budování protisovětské armády v Německu, pak to byl především sám Stalin a jeho totalitní systém, který odpíral vlastnímu národu základní lidská práva, slušné zacházení se zajatým vojákem.

V řadách německých důstojníků bojovalo mnoho jednotlivců, kteří byli původem pobaltští Němci anebo měli jinak blízko k tomu, co považovali za Rusko v pravém slova smyslu. Z jejich iniciativy vznikl návrh jak využít nesmírného potenciálu protisovětských nálad a zajatých sovětských vojáků k vytvoření osvobozenecké armády. Ovšem nacistická ideologie, tolik totožná s komunistickou, dlouho odmítala jakýkoliv výrazný postoj k této věci a pokud nějaké jednotky z řad zajatců vznikaly, tak šlo jen o akce na nízké úrovni. Dlouho se hledala osobnost z řad sovětských důstojníků, která by představovala určitý symbol nového Ruska.

Příchod generála Vlasova znamenal příchod oné dlouho hledané osobnosti, která měla vlastní názory, motivy a velké ideály. Němci dlouho používali Vlasova a jeho důstojníky jen k propagačním účelům, ti však naopak očekávali aktivní vojenskou účast a německé odmítání pro ně bylo velkým zklamáním. Byli využívání pouze k projevům na okupovaných územích či v zajateckých táborech. Teprve až po několika letech se započalo s výstavbou Ruské osvobozenecké armády, která nakonec pod velením generála Vlasova dosáhla dvou divizí.

Vznik osvobozeneckého hnutí byl pochopitelně zaregistrován i v samotném Sovětském svazu, ale sovětská vláda reagovala pouze jednou propagační akcí a pak řadou opatření k likvidaci vedoucích činitelů - zejména generála Vlasova. V počátečních letech 1941-1942 byl každý organizovaný odpor ignorován a zamlčen. K tomuto propagačnímu postoji musíme připočítat také popření jakékoliv existence sovětských zajatců v německých táborech. Ti pak zrazeni a opuštěni vlastním státem přešli do řad nepřítele proti kterému původně po přepadení Sovětského svazu bojovali.

Ani vyhlášení Manifestu v Praze v roce 1944 nic nezměnilo, zejména když sovětské vlastenecké cítění nabíralo na síle kvůli brutálnímu chování Němců vůči porobeným národům Sovětské ideologie navíc vyměnila komunismus za sovětský patriotismus s vyhlídkou na brzké vítězství a ukončení války proti Německu. Dvě divize Ruské osvobozenecké armády už nemohly nic změnit. Pokud by Němci vytvořili desítky takových divizí hned na počátku války se Sovětským svazem a využili tak miliony sovětských zajatců, obraz a výsledek války by vypadal úplně jinak.

Účast a úloha 1. divize vojsk generála Vlasova v pražském povstání je ostatně jedna sama velká kapitola, která je doposud v českých dějinách velmi špatně reprodukována a podíl Vlasovců na úspěchu povstání je zamlčován a zkreslován. Vlasov propadal stále většímu zoufalství, snažil se spojit s západními mocnostmi v naději, že když proti nim nebojoval, budou ochotni poskytnout jemu a jeho vojákům azyl. Jednání ale neprobíhali úspěšně a konec se blížil. Jednotky ROA se čím dál častěji dostávali do střetů s jednotkami SS na našem území, a generál Buňačenko nakonec odmítl přijmout rozkaz generála Schörnera a vydal se českou zemí směrem k západním spojencům na vlastní pěst. Vlasov ztratil nad svými vojsky kontrolu. Buňačenko v podstatě za jeho zády vyjednával s představiteli českého odboje o možné podpoře povstání, které mělo propuknout v květnu roku 1945. Vlasov se k tomu stavěl odmítavě, protože neměl jistotu, za jakou ideologii se staví, zdali za osvobozenecký boj českého národa, nebo za bolševickou revoluci. Tomu prvnímu byl ochoten pomoci, tomu druhému však nikoliv. A tak se také stalo. Když 5. května vypuklo v Praze povstání, jednotky 1. divize se vydali směrem ku Praze, aby se nakonec přidali na stranu povstalců a pomohli na cenné hodiny a dny zastavit německé jednotky, a z velké části Prahy je vyhnat, v důvěře, že tento obrat jim vyslouží vděk českého lidu a tedy právo na novou vlast. Český národ ale tou dobu již silně ve vleku Sovětského svazu váhal, zdali přijmout pomoc vlasovců, a proto se stavěl neutrálně až pohrdavě k tomuto aktu pomoci. Jednotky ROA mezitím vstoupila do Prahy, pomáhala osvobodit celou oblast Smíchova, Hradčan, Ruzyně, pronikala na druhý břeh Vltavy a odevšad vyháněla německé jednotky. Když ale ani 7. května Česká národní rada nezměnila svůj postoj k jednotkám generála Buňačenka, došlo k roztržce a Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil, a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkam na demarkační linii.

Osud této divize po vyklizení Prahy už byl jen tragický, zejména po ústupu k demarkační linii v jižních Čechách u obce Lnáře. Zde takřka celá divize padla do sovětského zajetí. Chování Sovětů bylo velmi brutální a docházelo k případům, že pokud při zajetí hovořili vojáci rusky, byli na místě postříleni.

Do tohoto plurálu patřili i čeští „partyzáni“ a různé jim podobné živly bez tváře a jména, které se najdou vždy při tragické události. Pokud neměli zbraně, utloukali vojáky již rozpuštěné divize na místě k smrti nebo je vydávali sovětským spojencům. Takového konce se dočkala asi polovina 1. divize. Vlasovští vojáci, kterým se podařilo překročit demarkační linii, byli vydáni Spojenci zpět Sovětům. Vojáky pak už jen čekalo násilí, smrt a repatriace do Sovětského svazu, kde byli umisťováni do různých táborů po celé zemi. Jen jedincům se podařilo proniknout hlouběji na území obsazené západními spojenci a přežít.

Zatčení generála Vlasova bylo více než dramatické. Došlo k němu až 12. května 1945 na křižovatce na konci hráze mezi Novým a Hořejším rybníkem. Generál Vlasov za doprovodu svých důstojníků a Američanů odjížděl ze Lnářů do Plzně k vyjednávání. Na zmíněné křižovatce byla kolona, kterou doprovázel i jeden americký tank, zastavena osobním autem ve kterém byl sovětský důstojník. Požádal Vlasovovy důstojníky, aby si přesedli k němu a odjeli na sovětské velitelství, což pochopitelně odmítli. Vlasovci se pochopitelně bránili, že jsou na území podléhajícím Američanům, ale sovětský důstojník trval na svém a zbraní ohrožoval samotného Vlasova. Ten jel v koloně jako poslední a o konfliktu neměl ani tušení. Přítomní Američané se zachovali v tom smyslu, že to není vlastně ani jejich záležitost a nechali Sověty Vlasova a několik důstojníků, kteří mezitím neutekli, odvléct do sovětské zóny. I když jeden z Vlasovových důstojníků okamžitě odejel informovat americké velitelství, tak po návratu už tam zůstal jen původní doprovod a Vlasov byl v sovětském zajetí.

Zadržený generál Vlasov byl odvezen na sovětské velitelství ve Dvorcích, kde jeho osobnost silně zapůsobila, vysoká postava generála Vlasova vzbuzovala respekt. Mnozí poznali bývalého velitele 2. úderné armády, která zůstala obětována v obklíčení. Vlasov musel formálně podepsat bezpodmínečnou kapitulací Ruské osvobozenecké armády. Po dalších výsleších byl převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné koberce a eskortování do Sovětského svazu.

Soud s generálem Vlasovem pak proběhl v Moskvě. První den v soudní síni řekl generál Vlasov: „Ať je vaše rozhodnutí jakékoliv, já vstoupím do dějin“, což mnoha lidem doslova vyrazilo dech. Generál Vlasov se nemýlil, do dějin skutečně vstoupil, ale jeho uznání zůstává stále v nedohlednu. A tak už jen 2. srpna 1946 přinesly Izvěstija tuto zprávu:

 

Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR přešetřilo obžalobu proti A.A. Vlasovovi, V.F. Malyškonovi, G.N. Žilenkovovi, F.I. Truchinovi, V.I. Zakutnému, S.K. Bunačenkovi, G.A. Zverevovi, V.D. Korbukovovi a N.S. Šatovovi pro velezradu, aktivní špionáž a teroristickou činnost a odsoudilo obžalované k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán.

 

Tragika událostí je zřejmá. Mnohem horší a neodpustitelné je nepochopení. Žádná ze zúčastněných stran - zejména západní spojenci - dodnes nepochopila, oč tehdy na samém sklonku války vlastně šlo. Žádná kromě tehdy sovětské. Až se bude o těchto událostech hovořit objektivně, nebude už z bývalé Ruské osvobozenecké armády nikdo.

 

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku