Via Egnatia

Via Egnatia
Εγνατία Οδός
pojmenována podle makedonského prokonzula Gnaea Egnatia
Po této cestě putoval také apoštol Pavel - přistál v Neapolis (Kavala), Filipi, Amphipolis, Apollinie, Tesalonika, Beroje (Berea/Veria).
malou část této cesty prošel Bohumil Bouček

Starověká silnice Via Egnatia, kterou postavili Římané ve 2. století př. n. l. (kolem let 146–120 př. n. l.), sloužila jako hlavní spojnice mezi Římem a východními byzantskými provinciemi. Zajišťovala vojenské, obchodní i civilní spojení z Říma přes Via Apia k moři a pak až do Istanbulu, procházela římskými provinciemi Illyria, Macedonia a Thracia na území dnešních států Albánie, Severní Makedonie, Řecka a evropské části Turecka. Začínala ve městě Dyrrachium (dnešní Durrës) na pobřeží Jadranu podél řeky Genusus (Shkumbin) nebo na jižní varianě v Apollonii, přes pohoří Candaviae, a dále k Ochridskému jezeru. Pak se stáčela k jihu a přes horské soutěsky vedla do města Soluň na (Tessaloniki) pobřeží Egejského moře, odkud přes Thrákii pokračovala do hlavního města východní říše Byzantium/Konstantinopol (dnešní Istanbul), kde ústila do Zlaté brány (Porta aurea) na jižní straně Theodosiánských hradeb. Celková délka byla přibližně 1120 km (746 římských mil). Jako většina hlavních římských silnic byla 6 metrů široká a byla dlážděná polygonálními kamennými deskami nebo tvrdou vrstvou písku, zahrnovala mosty a opěrné zdi kvůli stabilizaci svahů nad silnicí, ve městech však měla někdy šířku až 20 metrů. Na potřebných místech byly instalovány kanalizační stoky. Na některých částech byla rozdělena na letní a zimní trať, silnice pro pěší vojáky vedla v létě přímo přes hory (zkratka) a zatímco delší trasa sloužila přesunům armádních vozů i se zásobováním.

Pěší vojenské jednotky dorazily z Říma do Konstantinopole za 40 dní, jízda za 24-26 dní.
Vojáci museli urazit 24 římských mil (35,5 km) za pět letních hodin (10 dnešních hodin) s nákladem 20,5 kilogramů.

Tloušťka a vrstvení vozovky se lišily podle základových podmínek, kdy ve stabilním, skalnatém terénu se dlažba skládala pouze z jedné vrstvy dobře uchycených dlažebních kamenů; zatímco v měkké a nestabilní zemi byla měkká zemina vytěžena a nahrazena několika vrstvami dlažebních kostek, štěrků a drtí, které byly spojeny zhutněnou písčitou zeminou nebo vápennou maltou. Při archeologickém výzkumu na vozovce v oblasti Thrákie byly nalezeny až čtyři kamenné vrstvy. Některé vrstvy byly vodotěsné dobře zhutněnou jílovitou zeminou. Tloušťka chodníku se pohybovala od 25 cm do více než 150 cm. Použité materiály byly převážně místního původu.

Hlavní funkcí cest byl rychlý přesun armády. Výstavba silnic spadala pod římskou vládu, za opravy byl většinou odpovědný konzul v příslušné provincii. Na mostech a u bran měst se vybíralo mýto, které sloužilo pro opravy a rozšiřování cest. Veřejné práce a jejich financování zajišťoval cenzor (sua pecunia – za své peníze). Později přešla odpovědnost na cenzorský úřad, poté na velitele římských armád a později na komisaře. Za cesty mimo města odpovídali Duoviri viis extra urbem purgandis.

Cestu využívali vojáci, kupci, výběrčí daní, karavany s mulami a osly a rolníci na cestě na místní trh, sloužila i lokálním přesunům pro hospodářské účely místních obyvatel.