Napoleonovo Italské tažení - válka první koalice
1792-1797

Vzhledem k vývoji v Itálii se v únoru 1797 Direktorium rozhodlo poskytnout Napoleonovi síly z Německa, takže bude mít k dispozici šedesát tisíc vojáků. Generál Jean-Baptiste Bernadotte tedy dorazil do Itálie s posilami z armády Sambre a Meuse.

Bonaparte nechce čekat, až se arcivévodovi Karlovi podaří shromáždit na Habsburské straně ve Furlánsku a Tyrolsku dalších 50 000 vojáků, proto ponechává deset tisíc vojáků pro případ nenadálého útoku na hlavní jednotky od severu pod velením Jouberta v Tyrolsku. V případě potřeby měl postupovat údolím řeky Avisio a aby tím odřízl rakouským jednotkám ústupovou cestu k Vídni. Generál André Masséna dostal úkol postupovat se svou divizí na sever na Feltre a Cadore, 14.3. poráží Habsburky u Longarone, musí se však zastavit u Pieve di Cadore, protože další postup znemožňuje sníh. Proto se vrací a připojuje se k jednotkám ve Furlánsku.

Bonaparte s dalšími jednotkami (generálové Jean Joseph Guieu,  Jean-Baptiste Bernadotte, Antoin Delmas, Philibert Sérurier) postupuje směrem na Furlánsko. Bylo domluveno, že se jednotky s Joubertem opět spojí na řece Drávě, aby pak společně postupovaly na Vídeň. Bez problémů obsazuje 1.3. Primolano.

Napoleon předpokládá, že rakouské jednotky mohou ustupovat několika směry. Údolím řeky Tagliamento na jih k moři, nebo severovýchodním směrem na Klagenfurt (tam, by se však střetli s jednotkami generála Jouberta), nebo přes Udine směrem na Lublaň.

Možnosti ústupu rakouských jednotek

Hlavní síly rakouského vojska pod velením arcivévody Karla se nacházejí mezi vesnicemi Spilimberg a San Vito al Tagliamento (Turrida di Sedegliano a Biauzzo di Codroipo). Velitelství si Karel zřizuje v Udine. Potřebuje získat čas na stmelení jednotek, které sestávají z rýnských veteránů a nových rekrutů. Jeho úkolem je zastavit postup Francouzů na Vídeň, jedná se o prostor od Trentina po Bolzano, Brennerský průsmyk, Feltre a levý břeh Piavy. Vytvoření obranného postavení u Valvasone má zabránit postupu Francouzů přes průsmyk Tarvisio na Vídeň. Rakušané spálili dva dřevěné mosty a domnívali se, že jim řeka poskytuje ochranu.

Arcivévoda Karel Habsbursko-Těšínský

V rámci hlavního francouzského útoku postupuje 32 000 vojáků na Valvasone, zleva je kryje 11 000 Massenových vojáků. Bonaparte 16.3.1797 využívá nízké hladiny vody (asi jeden metr) v řece Tagliamento, což umožňuje poblíž Valvasone řeku přebrodit. Generál  Guieu dostává za úkol postupovat přes řeku o něco jižněji, zatímco generál Bernadotte postupuje o něco severněji.

Přebrodit řeku Tagliamento nakonec není příliš obtížné, i když některé vojáky proud strhává, takže si musí pomáhat. Bonaparte tak vytváří na druhém břehu linii dlouhou 3500 metrů, v níž se střídá lehké jezdectvo s pěchotou. Přechod řeky je překvapivě rychlý.

Hippolyte Lecomte: Překročení řeky Tagliamento

Arcivévoda Karel proti jednotkám generála Bernadotte vysílá jízdu, ale francouzská jízda pod velením Duguy a Kellermanna je přinutí vrátit se zpět.

Následná bitva se pak odehrává mezi vesnicemi Gradisca (nyní v obci Sedegliano) a Goricizza (nyní v obci Codroipo). Na francouzské straně je 500 mrtvých a zraněných, Habsburkové ztratili 700 vojáků a šest děl.

Arcivévoda Karel nařizuje zbylým vojákům noční ústup k Udine, ale Francouzi pokračují v postupu a u Tarvisia se střetávají s rakouskými Lusignany, kteří, ačkoli je posílily tři divize, nedokáží zabránit ztrátě města spolu s 32 děly a 5 000 muži. Bernadotte mezitím pronásleduje zbytek rakouské armády směrem k Lublani. Generál Dugua vstupuje do Terstu.

Bonaparte tak získává kontrolu nad silnicemi směřujícími na sever k Gemona del Friu, na severovýchod k Udine a na jihovýchod k Palmanova. Bonaparte vysílá 18.3. generála Massena na sever k Tavisiu, pak podél řeky Tagliamento do Fella. Hlavní síly postupují s Bonapartem na východ k Palmanově a Gorizii. Mezitím generál Bernadotte donutí u Gradisca d'Isono rakouské jednotky (2500 vojáků) ke kapitulaci tím, že jim odřízl ústupovou cestu (kapitulace u Gradiscy). Jednotky generála Guieua 21.3. projdou přes údolí Natisone, Caporetto, horní tok Isonso, Plezzo do průsmyku do průsmyku Predil.

Poté Massenovy jednotky a jednotky genreála Guieu porážejí 24.3. Habsburky u Tarvisia, čímž si Bonaparte otevírá přístup do Villachu.

Bonaparte ukládá Bernadottovi držet frontu u Soči, Chabotovy jednotky přesouvá z Gorice údolím Soči průsmykem Predil do Tarvisia, kde se spojí s hlavními francouzskými jednotkami. Bonaparte 30.3. přijíždí do Klagenfurtu. Joubertovy jednotky dostávají za úkol zaútočit na Brenerský průsmyk, projít údolím Drávy a připojit se k hlavním jednotkám v Klagenfurtu. Jaubert po příchodu 5.4. referuje o masivním povstání proti Francouzům v celém Tyrolsku.

V této situaci se Napoleon rozhoduje ponechat nechráněné komunikační linie a nařizuje Joubertovi, Bernadotteovi a Victorovi, aby se soustředili v Klagenfurtu, protože pro pochod na Vídeň potřebuje posily. Potřebuje také počkat na plánovaný útok generála Moreaua na Rýnu.  

Joubertovu pluku se ve stejné době podaří v Tyrolsku dobýt Bolzano a Brixen, čímž si uvolnil cesta do Klagenfurtu, kam skutečně 29. března generálové Masséna, Guieu a Chabot úspěšně dorazí.  

Francouzi aby získali čas, obsazují 7.4.1797 Leoben (v dnešním Štýrsku) a v rámci demonstrace síly přinutí arcivévodu Karla pozastavit vojenské operace, dohoda je učiněna 31. března. Napoleonův předvoj doráží do Semmeringu a arcivévoda Karel musí za takových okolností podepsat 7. 4. pětidenní příměří. Dohoda však francouzskou situaci nevyřeší, protože Moreau stále ještě nezahájil ofenzívu a v Tyrolsku a v Benátkách se rozhořela plošná povstání.

Bonaparte ví, že nedokáže udržet celou oblast, že se dostává do problémů se zásobováním  a že nemá dost vojáků k útoku na Vídeň, ačkoliv žádal o posily.

Ve stejné době Napoleonská vojska na německém území vedená Lazarem Hochem porazí 18.4.  rakouskou armádu Franze von Wernecka u Neuwiedu (bitva u Neuwiedu).

Napoleon vyjedná 13. dubna podpis dalšího pětidenního příměří, ale 16. dubna, aniž by čekal na zplnomocněnce Direktoria generála Clarka, předloží seznam požadavků – takzvanou Leobenskou smlouvu, kterou Rakušané 17. 4. v situaci, kdy jsou francouzské jednotky 160 km do Vídně, přijímají a podepisují. Tímto končí italské tažení.

Svatá říše římská (Rakousko) musí 17.10. po podpisu konečné smlouvy z Campo Formia  Francouzům postoupit Rakouské Nizozemsko, akceptovat francouzskou okupaci levého břehu Rýna a Jónských ostrovů a uznat Předalpskou republiku. Na oplátku Direktorium nabídlo Rakušanům Benátskou republiku včetně Istrie, Dalmácie a dalších území u Jaderského moře.