Grigorij Jefimovič Rasputin byl tajemný ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje. V ruské tradici patřil do kategorie nazývané jurodivý.
Rasputin se narodil 10. 1. 1869 v malé sibiřské vesničce Pokrovskoje ve správním okrese Ťumeň u Tobolska na Urale.
Existují dohady, že jeho příjmení Rasputin je odvozeno od ruského slova „rasputnik“, což znamená prostopášník či nemrava. Patrně to není pravda, jméno Rasputin bylo jeho pravým příjmením. V jeho rodné vsi tehdy žili i jeho příbuzní, kteří měli stejné jméno. V pozdějších letech, kdy už dosáhl slávy a uznání, požádal cara Mikuláše II., aby si mohl příjmení změnit na „Novych“, což znamená nový nebo obnovitel. Jiný názor zastává pak Otto von Taube, který ve své knize Rasputin (vydané 1924) tvrdí, že jeho skutečné příjmení bylo Vilkin. Toto slovo mělo pak být odvozeno od ruského vilka, což znamená vidlice, nebo rozvětvení cest.
Jeho otec se Jefim Jakovlevič byl místní rolník a povozník, vlastnil dům o osmi místnostech a několik hektarů dobré orné půdy a vlastní dobytek a koně. Matka Anna Vasiljevna i otec byli svobodní sedláci. Jeho dva sourozenci zemřeli velmi mladí, starší bratr Lavrentij na zápal plic, sestra Marie se pak jednoho dne utopila v řece. Rovněž jeho matka zemřela velmi brzy, takže byl Rasputin již od dětství odkázán prakticky sám na sebe. Rasputin nepatřil zrovna mezi nejvzdělanější, v dospělosti mu dělal problémy obyčejný pravopis a dokonce je známo, že ani nedovedl psát rovně. Důvodem bylo to, že v té době byly velice omezeny možnosti školního vzdělání a pokud již někdo učil, byl to vesnický pop.
Jeho mládí bylo bouřlivé. Když Rasputin dospíval, začal běhat za děvčaty a často se i opíjel. Mladý Rasputin měl pověst člověka vyhledávajícího rvačky, společnost mladých dívek a hlavně alkoholu. Místní lidé ho považovali za darebáka, ale často mu to odpouštěli především kvůli jeho neúplné rodině, kdy ho vychovával jen jeho opilecký otec. Podle písemných hlášení z policejního archivu v Tobolsku se dokonce dopuštěl krádeží. Na jedné takové loupežné výpravě je málem zabit. Tato hlášení obsahují první popis mladého Rasputina. V té době měřil asi 180 cm, měl světlé vlasy, podlouhlý obličej a tmavě zrzavý plnovous.
V jeho rodné obci se vypráví, že byl jako člověk velice rozporuplný. Na jedné straně vedl výstřední život, na druhé straně se často modlíval a prosil, aby se mu dostalo poznání.
Až do 18 let ho zajímalo jen pití, ale poté, podle jeho vlastních slov, nastal obrovský zlom v jeho životě po návštěvě potulného mnicha jímž byl starec Makarij, který přišel do jeho rodné vesnice. Začal tvrdit, že ho osvítil Duch svatý, který mu nařídil pomáhat potřebným a šířit víru. Od té doby začal prý Rasputin ovládat umění sugesce a hypnózy. Rozhodl se opustit svou rodinu (měl ženu a čtyři děti) a stát se potulným mnichem. Již tehdy se o Rasputinovi vedly řeči, a to hlavně o jeho podivných schopnostech. Tvrdilo se, že všechny jeho předpovědi se časem doopravdy splnily a i jeho léčitelské schopnosti se časem stávaly věhlasnými.
Svou kněžskou kariéru začal v místním kostelíku, kde se však moc dlouho nezdržel a vydal se do světa jakožto potulný mnich (tzv. tjomnyj) konající zázraky. Nijak mu nevadila skutečnost, že opravdový potulný mnich by měl žít skromným životem, pomáhat jiným a za své skutky brát jen jídlo. Rasputin si upravil kánon potulného života všech mnichů (život v osamění a chudobě) k obrazu svému. Nijak mu nevadilo vybírat od prostých lidí peníze za své skutky a často praktikoval svou teorii, že by každý člověk měl spáchat nějaký hřích a až poté se kát, což mělo vést ke spasení (mnoho lidí po jeho smrti tvrdilo, že většinou konal jen to první a na to druhé poněkud pozapomínal). Jeho pouť po Rusku byla přerušena roku 1905, a to v tehdejším hlavního městě Petrohradu, kde žil i car se svým dvorem.
V osmnácti letech 22. února 1887 (podle starého ruského kalendáře) se oženil s Paraskevou Fjodorovnou Dubrovninovou, která pocházela z vedlejší vesnice. Rasputin se ale naneštěstí pro ni doma moc nezdržoval, neustále cestoval a zdokonaloval si své léčitelské schopnosti. Domů se pak vracel vždy jen na krátký čas.
Až do svých 28 let se stejně jako jeho otec živil povoznictvím. Čas od času kradl koně a velmi dlouhou dobu trávil v místních hostincích. Zhruba ve 28 letech u něj nastává zlom a stává se z něj „svatý muž“. Traduje se, že v roce 1897 sveze na svém povoze studenta církevní akademie a během cesty si povídají o Bohu. Rozhovor Rasputina zaujme natolik, že se rozhodne dozvědět víc a vydává se na pouť do klášterů. V noci rozmlouvá se svatými muži, mívá častěji vidiny a stále častěji v sobě cítí božství … Vydává se na cesty a propadá učení svérázné náboženské sekty chlystů, podle jejichž učení se Kristus převtěluje do spravedlivých lidí a věřící tak při obřadech mluví přímo s Bohem.
Roku 1895 se mu narodil syn Dmitrij, který v pozdější době trpěl epilepsií a 1897 pak dcerka Matrjona, které říkávali Maria.
Do hlavního města Rasputin přišel roku 1903, kde se zrovna konalo velké nábožensko-filozofické shromáždění církevních představitelů. Rasputin věřil, že získá poučení a především podporu známého duchovního biskupa Ioanna Kronštadtského, v jehož svatost pevně věřila i carská rodina. Díky biskupovi se mu dostává pozvání do jednoho z nejvlivnějších domů v Petrohradě – do paláce carova příbuzného, velkoknížete Petra Nikolajeviče. Jeho choť Milica nadšeně hltá Rasputinovy mystické spisy a chce si zajistit boží přízeň. Rasputin si buduje v Petrohradě pověst jako léčitel. Spoustu času tráví rozmluvami s velkokněžnou Milicou a její sestrou Stanou. Roku 1905 se Rasputinovi podařilo navázat pevné přátelství s carem Mikulášem II., ale především s jeho ženou carevnou Alexandrou Fjodorovnou.
Když se na podzim roku 1909 vážně zraní následník ruského trůnu a lékaři mu nedávají šance na přežití, nechá carevna Rasputina naložit do auta a dopraví do carského paláce. Grigorij u lůžka mladého careviče Alexeje poklekne a modlí se za chlapcovo uzdravení. Ten se skutečně probouzí a dvorní lékař Botkon se pak v lékařské zprávě zmiňuje o zázračných schopnostech jistého Rasputina.

Okamžitě po Alexejově pozoruhodném uzdravení Rasputin získává důvěru carského páru. Kdykoli má přístup ke dvoru a každý chce, aby se za něj zázračný léčitel u vladaře přimluvil. Grigorij má nyní obrovskou moc a car s carevnou už bez něho neudělají ani krok.

Tehdy již 35-letý Raspustin (přesný věk není znám) se jako kajícný hříšník představil jedné z nejuznávanějších duchovních osobností ve městě, a to otci Janovi z Kronštadtu, na něhož svou upřímnosti, pokorou a kazatelským uměním velice silně zapůsobil. Otec Jan ho přijal a poslal jej pracovat mezi prostý lid. Tam se Rasputin rychle uplatnil, a proto se i v Petrohradu začaly rodit pověsti o zázračném muži s neobyčejnými schopnostmi. Říká se, že na Rasputinovi byly nejpozoruhodnější jeho oči – světlomodré, jasné, pronikavé, laskavé, naivní a vypočítavé. Jeho půvabu se odolávalo těžko a zejména ženy s tím měly problémy.
Rasputin měl v Petrohradu množství milenek, jejichž uspokojení mu nečinilo žádné problémy. Je možné, že kvůli tomu častěji než obvykle vznikaly pověsti, v nichž vystupoval sympatický muž s nadpřirozenými schopnostmi. O jeho milostných pletkách a dobrodružství se toho napovídalo opravdu dost. Jméno tohoto muže bylo vyslovováno všude po městě a je velice pravděpodobné, že právě kvůli těmto fámám se ho rozhodly navštívit i velkokněžny Milica a Anastazie, obě příbuzné ruského cara. Toto setkání bylo pro Rasputina osudové.
V roce 1907 se o něm tyto dvě dámy zmínily před carevnou Alexandrou, hovořily o něm jako o zázračném léčiteli a svatým duchem osvíceným mužem. Carevna v té době nebyla zrovna v dobré náladě, protože její teprve tříletý syn Alexej Nikolajevič (1904–1918), následník trůnu, byl těžce nemocen – trpěl totiž hemofilií, špatnou zrážlivosti krve. Jakékoli sebemenší poranění mu mohlo způsobit dlouhodobé krvácení. Toto onemocnění mělo zůstat utajeno před veřejností. V roce 1909 po po ošklivém pádu, kdy se po jeho těle začaly objevovat pod kůží nehezké známky vnitřního krvácení, mu lékaři nemohli pomoci. Carevna Alexandra se rozhodla, že vyzkouší zázračného muže a pozvala Rasputina k posteli svého nemocného syna. Rasputin položil na chlapcovu hlavu ruce a setrval chvíli v tichu. Jaké bylo překvapení a zároveň radost přítomných, když se zjistilo, že carevič je vyléčen. „Svatý muž“ měl cestu do paláce otevřenou.
Povídalo se, že tento muž má poměr s carevnou, a proto mu také povolila zůstat u dvora, avšak tato teorie není jistá. Jistá je však skutečnost, že na carském dvoře si pomalu získával stále větší a větší vliv, a to jak na šlechtu, tak i na samotného cara, který si od něho nechával často poradit.
Uměl utišit bolest a zastavit krvácení bez léků, jen silou vůle. Jeho lékařský vliv mu později dovolil zasahovat do jmenování státních hodnostářů, ale i do politických i vojenských rozhodnutí. Sloužily mu k tomu slavné lístky se stručným doporučením a podpisem. Rasputin se stával výborným nástrojem pro některé ziskuchtivé šlechtice. Pro jiné byl však naopak hrozbou.
V letech 1907-1915 byl jeho vliv nejcitelnější. Díky němu získával i velké peněžité odměny, které mu byly vypláceny převážně carskou rodinou. Je však pravda, že Rasputin nezapomínal ani na svou rodinu, které koupil v rodné vsi Pokrovskoje ten největší dům a svému synovi přispíval na studium. Většinu ze svých peněz však prohýřil v nekončících „zábavných večerech“, což v podstatě znamenalo neuvěřitelné množství pití a přítomnost ne zrovna cudných dam. Jeho sexuální schopnosti narůstaly na věhlase a velké množství manželek vysoce postavených mužů bylo počítáno mezi jeho milenky.
Tvrdí se, že Rasputin i ke dvoru chodil v ne zrovna čistém oblečení, a že se málem vůbec nemyl, ale můj osobní názor je ten, že to jsou pouze výmysly. Posuďte sami, mohl by neumytý a neupravený člověk vzbudit jakýkoli, i nepatrný zájem dam od dvora? Pravdou však je, že přítomnost tohoto muže na dvoře nesli velice nelibě někteří výše postavení lidé.

Když v roce 1914 vypukne první světová válka, Rusko do ní vstupuje na straně Anglie a Francie, ačkoli Rasputin přemlouvá cara, aby to nedělal. Ten ho neposlechne, ale nakonec toho lituje. Rusko ztrácí mnoho vojáků a sám car musí do války. Toho Rasputin využívá a v době jeho nepřítomnosti se chopí moci. Carevně nařizuje, co má přesně dělat, čímž se leckomu zprotiví.

Poté, co byl 28. června 1914 spáchán atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu, Rusko vstoupilo do války na straně Anglie a Francie. Car učinil toto rozhodnutí i přes úpěnlivé prosby Rasputina. Ten předvídal, že z tohoto boje vyjde Rusko jako poražené, avšak Mikuláš II. ho odmítal poslouchat. Nakonec toho litoval, protože jeho vojska utrpěla četné ztráty, a proto musel sám odjet do války. Během jeho nepřítomnosti řídila stát carevna, která dopřávala v hojné míře sluchu radám Rasputina. Rasputin carevnu, pro kterou to byla převelice těžká doba, dokonale ovládl a prakticky jí nařizoval, co má dělat, ačkoliv i přes různá osočování a pomluvy byla Alexandra Fjodorovna velice inteligentní žena.
Svým skandálním životem Rasputin diskreditoval carskou rodinu. Poslední kapkou byla v roce 1916 zvěst o tom, že Rasputin přesvědčil cara (s pomocí carevny), aby ukončil válku s Německem a podepsal s ním příměří.
Spousta lidí by záhy Rasputina nejraději odstranila. Zničit muže, jemuž je carská rodina bezvýhradně oddaná, se ale ukáže jako tvrdý oříšek, a proto plány na jeho vraždu společně kuje hned několik spiklenců. Jejich vůdce je kníže Felix Jusupov. Dále nechybí poslanec státní dumy Vladimir Puriškevič a carovi příbuzní. Všichni spiklenci se scházejí v Jusupově paláci v centru Petrohradu krátce před půlnocí 16. prosince 1916 a mají všechno do puntíku promyšlené. V malém sklepním salónu s krbem prostírají pro šest lidí. Připraví koláčky k pohoštění a ve dvou křišťálových sklenicích rozdrtí krystalky cyankáli.
Několik spiklenců 30. prosince 1916 v čele s princem (knížetem) Felixem Felixovičem Josupovem, velkovévodou Dmitrijem Pavlovičem - synovcem cara, velkoknížetem Nikolajem Michajlovičem, antisemitským poslancem Dumy Vladimírem Puriskevičem, kapitánem Suchotinem a lékařem Stanislavem Lazovertem se rozhodlo „svatého muže“ zavraždit.
16. prosince 1916 pozval princ Josupov Rasputina k sobě do sklepení paláce s tím, že by mu rád představil princeznu Irinu.
Rasputin dostává ten samý večer dvě varování. Petrohradský biskup mu klade na srdce, aby rozhodně nevycházel z domu. Ministr vnitra Protopov ho upozorňuje, že městem kolují zvěsti o vražedném spiknutí. Grigorij přesto pozdě v noci odjíždí autem s Jusupovem.
Když dorazí do paláce, nic neprobíhá tak, jak si spiklenci naplánovali. Rasputin odmítá nabízené víno i pečivo a trvá půl hodiny, než se konečně napije a něco sní. Účinek jedu ve víně, který se měl projevit velice rychle, stále není vidět … Uplyne více než čtvrt hodiny poté, co Rasputin dopil a kromě toho, že říhá a sliní, mu nic není. Po další době je jasné, že jed na šarlatána neplatí. Cyankáli se v Rasputinově trávicím traktu zřejmě uvolňuje pomaleji, než je obvyklé. Příčinou může být malá kyselost žaludečních šťáv, protože je zvyklý ve velkých dávkách pít alkohol.
Zatímco Rasputin netrpělivě čekal na příchod princezny Iriny a krátil si volnou chvíli popíjením vína a konverzací s ostatními, nasypal doktor Lazovert do sklenice vína určené Rasputinovi silnou dávku kyanidu. Po té, co Rasputin požil tento nápoj a snědl několik koláčů osahujících také smrtelnou dávku kyanidu, pocítil bolesti hlavy a pálení v žaludku. Co ale spiklence vyděsilo, byla skutečnost, že bez větších problémů vstal a pokusil se opustit pokoj.
Spiklence postupně zachvacuje panika. Jeden z nich omdlévá, další chce vraždu přesunout na jindy. Puriškevič ale trvá na tom, že se musí čin dokončit. Jusupov si tedy bere svůj revolver a odchází k Rasputinovi. Sejde dolů do sklepa a Grigorije nemilosrdně střelí, ten se svalí na zem pokrytou kůží z ledního medvěda a zatřísní jí krví. Jusupov stojí nemilosrdně nad ním s výrazem nepopsatelného hnusu.
V tu chvíli na něho z těsné blízkosti vystřelil Josupov a Rasputin se zhroutil k zemi. Když se k němu Josupov sklonil, začal jej Rasputin s mocnými nadávkami škrtit. Rasputin vstal (pravda, s poněkud většími problémy než prvně) a pokoušel se s ohromným řevem Josupova zaškrtit. Poté, co se vystrašenému princi podařilo vyprostit ze sevření, pokusil se Rasputin utéct z paláce přes zasněženou zahradu. Užaslí spiklenci nevěřili vlastním očím a nevěděli, co si počít. Zajisté je napadla myšlenka, zdali není Rasputin doopravdy svatý muž. Tato myšlenka však nijak neovlivnila Puriskeviče, takže Raspustina třemi dalšími přesnými výstřely zastřelil (dvakrát zasáhl srdce a do hlavy). Nehybné tělo pak spiklenci zbili a zkopali. Vyřízli mu genitálie, svázali ho, naložili ho do auta a u mostu vyhodili do ledové Něvy. Po nalezení Rasputinova zmrzlého těla byla při pitvě doktory v jeho plících prý nalezena voda, což by svědčilo o tom, že i ve chvíli, kdy byl vhozen do řeky, ještě žil... Totéž potvrzovaly odřené konečky prstů, jak se pokoušel dostat z řeky ven. Rasputin se nakonec utopil.
Podle pozdější pitevní zprávy bylo příčinou smrti Grigorije Rasputina právě nedostatek kyslíku, tedy utonutí. Na jeho konečcích prstů se dokonce našly odřeniny, když se snažil vyškrábat z řeky. Smrt obávaného Rasputina se díky jeho nezdolnosti stala legendou.
Několik z jeho předpovědí se splnilo, například Rasputin prorokoval: „Když vypukne válka, Rusku to přinese jen moře slz.“ Carské rodině vzkázal: „Až zemřu, i vy brzy umřete.“