Prohlášení Českého komitétu zahraničního
14.11.1915
Čechoslovák Číslo 26.
26. listopadu (9.prosince) 1915
 

Český komitét zahraniční vznikl v Londýně koncem října 1915 z potřeby sdružit zahraniční politický odboj během první světové války. Byl však přesunut do Paříže, kde využil vztahy M. R. Štefánika na francouzské vojenské a politické představitele. V Paříži vydal dne 14. 11. 1915 Prohlášení adresované politikům Dohody.
Prohlášení patrně inicioval slovjanofilní poslanec Dürich, proto je pod textem podepsaný jako první. Je pravděpodobné, že do textu zasahoval také poslanec Masaryk, pro něj však nebylo zcela zřejmé, že je třeba opustit Palackého myšlenku federalizace, kterou léta hájil proti radikálně státoprávním politikům, definitivně ji opustil až v létě 1918.

 

PROHLÁŠENÍ
Českého Komitétu Zahraničního.

Následkem nepříjemného nedorozumění dostalo se nám Prohlášení Českého komitétu zahraničního jen v kusé formě. Uveřejňujeme nyní v původní podobě.

Vystupujeme na politickou veřejnost v okamžiku, kdy ústup vítězné armády od nepřátel se využitkuje proti Rusku a jeho spojencům. Stavíme se na stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch nebo neúspěch, proto, že hájí právo: rozhodnuti o tom, na či straně v osudném zápolení národů je právo, je zásadní otázkou politické mravnosti, které se dnes nemůže vyhnout už žádný čestný a opravdový politik, žádný uvědomělý národ. К našemu vystoupení nutí nás však také živý cit slovanské pospolitosti: vyslovujeme bratřím Srbům a Rusům a stejně bratřím Polákům, válkou tak krutě postiženým, vřelé sympathie. Věříme v konečné vítězství Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva. Protislovanský zákeřný postup Ferdinanda Koburského a jeho vlády vítězství spravedlivé věci nezadrží.
Český národ svobodnou volbou krále z rodu Habsburského spojil se s Uhry a rakouskými Němci v soustátí rakouské, dynastie však postupnou centralizací a germanizací vytvářela jednotný stát absolutistický, porušila proti smlouvě samostatnost českého státu na venek i uvnitř. Český národ vysílen evropskou a habsburskou protireformací dovedl tomuto násilí úspěšněji čeliti teprve od svého obrození na sklonku XVIII. století; čelila mu hlavně revoluce r. 1848. Revoluce zdolána, vydobytá práva národů, zejména českého, opět obětována absolutismu, jenž však otřesen válkou roku 1859 ustoupil neúplnému konstitucionalismu. Maďarům Vídeň povolila, Čechům dostaly se jen nedodržené slavnostní sliby. Český národ zahájil známý boj passivní opozice, později účastnil se nového parlamentu aktivně, avšak v parlamentě a na sněmích stále domáhal se svého historického práva a usiloval proti německo-maďarskému dualismu o federalizaci říše. Jednotlivé pokusy o dohodu s říší rozrážely se o panovačnost Němců a Maďarů. Válka nynější protivy mezi národem českým a Rakousko-Uherskem přiostřila. Válka započata bez vota parlamentu: všecky státy předložily rozhodnutí o válce parlamentu, jen vláda vídeňská bála se vyslechnout své národy, protože většina jich byla by se vyslovila proti válce. Zástupcové českého národa jistě by byli protestovali se vši rozhodnosti: proto vláda nevzala ani jediného českého zástupce a politika na potaz při kroku tak osudném. Národ český v nové době vždy hájil program rozhodne sIovanský; také v této válce, která náš národ překvapila nepřipravený, jak překvapila všecky národy mírumilovné, od samého počátku přes neslýchaný terror, potlačující každý projev opravdového smýšlení lidu, v českých zemích projevovány sympatie k Rusku a Srbsku a jejich spojencům: projevy austrofilské jsou vládou vynucovány. Dnes vůdčí politikové čeští úpí v žalářích, šibenice staly se oblíbenou podporou neschopné administrace, české pluky decimovány, protože spontánně jednaly podle všenárodního českého programu. Práva jazyka českého bezohledně porušována a ztenčována i za války. Absolutistická soldateska řadí v českých, neněmeckých a nemaďarských zemích jako v zemi nepřátelské: každý projev české publicistiky se potlačuje, kdežto našim národním odpůrcům nejen se dovoluje agitace proti českému národu, Vídeň a Budapešť podporují i pangermanistické orgie v duchu Lagarda, von Hartmanna, Mommsena, Treitschka. Za takové situace český národ nemůže dále mlčet.
Proto utvořil se zahraniční komitét české emigrace, aby cizinu o pravém stavu věcí informoval a státníkům politikům a publicistice spojenců a neutrálních států tužby českého národa přednášel a český program hájil.
Všecky české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska: průběh bratrovražedné války a bezohledné násilí Vidně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko.
Usilujeme o samostatný československý stát. Český národ se přesvědčil, že se musí starat sám o sebe. Rakousko poraženo nejen Ruskem, nýbrž i tím malým, tak opovrhovaným Srbskem a stalo se dependencí Německa; dnes pod vedením Berlína na chvíli se zotavilo, ale to zoufalé napjetí sil nás nemýlí, jest jen důkazem, že Rakousko-Uhersko již abdikovalo. Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska, neuznáme již jeho oprávněnost: svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska — a byl to jednu dobu sám Palacký — chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobývačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. Dynastie, žijíc ve svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantom bývalé světové říše nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a protinárodního důstojnictva.
Dnes už nikde není pochybnosti, že Rakousko-Uhersko použilo sarajevského atentátu neprávem proti Srbsku: Vídeň a Budapešť pokračovaly ve své protislovanské politice, která se tak hanebně projevila v řadě procesů proti Srbům. Vídeň a Budapešť neštítili se proti Jihoslovanům užít falešných dokumentů vlastním vyslanectvem vyráběných a v této politice falše Vídeň a Budapešť pokračují touto válkou. К falši pojí se teď proti národům neněmeckým a nemaďarským mstivost a ukrutnost přímo barbarská. Německo sdílí vinu Rakousko-Uherska; bylo v jeho moci a bylo jeho povinností vůči kultuře a lidstvu válku zamezit a vídeňsko-budapešťské imperialistické frivolnosti nepoužít. Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou.

V Paříži, dne 14. listopadu 1915.

Za Český komitét zahraniční:

Josef Dürich, poslanec české strany agrární na radě říšské ve Vídni.
T. G. Masaryk, poslanec na radě říšské ve Vídni, profesor české university v Praze a profesor university v Londýně.

Bohumil Čermák, předseda Svazu československých spolků na Rusi.
Dr. Ludvík Fisher, advokát, předseda Národního sdruženi v Chicagu.
František Kupka, člen České Akademie, předseda Výboru české kolonie a českých dobrovolníků v Paříži.

Antonín Veselý, Za Československý spolek „Rovnost“ v Paříži.
Karel Pergler, advokát, člen Národního Sdružení v Chicagu.
Emanuel Voska, člen Národního Sdružení v Chicagu.

Jan Sýkora, předseda Českého komitétu v Anglii.
František Kopecký, sekretář Českého komitétu v Anglii.

Bohdan Pavlů, redaktor „Čechoslováka“ v Petrohradě.
Ribert Mamatey, předseda americké Slovenské ligy.
Ivan Dagnег, tajemník americké Slovenské ligy.
 

http://www.digitalniknihovna.cz/nacr/view/uuid:2f5d5c30-8d2b-11dc-9195-000d606f5dc6?page=uuid:6a127d10-8baa-11dc-bdac-000d606f5dc6

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

 

Zpět na hlavní stránku