Pittsburská dohoda

Pittsburská dohoda

Česko-Slovenská Dohoda, uzavretá v Pittsburghu. Pa., dňa 30. mája 1918.

Predstavitelia slovenských a českých organisácií vo Spoj. Štátoch, Slovenskej Ligy, Českého Národného Sdruženia a Sväzu Českých Katolíkov, porokovali za prítomnosti predsedu Česko-Slovenskej Národnej Rady profesora Masaryka, o česko-slovenskej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a usniesli sa nasledovne:

Schvaľujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.
Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy.
Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec.
Česko-slovenský štát bude republikou. Jeho Konštitúcia bude demokratická.
Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených Štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom dorozumení, prehĺbená a upravená.
Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.
— Albert Mamatey, Ján Janček ml., Milan Getting, Ján Pankuch, rev. Jozef Murgaš, rev. Ján Kubašek, Ondrej Schustek, T. G. Masaryk, Karel Pergler, Dr. L. Fisher, B. Simek, J. J. Zamrhal, Hynek Dostál, Vojta Beneš, rev. Inncent Kestl, Jan Straka, Ivan Bielok, rev. Oldř. Zlámal, Michal Bosák, H. H. Miko, Ignác Gessay, Karlovský, rev. Pavel Šiška, J. A. Ferenčík, Josef Martínek

Pittsburskou dohodu podepsali 30. května 1918 v americkém Pittsburghu zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků s Tomášem G. Masarykem, který také text dohody při této své návštěvě USA zformuloval.

Dohoda schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. I když ze slovenského pohledu obsahovala ústupky od hlavních požadavků Clevelandské dohody (z 22. října 1915), zaručovala Slovákům samosprávu a slovenštinu jako úřední a vyučovací jazyk. Na rozdíl od Clevelandské dohody ale už nemělo jít o federativní uspořádání státu ale o unitární republiku.

Pittsburská dohoda se po roce 1919 stala předmětem vnitropolitického zápasu o autonomii Slovenska. Někteří čeští politici ji zpochybňovali. Tak např. i sám její spoluautor a signatář Masaryk, který jako prezident samostatného státu tvrdil, že smlouva „není právně závazná“ a že se mělo jednat „pouze o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků“.

Podle historičky Margaret MacMillanové čeští politici, především Masaryk, odmítali naplnit dohodu o autonomii Slováků (sněm, administrativa, soudy), jelikož nově založený stát byl křehký. Německá menšina (asi 3 mil.) byla totiž nespokojená podobně jako Slováci (asi 2,9 mil.). Obávali se, že autonomie pro Slováky by povzbudila obdobné nároky německé menšiny s nejasným následným vývojem a důsledky.