Moje vzpomínky a zážitky

Harry Donald Payne

1926

 

Lidská paměť je zcela zvláštní věc. Člověk dovede uchovat v mysli některé události nebo třeba i nedůležité detaily, jindy zas některé jiné události vymizí z paměti, jako by byla úplně vymazány, a jde třeba o věci podstatné. Snáze vypadnou z paměti nebo se oslabí vzpomínky na události a zážitky nepříjemné, nebo alespoň na jejich průvodní jevy, a to je dobře. Bolest, ať fyzická nebo duševní, nikdy není ve vzpomínce tak silná, jako byla ve skutečnosti, kdy byla bezprostřední.

Někdy se nám zdá, že jsme na nějakou událost, kterou jsme zažili, úplně zapomněli, a zatím někde v záhybech šedé mozkové kůry zůstává zachycen vryp, jako na gramofonové desce, nebo záznam podobný záznamu na magnetofonové pásce. Za určitých okolností a podmínek se nám náhle ona třeba velmi dávno minulá událost objeví jakoby jasně osvětlena. Tak třeba určitá melodie dokáže vyvolat takovou atmosféru, že se živě vybaví vzpomínka na určitou událost i s detaily, nebo podobné osvěžení paměti může být způsobeno návratem do známé krajiny. Příkladů je jistě více.

Moje vůbec nejstarší vzpomínky se vztahují k americkému období mého života. Ověřil jsem si, že četba knih z prostředí U.S.A., zvláště z období dvacátých let, představuje pro mne určitou inspiraci, takže si dokáži vybavit velmi ranné vzpomínky z doby svého pobytu ve Spojených státech.

Přečetl jsem si v poslední době shodou okolností několik knížek, které u mne vyvolaly nebo oživily tyto staré vzpomínky, a to byl první podnět k zatím ještě neurčitému záměru, dát tyto vzpomínky jen tak pro sebe na papír. Zmínil jsem se o tom minulou nedli Božce a synům, a ti mne v mém úmyslu podpořili. Můj záměr pak zrál ještě týden, a dnes, 30. ledna 1976, jsem se tedy pustil do práce.

Mezitím jsem se při promýšlení toho, co jsem zažil a co si pamatuji, rozhodl, že nezůstanu jen u svých amerických vzpomínek, jak jsem měl původně v úmyslu, ale že se pokusím zachytit své zážitky i z pozdějších období svého života, ovšem jen ty zajímavější a důležitější.

Nemám tedy v úmyslu napsat vlastní životopis, ani paměti, ba ani chronologický sled událostí svého života, ale spíš jen tak pro sebe a nejvýš pro Božku a syny, bude-li je to zajímat, chci zaznamenat některé svoje zážitky a vzpomínky, tak jak mi utkvěly v paměti. Proto taky nezačínám vypracováním přesné osnovy, vím jen tolik, že začnu Amerikou a budu pokračovat, jak se mně to bud hodit. Pokud jde o Ameriku, chci si zapsat všechny i nedůležité vzpomínky. 

Než se dám do vyprávění, chtěl bych ještě doplnit, která to byla četba, jež mne vlastně vyprovokovala k rozhodnutí zachytit své americké vzpomínky na papír.  Znovu jsem si přečetl román ‚Lev je v ulicích‘ A. L. Langleyové (A Lion is in the Streets), který jsem poprvé četl v roce 1948. Ústřední postavou tohoto románu, který se odehrává po první světové válce na jihu Spojených států, je guvernér vymyšleného státu Magnolia jménem Hank Martin, jehož životní osudy a kariéra jsou nápadně podobné životnímu běhu korupčního politika Huey Longa ze státu Louisiana. (Zmiňuje se o něm Edvard Valenta na str. 252 svého cestopisu ‚Světem pro nic za nic‘, dále André Maurois na str. 180 a 187 svých ‚Dějin U.S.A.‘, a konečně jeden jeho výrok cituje Jim Garrison v publikaci ‚Znám pravdu o atentátu na Kennedyho‘, otištěné v Literárních novinách). K vánocům jsem dostal od Božky životopis amerického advokáta Clarence Darrowa od Irvinga Stonea ‚Advokát Darrow obhajuje‘ (Clarence Darrow for the Defence), osvětlující život Ameriky a Američanů až do roku 1938. Přečetl jsem si také některé povídky Breta Harta a nahlížel jsem do mě již dříve známých ‚Profilů odvahy‘ J. F. Kennedyho (Profiles in Courage) a do dějepisné čítanky Spojených států, vydané v roce 1878 česky v Chicagu. V téže době jsem také přečetl Otakara Vočadla ‚Anglické listy Karla Čapka‘.

A nyní tedy ‚in medias res‘:

Amerika

V posledním období pobytu v Americe jsme žili v hlavním městě Spojených států Washingtonu. Nejvíc vzpomínek mám z tohoto období.

Bydlili jsme v prvním poschodí vilky na jednom z předměstí Washingtonu. Majitelé se jmenovali Williamsovi. Součástí bytu byla prostorná veranda, která sloužila jako ložnice mých rodičů a kde byla umístěna i moje dětská postýlka. Z vlastní budovy ústila na verandu kromě dveří i dvě okna. Svoji postýlku jsem měl před jedním z těchto oken.

Mám přesnou představu, jak byl na verandě rozmístěn nábytek a kde byla okna a dveře. Ještě dnes bych mohl nakreslit situační plánek. Při jednom z velmi vzácných rozhovorů s maminkou o Americe jsem jednou – již v dospělém věku – nakreslil ten plánek a maminka mi s úžasem potvrdila, že přesně tak jsme bydlili u Williamsů ve Washingtonu.

K oknu, před nímž stála moje postýlka, se víže jedna vzpomínka. Maminka mne přivedla z vnitřní strany k tomu oknu – tatínekdaddy‘, stál opodál – a já zde nalezl svoji vánoční nadílku. Šlo o americkou formu nadílky, kdy Santa Claus naděluje dětem v noci za okno. Byly to zřejmě moje poslední vánoce na americké půdě.

Vybavuji si také, jak jsem se ztratil mamince v předvánočním ruchu v nějakém obchodním domě. Mám představu, že tato událost souvisí s pohyblivými schody, podobnými těm, které jsou v pražské Družbě, jenže širšími.

Dostal jsem obrázkovou knížku Peter Pan, jejíž příběhy mně maminka četla a kterou jsem miloval, jako asi všechny děti v té době. Knížku jsem si přivezl s sebou do Evropy. Ještě dnes mám matnou představu o příběhu s nafukovacími balonky v parku. O oblibě Petra Pana se zmiňuje Otakar Vočadlo na str. 55 ‚Anglických listů Karla Čapka‘. Právě tato zmínka vyvolala tuto dávnou vzpomínku.

Ještě jedna vzpomínka se vztahuje k té verandě. Seděl jsem na bobku někde uprostřed manželských postelí s maminkou i daddym a sledoval s napjatou pozorností, když daddy anglicky vyprávěl o své účasti ve válce, o službě ve válečném námořnictvu, o torpedování lodi, na níž sloužil a o své záchraně.

K bytu patřila kuchyňka se stolem uprostřed. Vzpomínám si, jak jsem tu utíral nádobí, zatímco maminka umývala, a jak jsem se soustředil, abych nic nerozbil.

Do bytu v prvním poschodí vilky byl přístup po schodišti, které vedlo vně budovy a bylo ve výšce prvního patra zakončeno malým zastřešeným odpočivadlem. Zde byl stůl a zde jsem si hrával, i za deštivého počasí. Maminka mně vyrobila „garáž“ z nějaké větší krabice obrácené dnem vzhůru tím, že do stěn vyřízla vrata a okenní otvory. Na zahradě u vilky byla koťátka mám velmi jasnou vzpomínku, jak jsem jednou jedno z těch koťat strčil do té své „garáže“ postavené na sole na zmíněném odpočivadle tak, že jsem na ně „garáž“ přiklopil. Měl jsem nesmírnou radost, když kotě vystrčilo hlavu „oknem“. Utíkal jsem honem pro maminku, aby se podívala, ale mezitím kotě samozřejmě uteklo a maminka mi je odmítla znovu chytit.

K vilce přiléhala zahrádka a v jednom z jejích zákoutí byl jakýsi dvorek a Williamsovi tu zřejmě měli svoji drůbež. Tady jsem se stal svědkem pro mne tehdy otřesné příhody. Spočívala ve způsobu zabíjení drůbeže, která se chytla z hlavu a pak se jí kroužením ukroutil krk. V Již zmíněné knize „Lev je v ulicích“ je tento drastický způsob popsán na str. 44 přesně tak, jak to odpovídá mé dětské vzpomínce: „chytla kohouta pevně za hlavu … její paže začala kroužit kolem dokola. Nádherný černý kohout se točil, jeho krk se natahoval, obracel a kroutil a byl čím dál tím tenčí. Tělo se oddělilo od hlavy a žuchlo na zem v posledním tažení. Krvavá vlákna krku potřísnila prach.“ Sledoval jsem u vytržení celý výjev a pak jsem se rozběhl pláčem za maminkou.

Z domu Wlliamsových si ještě pamatuji jejich vstupní …  Zde chybí jeden nebo dva odstavce – str. 4

 

 

  

Hledáme ve Washingtonu místo na předměstí, kde proti řadě domků je park či les, kde jsou předzahrádky a zadní dvorky se slepicemi. Vilka má být v pěší vzdálenosti od domu presidenta Wilsona (2340 S Street, NW, 38.9139011N, 77.0516706W). A místo má být v sousedství Rock Creek Park. Jediné místo, které podle plánu z roku 1920 splňuje tyto podmínky je u křižovatky 25N v tehdejším značení, dnes Kalorama Circle Northwest přibližně číslo domu 34 (38.9187542N, 77.0526989W). Místo je na obou obrázcích vyznačeno červeně. Google Maps poskytuje k tomuto místu Sreet View. Pěšky je to 600 metrů k Wilsonově domu při cestě do centra (směr Dupont Circle). Podle mapy v Library of Congress stála tato řada domků na místě už v roce 1909. Zdá se, že tok říčky Rock Creek (Kamenice) byl mírně odkloněn směrem na západ, na plánu z roku 1920 tomuto záměru nasvědčují parcely zasahující do vodního toku.

Kalorama Heights, jak se dnes tato oblast jmenuje, v současné době slouží jako diplomatická čtvrť.

 

 

 President Woodrow Wilson House 2340 S Street, NW

 

 

Vzpomínám si, jak na ulici před vilkou, kde jsme bydleli, zastavilo několik plně obsazených aut a z nich se vyhrnula horda hlučících příbuzných z Baltimoru, kteří nás přijeli navštívit. Vím, že maminka je zřejmě očekávala a vyhlížela, a když je uviděla přijíždět, vybídla mne a běželi jsme jim naproti. Vybavuji si, že v bytě pak bylo plno lidí, a když odjeli, ptal jsem se maminky, proč u nás nezůstali. Víc už si z té návštěvy příbuzných nepamatuji.


Frank Albert Waugh, 1869-1943 (photographer) Wood arch bridge, Rock Creek Park, ca. 1925 Hand-colored

 

Vilky se zahrádkami tvořily řadu podél ulice a na protější straně byl park, podobný spíše lesu. Jednou jsem si hrál v tom parku a maminka na mne z verandy zavolala. Při přebíhání ulice jsem vběhl před kola přijíždějícího automobilu, ale nic se mi nestalo. Maminka mne ovšem viděla už pod koly.

V tom parku, který byl jen přes cestu a který byl velmi rozsáhlý, se v zimě sáňkovalo, byly tam pěkné svahy. Neměli jsme sáňky a tak maminka vzala nějakou větší pevnou bednu a v ní jsme společně sjížděli po svahu dolů. Jednomu ze sáňkujících chlapců se naše bedna tak zalíbila, že nám navrhl výměnu, a tak ten den jezdil on v naší bedně a my na jeho sáňkách.

Vzpomínám si na jednu klukovskou rvačku s nějakým větším chlapcem z okolí, který mi natloukl. Ke rvačce došlo před tou řadou vilek, o které jsem se již zmínil, a daddy musel zasahovat.

Chodíval jsem s maminkou nakupovat. Mám jednu jasnou představu, jak jsme vyšli z jednoho obchodu na dost svažitou ulici a potkali jsme skupinku kluků, kteří měli na hlavách vykuchané dýně s vyříznutými otvory pro oči. Nemohl jsem se na ně vynadívat.

Při jedné cestě do města jsem se setkal s opravdovým Indiánem, který se dal se mnou do řeči a rozmlouval se mnou, pochopitelně anglicky, do té doby, než maminka přišla z obchodu, kde byla právě nakupovat. Vybavuji si svůj dětský pocit, že jsem by na o setkání hrdý.

Ve městě existovaly čistírny bot, kde pracovali černoši. Velmi jsem si přál, aby mně tam vyčistili boty a jedou mně maminka vyhověla. Vybavuji si, že z ulice se vešlo do krámku, kde bylo po pravé straně stupňovitě několik řad jakýchsi lavic, na které usedali zákazníci, a dokonce se pamatuji i na to, že maminka seděla po mé pravé ruce, když mi černoch čistil boty.

Z návštěvy ve městě si ještě vybavuji, jak mne jednou maminka zavedla do jakéhosi snack-baru nebo drug-storu a objednala mi grapefruit, který mi přinesli už nakrojený na jednotlivé dílky. Seděl jsem na vysoké stoličce u barového pultu.

Vzpomínám si, jak se mnou maminka přišla za daddym do jeho zaměstnání[1]. Byla to veliká místnost a daddy měl stůl poblíž okna přistavený ke stěně. Jeden z jeho spolupracovníků se mnou žertoval. Mohl bych ještě dnes načrtnout hrubou disposici té místnosti.

 President Woodrow Wilson 1913

 

Bývalý president Spojených států Woodrow Wilson žil jako soukromník ve Washingtonu. Maminka se mnou chodívala na procházky a vzpomínám si, jak jsme přicházívali k domu, kde bydlel, nebylo to daleko od nás. V té době byl již bývalý president vážně nemocen a před domem se shromažďovali lidé, aby se dozvěděli o jeho zdravotním stavu. Vybavuji si, že dům tál v tiché ulici naproti parku a že bylo sychravé počasí. Mám zcela jasnou představu, že se na balkoně domu objevil nějaký muž a promluvil ke shromážděným lidem. Maminka mne v té chvíli držela na ruce a opakovala mi, abych si pamatoval, že president Wilson pávě zemřel. Svoji vzpomínku na balkon, z něhož bylo hovořeno ke shromáždění, jsem si ověřil, když jsem v „Dějinách U.S.A.“ od André Maurois zjišťoval datum úmrtí Woodrowa Wilsona. Na str. 117 je zde uvedeno:

„Po návratu do soukromého života neopustil Wilson už nikdy Washington, kde žil v hlubokém ústraní. V létech 1922 a 1923 se v Den příměří vždy objevil na balkoně svého bytu a pronesl několik slov k davu. V roce 1924 pak po dlouhém a těžkém utrpení zemřel.“

Woodrow Wilson zemřel 3. února 1924.

 

 

President Wilson přednesl v rozhlase dne 10. listopadu 1923 v předvečer dne příměří (Armistice Day – konec první světové války) významný projev, v němž vysvětloval argumenty proti americkému isolacionismu. Před jeho domem se v ten den shromáždili lidé, jak je vidět na obrázku. Podobná scéna se mohla odehrát v den jeho úmrtí 3.2.1924, kdy k domu přišla také Jarmila s Harrym.  

 

 

Maminka se mnou chodila do ZOO. Vybavuji si velikou halu, kde v klecích za mřížemi byla umístěna zvířata, která měla volný výběh do klecí, přiléhajících zvenčí k budově. Nenašli-li jsme nějaké zvíře hale, šli jsme se na ně podívat do výběhu.

Také si vzpomínám na velikou skleněnou vitrinu, v níž byl obrovský had, snad to byla krajta. Proud návštěvníků obcházel vitrinu ze tří stran ve směru pohybu hodinových ručiček. Ve vitrině bylo i několik králíčků, kteří byli určeni hadu za kořist a potravu, jak mně maminka vysvětlila. Králíčkové se krčili v rozích vitriny a mne tehdy upoutali více, než had, který ležel bez hnutí.

Nemám jistotu, zda moje vzpomínka na hada králíčky je ze zoologické zahrady nebo z cirkusu. Na návštěvu v cirkuse se pamatuji velmi dobře. Byli jsme tam s maminkou i daddym a seděli jsme v hledišti jakési otevřené arény. Hlavním číslem programu bylo velmi názorně předvedené přepadení osadníků s rodinami táhnoucích ve vozech na Západ a kmen Indiánů na koních se střelbou a drastickými výjevy, při čemž přirozeně běloši nakonec zvítězili. Celá ta scéna na mne tak zapůsobila, že jsem se ptal rodičů, zda se to stalo ve skutečnosti.


Část souboru Buffalo Billa v roce 1887

V katalogu k výstavě „Americký Západ“, která byla v roce 1974 upořádána v Praze, je na straně 85 popsán vznik a průběh představení, z nichž jsem tehdy jedno viděl:

„Když William Frederick >Buffalo Bill< Cody uspořádal ve svém domovském městě North Platte ve státě Nebraska v roce 1822 oslavu 4. července, usoudil, že nikdo na Východě neví, jak ten Západ vlastně vypadá, a že by jim to mohl předvést. Dal dohromady skupinu opravdových kovbojů a Indiánů a vzal je na zájezd po východním pobřeží. Měl takový úspěch, že jeho ensemble podnikl zájezd i do Anglie a do ostatní Evropy a stal se v roce 1887 jednou z atrakcí, předváděných při zlatém jubileu královny Viktorie.

Buffalo Billův úspěch spočíval jednak v autentičnosti a jednak v odvěkém receptu, který od něj ostatní revue z Divokého Západu později převzaly. Vybral si tatáž západní témata, jakých využívali i výtvarní umělci, spisovatelé a hudebníci, a předváděl je v arénách pod otevřeným nebem: přepadení dostavníku, útok kavalerie, zabíjení bisonů, Custerovy poslední okamžiky a přepadení srubu osadníka jako na obraze Tiger Bills Wild West, i když srub na této litografii vypadá daleko spíš jako nějaká pevnost.

Buffalo Bilova představení napodobovali mnozí, kteří rozpoznali možnosti jeho cirkusové podívané. Revue Tiger Bills Wild West založil v roce 1901 Dave W. Perrine a prodal ji Emmettovi D. Snyderovi, který byl jejím ředitelem nepřetržitě až do roku 1934, kdy revue zanikla.“

Vybavuji si jednu episodu, kdy mně daddy ukazoval drobnou minci, na níž byl zpodobněn na jedné straně americký bůvol, buffalo, na druhé straně hlava Indiána. Daddy mi vysvětloval, že tato zvířata, bůvoli, žila kdysi v Americe, a vyprávěl mi o Indiánech. Přivezl jsem si jednu takovou minci do Evropy, a vzala za své až při americkém náletu na Prahu v únoru 1945.

Tatáž mince se mi dostala do ruky v červenci roku 1976, když jsem si v Köpingu ve Švédsku prohlížel Sverkerovu3 sbírku mincí. Ihned jsem si vybavil, že stejnou minci mi ukazoval můj tatínek v Americe. Sverkerův otec žil v Americe ve dvacátých letech.

Stejnou 5 ȼ  minci s bůvolem a Indiánem jsem našel v létě 1980 na Sázavě v krabici po mamince ještě s několika různými jinými mincemi, ale tato jediná pocházela ze Spojených států. Dodatečně jsem ke svým americkým vzpomínkám připojil tento dovětek.

Jezdili jsme na výlety fordkou a vzpomínám si na prudkou výměnu názorů mezi daddym a strážníkem na městské křižovatce. Ze všeho nejvíce mně z těchto výletů utkvěl v paměti jeden letní nedělní výlet za město k říčce, jejíž název ovšem nevím. Byla to řeka s líně tekoucí kalnou vodou s přírodními břehy obrostlými stromy a keři, připomínající naši Sázavu. Podél břehů a na přilehlé louce byli rozloženi lidé v plavkách, někteří se koupali, opodál parkovala auta.

Náhle mne upoutal sběh lidí na břehu. Vmísil jsem se mezi ně a spatřil jsem muže oblečeného v tmavých šatech, který zvolna kráčel směrem k středu mělké říčky. V polovině řeky se zastavil a obrátil, voda mu při tom sahala asi po pás, a začal kázat davům přihlížejícím z obou břehů. Šosy kabátu, dnes soudím, že to byl frak, splývaly po hladině. Jak mně maminka dodatečně vysvětlila, byl to kazatel nějaké náboženské sekty, který tímto způsobem prováděl nábor nových členů, a kazatelovi spolupracovníci rozdávali přihlížejícím divákům přihlášky k vyplnění. Tuto příhodu jsem vylíčil ve své německé maturitní písemce, která měla za théma vlastní životopis (Mein Lebenslauf). 

Téhož dne, z něhož se datuje tato moje vzpomínka, došlo k nějaké neshodě mezi daddym a maminkou, a maminka se mnou odešla. Vybavuji si lesní cestu, po níž jsme šli, a kde nás přepadaly roje komárů. Nakonec nás dohnali komáři k tomu, že jsme se obrátili a prchali zpět. Zřetelně se pamatuji, jak jsme přišli k silnici a k železničnímu přejezdu, mohl bych načrtnout tu situaci, a maminka se v domku u trati vyptávala na vlakové spojení. Informace nebyla příznivá a tak nezbylo nic jiného, než postavit se na okraj silnice a stopovat. Dostali jsme se do Washingtonu nákladním autem, pod jehož plachtou seděli na lavicích výletníci; byli to veselí lidé, uvolnili nám místo a celou cestu zpívali. Zavezli nás až nedaleko k domovu.

Tady jako by také něco chybělo, přinejmenším nadpis

V hotelovém pokoji v New Yorku jsem se díval oknem, k němuž mne někdo z rodičů vyzdvihl, na proudy jedoucích aut. Byl to pohled ze značně větší výšky, nežli jsem byl dříve zvyklý.

Dostal jsem od daddyho špuntovku a dřevěné ptáky na bidýlku, kteří sloužili jako terč. V hotelovém pokoji jsem se bavil s touto novou hračkou. Špuntovka brzy dosloužila, ale některé z těch pestře pomalovaných ptáků jsem měl ještě dlouho v Praze.

Z New Yorku jsem odjížděl s maminkou zaoceánským parníkem George Washington2 společnosti Cunard White Star Lines. Jedna pohlednice té lodi, která byla zřejmě k dispozici jako reklama, se zachovala v Praze až do náletu, jinak bych asi těžko mohl znát název lodi a paroplavební společnosti.


USS George Washington

Vybavuji si, jak jsem s maminkou a daddym přišel do lodní kajuty, kde mne upoutala lůžka nad sebou. Byla to kabina se dvěma lůžky, maminka mi řekla, že budu spát dole, a já jsem se ptal, kde bude spát daddy. Maminka mně vysvětlila, že má práci a že přijede za námi. V té době maminka nepočítala s tím, že se už do Ameriky nevrátí, ani neuvažovala o rozvodu. Bylo to moje rozloučení s tatínkem, tehdy jsem jej viděl naposled.

Na palubě lodi jsem si hrával se starším chlapcem, Němcem, který mne jednou zavřel na krytém zaskleném ochozu opuštěné paluby. Pobíhal jsem od jedněch zavřených dveří ke druhým, až mne zachránil nějaký zřízenec a dovedl mne za maminkou.

Zatímco při odjezdu z New Yorku bylo pěkné počasí, ochladilo se silně, když jsme se přiblížili k Evropě. Cestujícím na lodi bylo oznámeno, že přijede poštovní parníček (snad z Anglie), jímž je možno odeslat poštu do Evropy i do Ameriky. Asistoval jsem, když maminka seděla ve společenské místnosti, kde na stolcích byly volně k dispozici pohlednice i dopisní papíry firmy Cunard, a psala jednu pohlednici do Evropy a jednu do Ameriky. Dívali jsme se pak spolu, když od naší lodi odrazil poštovní parníček, který byl ve srovnání s lodí, na níž jsme se plavili, směšně maličký.

Z přistání v Bémách si pak pamatuji jedině ohromnou hlučící halu a návrat z procházky po městě do hotelu, kde jsme přenocovali. Vybavuji si široký osvětlený vchod do hotelu se svítícím nápisem a několika schody, který se před námi vynořil z tmy a mlhy.

Druhý den jsem ve vlaku cestou do Prahy seděl u zamlženého okna, na které mi nějaký Němec kreslil domečky prstem na sklo.

Před příjezdem mne maminka upozorňovala, že teď už budeme v Praze, o níž jsem nemohl mít žádnou představu. Když vyjel vlak z tunelu, objevila se klenba haly Wilsonova nádraží – to byl tedy můj první dojem z Prahy, na který se pamatuji.

Wilsonovo nádraží v roce 1925

Na peronu nás očekávali dědeček a babička. Upoutalo mne, že dědeček měl veliký knír a plnovous, protože v té době už chodili muži v Americe hladce vyholeni, a viděl jsem kolem sebe další vousaté muže. To byl první rozdíl, který jsem zjistil mezi Amerikou a Evropou.

Před nádražím jsme usedli do drožky, tažené koňmi, a vyjeli vzhůru Fochovou třídou. Všiml jsem si, že po ulicích jezdí koňské drožky a ne auta, jako v Americe. To byl druhý rozdíl mezi Amerikou a Evropou.

Přijeli jsme do dědečkova domu a bytu ve Fochově třídě 57 a pamatuji si, že jsem si hrál s novými hračkami, které tu na mne čekaly v rohovém pokoji v arkýři na zemi, a velmi se mi líbil malý stupínek, o který podlaha v arkýři převyšovala podlahu v ostatní části pokoje.

Ještě týž den odpoledne mne vzal dědeček s sebou do Karlína, kam jsme šli vyrozumět strýčka Tichého (dědečka Ivy Helferta), že maminka se mnou přijela z Ameriky. Strýček nebyl doma a dědeček mu napsal vzkaz, aby nás hned navštívil. Překvapilo mne, že dědeček podstrčil papír se zprávou škvírou pod dveřmi do bytu. To byl další silný dojem a třetí rozdíl, který vyplynul ze srovnání Ameriky s Evropou.

Navečer přišel strýček Tichý a ještě někdo, myslím, že to byla teta Anna, dědečkova sestra.

Tak končil můj první den po příjezdu z Ameriky. Bylo to 19. listopadu 1925. A tím skončilo americké období mého života.

 


 


Rock Creek Park

 


 
 

1 Pravděpodobně na State Departmentu.
 

2 Rejdařská a loďařská společnost White Star Line nikdy neprovozovala žádnou loď pod  jménem George Washington, stejně tak ani společnost Cunard Line. K jejich sloučení došlo až v roce 1934, tím vznikla společnost Cunard White Star Line Limited. Pohlednice, o které Harry píše, patrně byla z této společnosti a byla tedy pozdější a nejednalo se o loď George Washington.

Loď George Washington byla postavena v roce 1908 pro lodní firmu Nord German Lloyd a mohla luxusně přepravovat 2900 cestujících. Loď nedlouho před ztroskotáním Titaniku vysílala 14.4.1912 varovný signál o hrozbě výskytu nebezpečných ledovců pro všechny lodě v okolí. Za první světové války byla loď zadržena ve v té době neutrálních Spojených státech. Po vstupu USA o války byla loď převzata americkou vládou pro přepravu námořníků, měla označení USS George Washington ID 3018. Přepravila 48 000 vojáků do Francie a po válce 34 000 vojáků zpět do USA. Dvakrát vezla presidenta Wilsona do Francie na mírová jednání v Paříži. Loď byla zahrnuta do německých válečných reparací. V roce 1920 byla loď předána společnosti United States Shipping Board pro další osobní přepravu ve společnosti United States Lines (společnost fungovala od roku 1921 do roku 1989). Tato loď skutečně zajišťovala pravidelnou přepravu z New Yorku do Brém. Vyřazena byla z provozu v roce 1947.

Loď George Washington měla ubytování pro téměř 2900 cestujících, přičemž 900 bylo rozděleno mezi první a druhou třídu a zbytek jako třetí třída nebo kabiny posádky. Loď měla osm palub. Prvotřídní pasažérská část zahrnovala 31 kabin s připojenými koupelnami. Císařské apartmá navrhl německý architekt Rudolf Alexander Schröder. Oddíly druhé třídy, třetí třídy a kajuty posádky byly vybaveny „pohodlným způsobem“ vhodným pro každou třídu.

Prvotřídní veřejné místnosti byly přepychově zařízeny, což zahrnovalo nástěnné malby německého umělce Otta Bollhagena, které připomínaly život a časy George Washingtona. Cestující první třídy mohli navštívit samostatný salonek, čítárnu vyzdobenou Brunem Paulem, dvoupodlažní kuřáckou místnost a vlastní jídelnu, která se rozprostírala po celé šířce lodi. Horní a dolní patro kuřácké místnosti bylo spojeno širokým schodištěm, které podle zprávy v The New York Times z něj učinilo „jednu z nejatraktivnějších částí“ sekce první třídy. V jídelním salónu bylo 350 stolů u malých stolů určených pro dva až šest hostů v „prostorných a pohyblivých“ červených marockých židlích. Jídelna byla vyzdobena v bílé a zlaté barvě a nad ní se tyčila pozlacená kupole, zatímco její stěny měly květinové vzory provedené na modrém pozadí.

Mezi další prvotřídní vybavení pro cestující na palubě lodě George Washington patřila tělocvična se stroji pro „švédská cvičení“ a dva elektrické výtahy pro ty, kteří vůbec nechtěli cvičit. Byla zde také temná komora otevřená amatérským fotografům, 20 chovatelských stanic pro psy spolu s chovatelskou stanicí, solárium o rozměrech 21 x 15 metrů zdobené zelenými a zlatými gobelíny, palmami a květinami všeho druhu a kavárna pod širým nebem na terase markýzy na kávu po večeři. Cestující druhé třídy měli samostatnou jídelnu, salonek a kuřáckou místnost a cestující třetí třídy měli podobné vybavení.

 

3 Sverker a Marie Karlssonovi ze Švédska byli po desetiletí přáteli Harryho a Božky. 

 

 

 

 

zpět na Harry Donald Payne

 

Zpět na hlavní stránku