Rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Otakar Czernin počátkem dubna 1918 ve Vídni kritizoval „podvratnou akci proti německému spolku“, že čeští představitelé „nenalézají slova pokárání pro české vojsko, které zločinně bojuje proti své vlasti a jejím spojencům.“ Měl na mysli československé legie. „Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také uvnitř hranic mocnářství. Apeluji na všechny, kdož chtějí brzký a čestný konec války, aby se semkli a společně vedli boj proti velezradě!“ Bouřlivá reakce české veřejnosti vyústila do přípravy veřejné  manifestační přísahy jednotného národa.
Ve Smetanově síni Obecního domu na velkém shromáždění politiků, umělců a vědců po zpěvu chorálu ‚Kdož jsú boží bojovníci‘ odsoudil jako zástupce ‚Svazu českých poslanců‘ výroky ministra poslanec František Staněk, poté Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Ministr Czernin krátce na to rezignoval. Text mohl ovlivnit rozhodování velmocí o poválečném uspořádání a nezávislosti Československa.

Národu československému!

Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá! Nespočetné hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého!

Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné pohledy matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni.

Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národ náš, že z bouří světové války vykvete nakonec také jemu nový, lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo na věky ochrání od opakování katastrofy dnešní.

Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil prací svou do první řady demokratických národů světa!

Taková je jednotná a svorná vůle národa! Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zaští v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek a žen, ani zvyšovaná vyhladovovací soustava vůči všem jeho vrstvám. A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti nebo jeho pevnost podlomiti hrozbami!

Národe československý!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvojí, abychom nahoru i dolu manifestovali, že všechen národ, sjednocený tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo.

Tak zde stojíme!

A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami, pravdy nad klamem, ve velikém rozhraní dějin světových zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých

slibujeme

dnes a pro všechnu budoucnost:

Zůstaneme, kde jsme stanuli!

Věrni v práci, věrni v zápasech, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme!
Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!
Zdráv buď národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj!
Rostiž a vzkvétej svobodný ve vlastech svých a ve volné bratrské rodině národů světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva!