|
Herec a režisér Vladimír Majer pocházel z Plzně, s níž také spojil
své umělecké začátky. Jeho otec – jinak lékař – byl amatérským
hudebníkem a k hudbě vedl i svého syna. Vladimír ale nakonec
vystudoval obchodní akademii a původně pracoval jako bankovní
úředník Za první světové války sloužil v armádě a byl zpravodajem
rakouské armády. Ještě v průběhu války se ale vrátil do Čech a v
roce 1916 nastoupil do svého prvního angažmá v Městském divadle v
Plzni.
Po třech letech přešel do Prahy a
více než dvacet sezón strávil na jevišti Vinohradského divadla
(1919-1941). Krátce poté se začal angažovat i u filmu, původně jako
režisér. V letech 1919-1921 natočil šest melodramatických a
sentimentálních příběhů (ve dvou z nich sám také hrál), z nichž se
ale dodnes dochoval jen jeden, MAGDALENA (1920). Vznik a premiéra
tohoto filmu se těšily značnému zájmu kulturních i společenských
kruhů, nutno ale podotknout, že to nebylo Majerovou zásluhou,
pozornost byla spíše zaměřena na autora literární předlohy, jímž byl
uznávaný básník J. S. Machar. V následujících letech se Majer vzdal
filmové režie a nadále se u filmu uplatňoval jako herec. Do konce
němé éry hrál v dalších více než dvaceti filmech, většina z nich je
ale dnešním divákům neznámá. Pozornost zaslouží životopisné tituly
jako JOSEF KAJETÁN TYL (1925) nebo SVATÝ VÁCLAV (1929), jako
plukovník Kraus se objevil také v němé verzi DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA
(1926).
Po nástupu zvukového filmu hrál
Vladimír Majer převážně negativní typy v dalších 14 filmech. Majer
byl dík své vyšší, statné postavě, neuvěřitelně stavěné hlavě a
obličeji a zvláštnímu chraplavému hlubokému hlasu obsazován do
nejrůznějších rolí padouchů, zlodějíčků a též rozličných rázných
chlapů v konverzačních komediích a dramatech. Zejména obličej,
zvláštní výraz v obličeji s jímavou mimikou a gesty ho do těchto
rolí na divadelních prknech a ve filmech přímo předurčovaly.
Zaznamenat jej můžeme například v prvních veselohrách Voskovce a
Wericha (PUDR A BENZIN, 1931; PENÍZE NEBO ŽIVOT, 1932). V roce 1934
se dvakrát vrátil k filmové režii, v obou případech však šlo o
snímky diskutabilních kvalit a dnes jen málo známé (ROZPUSTILÁ NOC,
1934; V CIZÍM REVÍRU, 1934). Lépe si jej proto můžeme připomenout
díky nevelkým rolím v dodnes slavných filmech jako CECH PANEN
KUTNOHORSKÝCH (1938) nebo DÍVKA V MODRÉM (1939), menší úlohy odehrál
v několika kvalitních dramatech na počátku protektorátu (TURBINA,
1941; RUKAVIČKA, 1941), kromě divadla a filmu nacházel uplatnění
také v rozhlase.
Již dříve patřil k aktivním
osobnostem i mimo jeviště a v roce 1919 stál u zrodu Sdružení
československého filmového herectva, jehož byl také dlouholetým
předsedou. Po uzavření Vinohradského divadla v září 1941 našel
Vladimír Majer nové angažmá v Městských divadlech pražských a své
další působení spojil především se scénou Uranie v Holešovicích, kde
se uplatnil i jako režisér.
Majer nešťastně zkompromitoval spoluprací s nacisty. Poválečné
vyšetřování mu kladlo za vinu, že byl členem aktivistické organizace
Zelených hákových křížů, pronacisticky propagoval mezi svými kolegy
ve Vinohradském divadle, též přijal za okupace role v německém
propagandistickém filmu G. P. U. (1942) a v hudební komedii
Miroslava Cikána HUDBOU ZA ŠTĚSTÍM / GLÜCK UNTERWEGS (1944). V
prvním hrál zápornou roli šéfa sovětské politické policie GPU pod
jménem Wladimir Majer. Po
válce byl Vladimír Majer vyšetřován disciplinární komisí odborové
rady divadelníků a následně předán Lidovému soudu.
Ihned po okupaci byl propuštěn z divadla, do odvolání mu byla
znemožněna herecká činnost a veřejné vystupování, dehonestován
tiskem a vyšetřován Trestní komisí. Konkrétně mu byla udělena
veřejná důtka a odsouzen k trestu vězení po dobu trvání tří měsíců.
Většinu obvinění se nepodařilo prokázat. Po odvolání dosáhl v roce
1950 Majer změny rozsudku – pouze veřejné pokárání. To však bylo
amnestováno. Mezitím se opět vrátil k úřednické profesi. Záhy mu
však byl povolen návrat na divadelní prkna – nejprve režíroval
(„Ztracená posice" nebo „Setkání s mládím") a hrál (např. „Na dně",
„Lidé, bděte", „Křest ohněm" apod.) v Městském oblastním divadle na
Kladně (1947 – 1953).
Po odchodu z kladenské scény se nakonec vrátil na vinohradskou
scénu, tehdy přejmenovanou na Armádní umělecké divadlo Praha. Ovšem
na této scéně v roce 1954 již nemohl vystoupit. Během nastudování
své první hry „Vzkříšení" na této scéně vážně onemocněl a již se na
jeviště nevrátil.
Krátce před smrtí si ještě zahrál tři malé roličky ve svých třech
jediných poválečných filmech. V naší znárodněné kinematografii
představoval strážníka doprovázejícího zatčeného Josefa Švejka
(Rudolf Hrušínský) v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) režiséra Karla
Steklého na motivy románu „Osudy dobrého vojáka Švejka" Jaroslava
Haška, příslušníka SS na nákladním autě a kumpána kasaře Kosíka
(František Kreuzmann) v Blumenfeldových detektivkách ZLATÝ PAVOUK
(1956) a KASAŘI (1958).
Během své kariéry herec taktéž často vystupoval od 30. let až do své
smrti v rozhlase (mj. ve hrách „Zmoudření dona Quijota", „Abraham
Lincoln", „Magdalena Dobromila Rettigová", „Kremelský orloj", „Ďábel
v Bostonu", „Vojenské historky Jana Mareše", „Dobrodružství Toma
Sawyera" či „Jak basa přišla do nebe"). Herec, režisér a scenárista
Vladimír Majer zemřel na následky těžkého astmatu 5. listopadu 1957
v pražské Nemocnici pod Petřínem ve věku šedesáti tří let.
Vladimír Majer zemřel v Praze 5.
listopadu 1957 v Praze ve věku 65 let. Jeho manželkou byla operní
zpěvačka a herečka Bedřiška Grossová, známá pod uměleckým jménem
Ferry Majerová. |
