Prof. MUDr. Emerich Maixner
lékař a internista

5. 11. 1847 Nižbor – 24. 4. 1920 Praha

Po absolvování gymnázia studoval na Lékařské fakultě v Praze. Po pětileté nemocniční praxi jako externí a sekundární lékař se stal roku 1876 asistentem při lékařské klinice B. Eiselta. V roce 1880 se habilitoval ze speciální patologie a terapie vnitřních nemocí. Poté přijal Maixner místo ordinujícího lékaře v nemocnici milosrdných sester pod Petřínem. V letech 1884-1886 pak byl přednostou univerzitní polikliniky v Praze a následně v letech 1886-1902 přednostou propedeutické, posléze II. interní kliniky české lékařské fakulty v Praze a v letech 1902-1918 přednostou I. interní kliniky tamtéž. V roce 1884 byl jmenován mimořádným a 1886 řádným profesorem české univerzity v Praze. Od roku 1909 byl členem Nejvyšší zdravotní rady. Během první světové války byl vrchním štábním lékařem záložní nemocnice Červeného kříže v Kolíně. Publikoval na sto vědeckých prací z různých oblastí vnitřního lékařství. Vydal první českou soubornou učebnici vnitřního lékařství „Příruční kniha speciální patologie a terapie vnitřních nemocí I.-IV.“. Na sklonku života chystal její nové vydání, z něhož vyšel pouze I. svazek „Nemoci srdce a cévstva“, která je považována za naši první moderní učebnici kardiologie. Mezi jeho původní objevy patřil například popis krvácivé varianty splenomegalické jaterní cirhózy. Průkopnické byly také jeho práce o nemocech hrtanu, velké zásluhy získal i v oblasti studia tuberkulózy. V roce 1905 založil v Praze u nás první protituberkulozní dispensář. V letech 1888-1897 působil jako vrchní redaktor Ottova slovníku naučného, pro nějž sepsal všechna hesla týkající se interní medicíny. Byl dopisujícím členem České akademie věd a umění, polského Spolku lékařů ve Varšavě a Mezinárodního sdružení proti tuberkulóze v Berlíně, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, jednatelem, starostou a posléze čestným členem Spolku českých lékařů, místopředsedou Zemského svazu spolků pro nemoci prsní v království Českém, členem výboru Zemské ligy Masarykovy proti tuberkulóze či čestným členem petrohradské společnosti pro normální a patologickou psychologii. O jeho nesporném významu pro rozvoj lékařství svědčí i mnohá vyznamenání – důstojnický odznak červeného kříže, medaile III. třídy; řád Františka Josefa; odznak pruského červeného kříže či rakouský řád železné koruny III. třídy – a udělení titulu dvorní rada a šlechtického titulu s přídomkem z Roblínova.

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku