generál Karel Kutlvašr

* 27. 1. 1895 2.10.1961

Čs. válečný kříž 1918, Čs. řád Sokol s meči, Čs. revoluční medaile, Čs. medaile Vítězství, Pamětní kříž čs. dobrovolce z let 1918 – 1919, L´Ordre de la Legion d´Honneur – Officier, Croix de Guerre avec palme, Distinghuished Service Order, Ordinul Steaua Romaniei eu spade in gradul II. cu paglica de Virtute Militara, Krěst svjatogo Georgija IV. stepeni, Vojennyj orděn svjatogo Georgija (Orděn Kerenskogo), Orděn svjatogo Georgija IV. stěpeni, Orděn svjatoj Anny III. stěpeni s mečami i bantom, Čs. válečný kříž 1939, Junácký kříž Za vlast 1939 – 45, Řád M. R. Štefánika

27. 1. 1895 narodil se v Michalovicích u N. Brodu
1911 – absolvent obchodní školy
III. 1913 – odjíždí na zkušenou do Ruska, zde v Kijevě pracuje ve strojírenské firmě
6. 8. 1914 – zakladatel České družiny
20. 8. 1914 – střelec v 2. rotě, pak sloužil jako rozvědčík u pluků ruské armády
V. 1916 – návrat k 1. čs. střeleckému pluku, povýšen na praporčíka pěchoty
IX. 1916 – opět jako rozvědčík u ruských pluků (mnohokrát vyznamenán)
13. 1. 1917 – povýšen na podporučíka
V. 1917 – velitel 4. roty 1. pluku čs. legií, VII. - bojuje u Zborova
1918 – bojuje na Magistrále,
VII. 1918 – velitel 3. praporu 1. Čs. střeleckého pluku - bojuje u Čerkadel, Simbirska a Kazaně, raněn
VIII. 1918 - povýšen do hodnosti kapitána, X. – jmenován majorem, bojuje u Samary
25. 2. 1919 – jmenován podplukovníkem, velitel 1. Čs. střeleckého pluku, velitelem Irkutské oblasti, XII. - velitel XIII. lodního transportu
31. 1. 1920 – návrat do vlasti
X. 1920 – pěší pluk 1 Mistra Jana Husi dislokován v Č. Budějovicích
VII. 1923 – povýšen na plukovníka, přemístěn do Chomutova, kde byl jmenován velitelem 2. pěší brigády
1. 5. 1928 – jmenován brigádním generálem
VIII. 1931 – velitel učiliště v Milovicích
X. 1934 – velitelem 4. divize v H. Králové
IX. – X. 1938 – velitel hraniční oblasti 35 ve Vamberku
30. 6. 1939 – demobilizován, zaměstnán jako ústřední rada vyšší správní služby hl. města Prahy
v období okupace spolupracuje s různými odbojovými uskupeními, není odhalen
IV. - V. 1945 – vojenským velitelem Velké Prahy – velitelství „Bartoš“
VI. 1945 - zatímní velitel V. sboru v Brně
1. 8. 1945 – na nátlak SSSR odeslán na řádnou dovolenou, na které setrval až do února 1946
15. 2 . 1946 – jmenován velitelem III. sboru v Plzni
X. 1947 – ustanoven zástupcem velitele 3. vojenské oblasti v Brně, jmenován do hodnosti divizního generála
29. 4. 1948 – zproštěn služby a šikanován komunistickým režimem
18. 12. 1948 – zatčen orgány OBZ
16. 5. 1949 – odsouzen na doživotí za zločin velezrady a degradován na vojína
vězněn na Mírově, v Opavě, Ostravě a Leopoldově
10. 5. 1960 – propuštěn z vězení na amnestii prezidenta republiky, byl mu přiznán starobní důchod ve výši 230,- Kč, pracuje jako noční hlídač
2. 10. 1961 – náhle umírá v Praze
1968 – plně rehabilitován ve věci velezrady
1991 – povýšen do hodnosti armádního generála i. m.

zdroj: J. Slanina, Z. Vališ – Generál Karel Kutlvašr, Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945

lfancy1.gif (1168 bytes)

Brigádní generál Karel Kutlvašr
Jan Řehounek

 

Narodil se v roce 1895 v Michalovicích v okrese Havlíčkův Brod. Po absolvování obchodní školy odjel v roce 1913 na zkušenou do Kyjeva, kde pracoval u firmy Vielwert a Dědina na výrobu hospodářských strojů.
Tam ho zastihla první světová válka. Vstoupil do československých legií, do bitvy u Zborova již šel jako podporučík a velitel 4. roty. Po smrti Josefa Švece přebírá čtyřiadvacetiletý mladík velení 1. divize a po bojích na povolžské frontě a nástupu na sibiřskou magistrálu se stává velitelem celé Irkutské oblasti.
Je povýšen na plukovníka a vyznamenán nejvyšším ruským řádem - bílým Georgievským křížem. Jeho sibiřská anabáze skončila ve Vladivostoku, odkud se přes Hongkong, Singapur a Suez dostává do Terstu. Teprve 2. února 1920 přijíždí do Prahy, kde ho na Staroměstském náměstí čekají nejvyšší vojenské pocty. Po absolvování dvouměsíčního kursu pro generály a štábní důstojníky spolu s kurzem pro velitele vojskových těles byl v červenci 1923 ustanoven velitelem 2. pěší brigády dislokované v Chomutově. Brigáda se pod jeho velením stala vzorným vojskovým tělesem.
Po absolvování informačního kurzu pro plukovníky a generály ve Versailles spolu s kurzem pro vyšší velitele v Praze byl ve svých 33 letech jmenován do hodnosti brigádního generála.
Postupně je velitelem pěšího pluku v Praze a v Českých Budějovicích, pěší brigády v Chomutově, pěchotního učiliště v Milovicích, divize v Hradci Králové. V této funkci převzal odpovědnost za zajištění státní hranice v jednom z nejsledovanějších úseků v prostoru Náchod – Žamberk. Velmi aktivně se podílel na přípravě obranného postavení, jehož hlavním článkem se měla stát pevnost Adam.
Ve funkci velitele divize zůstal až do osudného 15. března 1939, kdy předal prostor veliteli 28. divize Wehrmachtu generálu Obstfelderovi.
V hodnosti brigádního generála je po rozpuštění armády penzionován. Je ve styku s odbojovou organizací Obrana národa a v květnu 1945 se ujímá organizace a velí Pražskému povstání.
Jeho velitelský podíl je někdy neprávem zpochybňován.
Za vojenského velitele Prahy jej počátkem května ustanovil gen. Slunéčko, šéf velitelství Alex, jednající z pověření košické vlády, naproti tomu Česká národní rada jmenovala velitelem Prahy gen. Karla Štainera – Veselého, který ovšem v Praze vůbec fyzicky nebyl.
Z toho důvodu ČNR pověřila velením kpt. Nechanského a gen. Kutlvašr byl určen jako jeho zástupce. Vzhledem k tomu že působnost kpt. Nechanského se vztahovala k celému území Protektorátu, byl skutečným velitelem Prahy generál Kutlvašr. Do jeho rukou složil velitel wehrmachtu v Praze generál Rudolf Toussiant kapitulaci německých vojsk.

Po válce pracuje Karel Kutlvašr opět ve vysokých velitelských funkcích, po únoru 1948 je podruhé penzionován. Spolu s řadou dalších důstojníků se stává politicky nepohodlným.
Je zatčen, degradován na vojína a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k doživotnímu vězení a ztrátě občanských práv. Je vězněn na Mírově a v Leopoldově. Ironií osudu je, že byl umístěn na celu s válečným zločincem, generálem Toussiantem, který čtyři roky před tím složil do jeho rukou kapitulaci německých vojsk.
Po amnestii v květnu 1960 je s písemným závazkem slibu mlčenlivosti z dob žalářování propuštěn na podmínku. S podlomeným zdravím.
Po propuštění požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl z odůvodněním dr. Jouškové po třech měsících projednávání zamítnut: „Komise sociálního zabezpečení v Praze - Vršovicích, vzhledem k rozsahu trestného činu, kterým jste projevil naprosté nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti Vaší manželky a dobrým sociálním poměrům rozhodla nepřiznat Vám důchod.“
Proti tomuto rozhodnutí se Karel Kutlvašr odvolal a nakonec mu byl 27. března 1961 přiznán důchod ve výši 230 Kčs. Přivydělával si jako noční hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté v Nuselském pivovaru.
Zemřel 2. října 1961. Za přísného politického dohledu, ale navzdory tomu s legionářskými poctami, se rozloučení s ním konalo v krematoriu ve Strašnicích. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
V roce 1968 byl Karel Kutlvašr plně rehabilitován a v roce 1992 povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.

lfancy1.gif (1168 bytes)

In memoriam

KutlvasrKarel4.jpg (16907 bytes)

Ráno o osmé hodině 2. října 1961 byl generál Karel Kutlvašr mrtev. Rozloučení se zesnulým generálem Karlem Kutlvašrem se uskutečnilo v obřadní síni krematoria ve Strašnicíchv pátek 6. října ve dvě hodiny odpoledne. Přišlo tolik lidí, že sál nestačil. Bráškové si aspoň prosadili čestnou stráž u rakve, ale generál Otakar Husák se již jejich jménem nemohl rozloučil. To měl povoleno pouze řečník obvodního národního výboru... Přesto byla účast obrovská, demonstrační. Náhlá smrt překvapila. Dlouholetý život v komunistických žalářích se promítl na jeho zdraví zkornatěním věnčitých cév... Přítomní ještě dlouho hovořili o ušlechtilých vlastnostech generála Karla Kutlvašra. Ve vzpomínkách pamětníků a přátel žije dosud.popel je uložen v hrobu na Olšanech nedaleko bočního vchodu a zde byl o několik let později uložen i popel generálovy manželky Jelizavety.

Třídní nepřítel

Šeříky ještě neodkvetly a na ministerstvu zahraničních věcí v Černínském paláci ležela sovětská nota požadující odstranění a potrestání osob, které podepsaly kapitulaci Němců, především generála Kutlvašra a kapitána Nechanského. Označovala je za nepřítele Sovětského svazu, protože umožnili aby půl milionu německých vojáků přešlo do americké zóny a posílilo tak potencionálního nepřítele Sovětského svazu.
Netrvalo to ani několik dní a 31. května 1945 sovětský velvyslanec V. Zorin podepisoval druhou nótu, jíž urgoval vyřízení první. Tentokrát se obrátil přímo na Z. Fierlingera:
„Vážený pane ministerský předsedo, zasílaje v příloze dokumenty československého sborového velitelství v Kladně, podepsané generálem Vojtěchem (krycí jméno generála J. Fišery – pozn. aut.), rozšiřované vylepováním na viditelných místech a rovněž odvolávaje se na úvodník časopisu Národní osvobození ze dne 9. května 1945, ve kterém byla uveřejněna dohoda o odchodu německých vojsk z Prahy, mám čest upozornit vás na to, že jak je vidět ze zmíněných dokumentů, Česká národní rada, působící do vstupu Rudé armády do Prahy, předem připravovala plány na záchranu německých vojsk a na poskytnutí pomoci k zachování jejich zbrani, přičemž tyto plány byly uveřejněny s podpisem Alberta Pražáka, Josefa Smrkovského, Josefa Kotrlého, Jaromíra Nechanského, generála Karla Kutlvašra, podplukovníka Františka Burgera, podplukovníka Jaroslava Kadainky a rovněž výše uvedeného generála Vojtěcha
V souvislosti s výše uvedenými mám čest oznámit vám, že uvedené osoby, které měly účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou v Československu na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívati důvěry velitelství Rudé armády a rovněž samozřejmě i důvěry československé vlády a nemohou stát v čele správy v Praze
Předsednictvo československé vlády reagovalo opravdu rychle. Na zasedání v červnu přijalo následující usnesení:
1) Předseda vlády požádá příslušné politické strany, aby odvolaly ze Zemského národního výboru Josefa Kotrlého a Josefa Smrkovského
2) Ministru národní obrany se ukládá, aby dal do výslužby generála Kutlvašra, generála Julia Fišeru, podplukovníka Burgera, podplukovníka Kadainku a štábního kapitána Nechanského.. Zatím generál Kuttvašr, aniž něco tušil, plnil dál funkci zatímního velitele V. sboru v Brně, do které byl jmenován 25. května a pochopitelně co nejdál od Prahy. Ale i zde na něho dolehly starosti, a přesto nezapomínal na pražské barikádníky, jak o tom svědčí i tento dopis adresovaný podplukovníku Burgerovi - Bartošovi z 3. července 1945:
„…I po druhé sovětské nótě mne ujistil předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník Clementis, že Česká národní rada i já osobně jsme jednali správně a korektně, ale doporučili, abych odjel do ciziny a sešel Rusům z očí. Dostal jsem místo v diplomatické službě v Kanadě. Prezident republiky i celá tehdejší československá vláda, včetně komunistů, se vůči mně zachovali velmi slušně...
Byl to pro mne strašlivý otřes, když jsem četl sovětskou nótu, že ti členové Rady a vojáci, kteří podepsali kapitulaci generála 'I'oussainta , jsou nepřátelé Sovětského svazu, protože umožnili, že půl miliónu německých vojáků přešlo do americké zóny a tím posílili vojenský potenciál nepřítele.
„Nepřítele?“ ptal jsem se, „kterého nepřítele?“
“Nu, Rusové tím míní Spojené státy,” zněla odpovčd Fierlingcera.
Komunistická strana opravdu nic nenechávala náhodě. Alexej Čepička jako generální ředitel Ústředního akčního výboru Národní fronty již 29. února 1948 zaslal ministru národní obrany Ludvíku Svobodovi seznam třiceti generálů určených k odchodu z činné služby. Na devátém místě, je uvedeno i jméno divizního generála Karla Kutlvašra. V průvodním dopise Čepička uvedl:
,,Vážený pane ministře, české i slovenské krajské a okresní akční výbory Národní fronty přednesly Ústřednímu akčnímu výboru Národní fronty požadavek, aby ti českoslovenští důstojníci, kteří svým záporným postojem k lidově demokratickému zřízení a svým zaujetím proti slovanské zahraniční politické orientaci našeho státu nevyhovuji požadavkům na ně kladeným, byli zproštěni služby v československé armádě.

Ludvík Svoboda se opravdu činil, vždyť jen v prvním období „armády s lidem“ podepsal propouštěcí dekrety 57 generálům, 2.908 důstojníkům, 1.235 rotmistrům a 540 délesloužícím poddůstojníkům. Ovšem než byl vyřízen byrokratický proces, generál Kutlvašr sám 8. března požádal o „zdravotní dovolenou
na dva měsíce, což v kontextu doby znamenalo i vlastní a trvalý odchod z armády. Byl až příliš vojákem republiky T. G. Masaryka, který mu ostatně byl po celý život velkým vzorem, a proto byl přesvědčen, že jeho mravní a ideové zásady jsou s brutálními politickými metodami komunistů zcela neslučitelné. Zásady demokracie a humanismu měl ve své povaze hluboce zakotveny , ostatně z každého jeho jednání přímo vyzařovaly... Nemohl je tedy zradit ani za cenu vojenské kariéry.
Dnem 29. dubna byl Kutlvašr oficiálně zproštěn činné služby a 8. května mu dáno na vědomost: „Jste povinen hlásit každou změnu bydliště nebo vzdálení z bydliště;“ 4. června mu vojenská kancelář prezidenta republiky sděluje „nejsou známy důvody vašeho přeložení do důchodu
, a 27. července je ministerstvem národní obrany upozorněn, „…protože jste byl ze služebních důvodů odeslán na zvláštní dovolenou, vraťte obratem zbrojní list číslo 3 470, jinak se vystavujete trestnímu stíhání…“
Takzvané generálské sledování, kdy na veškerý soukromý i služební pohyb mnoha generálů, většinou těch, kteří prošli frontou či odbojem a tvořili náš velitelský výkvět, nasazovalo 5. oddělení své stíny a získavalo o nich informace i. kontrolou pošty, odposlechem telefonických rozhovorů a získávání důvěrníků přímo z jejich okolí. Jmenovitě se to týkalo generálů Hasala, Palečka, Přikryla, Janouška, Piky, Kutlvašra, Kudláčka, Bočka, Studlara, Květoně, Ferjenčíka, Tichého, Žáka, Klapálka, Vesela, Moravce, Bártíka, Lišky, Hrabovského, Neumana... snad jsem na žádného nezapomněla. Každý z nich měl založeny osobní desky a v nich záznamy o tom, co kdy dělal a s kým se sešel ať již třeba v 8 ráno a nebo ve 23.15 večer. Denně docházelo k zpravodajskému vyhodnocování a do těchto přehledů se zanášely i odměny informátorům a jednotlivé zprávy.

Tušení ? Protokol podepsalo celkem osm lidí, z nichž se mnozí po letech ještě setkají, ale tam, kde by to nikdo v daném okamžiku nepředpokládal - v československém kriminále. Generál Toussaint byl v roce 1947 odsouzen na doživotí a po roce 1948 ho následoval se stejným trestem generál Kutlvašr. Další z vojáků major Jaromír Nechanský byl popraven 15. června 1950 v 5.30 hodin ráno podplukovník Jaroslav Kadainka dostal l7 let těžkého žaláře, Josef Smrkovský, vyučený pekařem, tajemník rudých odborů, sekretář mládeže KSČ, krajský tajemník KSČ v Brně a první místopředseda České národní rady 15 let žaláře. Profesor Albert Pražák byl suspendován a nesměl přednášet na fakultě. Dr. Josef Kotrlý před osudem svých kolegů z České národní rady byl svými přáteli v roce 1947 uklizen jako konsulární úředník do Kanady.Ani podplukovník František Burger- Bartoš nebyl výjimkou. V roce 1950 byl degradován z hodnosti brigádního generála na vojína, odsouzen na 8 měsíců a po odpykání trestu určen do pracovního tábora. Kutlvašrovi bylo tehdy již pětašedesát let a v těchto letech býval starobní důchod samozřejmostí. A tak bývalý starodružiník. bývalý generál a bývalý politický vězeň 11. května 1960 požádal o jeho přiznání. Po třech měsících dostal následující odpověď:
„Komise sociálního zabezpečení v Praze Vršovicích, vzhledem k rozsahu trestného činu, kterým jste projevil naprosté nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti Vaší manželky a dobrým sociálním poměrům rozhodla nepřiznat Vám důchod. Kutlvašr využil svá práva odvolání a nakonec měl přece jen jakýsi úspěch. 27. března 1961 mu totiž přiznali starobní důchod ve výši 230 Kčs. S výdělkem své manželky 450 Kčs a důchodem její matky 291 Kčs to činilo královských 971 Kčs a podle názoru komise si nějaké peníze mohl přivydělal jako noční hlídač.
Tuto práci mu opatřili Bráškové z legií. Nejdříve v jízdárně pražského hradu působil jako hlídač vystavovaných uměleckých děl. Ale brzy musel odejít, protože ho mnozí návštěvníci znali, zdravili a zůstávali s ním v dlouhých rozhovorech, ba mnozí ho záměrně vyhledávali…
Musel do ústraní. Tentokrát našel místo vrátného v Nuselském pivovaru ...

lfancy1.gif (1168 bytes)

Říkali mu bráška „Kultivátor“
Jan Flieger


Mládí

Dne 27.ledna 1895 se narodil v Michalovcích u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu šestý potomek Josefa a Marie Magdalény (roz.Fikarové) Kutlvašrovým syn Karel. Již v rove 1899 mu umírá otec a Karel je vychováván svojí matkou, která se sama starala o rodinný statek a šest dětí. Obecnou školu začal navštěvovat v rodných Michalovcích (r.1901) a pro svůj vynikající prospěch pokračoval na měšťance v Německém Brodě. Obchodní školu tamtéž ukončil s vyznamenáním 7.6.1911. Po absolvování této školy nastoupil Karel k firmě Jenč v Humpolci, ale již 12.4.1913 se vydává do Ruska na „zkušenou“, kde se uchytil u firmy Vielwert a Dědina v Kyjevě. Tato firma se zabývala výrobou hospodářských strojů.

V Rusku 1914-1920

Když 28.7.1914 vypukla 1.světová válka je Karel stále v Rusku a když 6.8. 1914 dochází k vytvoření samostatné čs. vojenské jednotky – České družiny je mezi prvními dobrovolníky, kteří se do této jednotky hlásí. Do stavu 3.roty byl zapsán 21.8. 1914 a s touto jednotkou se dne 11.10. 1914 zúčastnil slavnostní přísahy České družiny na Sofijském náměstí v Kyjevě.

Do bojů 1. světové války zasáhl v roli rozvědčíka v prostoru Brzeska, Wielizky, Oftinova Čižova a Zubu na úseku hájeném 126. Rilským, 128. Staroskolským, 11. Kamčatským a 43. Ochotským plukem, kde působil až do poloviny února 1915. Po několika měsíčním léčení se počátkem června 1915 ve stavu 45. divize podílel na ústupových bojích od Čechanova (Halič) k Cholmu a následně i na ústupu 19. divize, která se z prostoru Sokola stahovala k Dubnu. Během těchto bojů byl povýšen na svobodníka a zároveň vyznamenám křížem sv. Jiří 4.stupně. V následujících měsících vykonával rozvědnou činnost ve prospěch 102. divize u Rovna a Lucku a od února 1916 byl přidělen do podřízenosti velitele 8. armády, který jej pověřil prováděním rozvědek pro „orenburskou divou“ divizi a 5. kavaleristický sbor u Čartoru. Počátkem května 1916 se Karel vrátil, teď už k československému střeleckému pluku, kde v hodnosti desátníka složil důstojnickou zkoušku a 8. června 1916 byl rozkazem vrchního velitele armád západní fronty č. 3821 za hrdinství v bojích s nepřítelem povýšen do hodnosti praporčíka pěchoty se staršinstvem. Druhý den převzal velení půlroty u 2. roty 1. československého střeleckého praporu Mistra Jana Husi se kterou se podílel v sestavě 53. armády na Brusilově ofenzívě. V období září 1916 - květen 1917 působí jako rozvědčík u 2. a 3. Kavaleristické divize u Stochodu a u 102. divize u Vitoněža. O kvalitách jeho činnosti svědčí i obdržená vyznamenání: 21.11. 1916 Řád sv. Stanislava 3.st. meči a stuhou, 21.12.1916 Řád sv. Anny 3.st. s meči a stuhou a povýšení do hodnosti podporučíka se staršinstvem (13.1.1917). Přes bitvou o Zborova se podporučík Kutvašr stal velitelem 4. roty 1. pluku čs. legií na Rusi a obdržel další řád – řád sv. Anny IV. stupně. Této bitvy se rota K. Kutrvašra zúčastnila jako praporní záloha, ale i přes to se účastnila jak budování obraného postavení tak samotného boje. O zapojení do této slavné bitvy zanechal Karel toto svědectví:

„Boj zuří, každá vteřina je mi věčností, netrpělivě přebíhám, nervóza roste. Různé myšlenky kmitaly mi hlavou. Druhá půlrota přešla již k útoku jiným směrem a já zde zůstal bez ní. Pak se snad řekne, že jsem se ulil. Po drahné době - nevím, jak dlouho to bylo, ale pro mne byla ta chvíle věčností - objevují se první moji vojáci. Radostně je vítám a zdravím slovy: ,Hoši, jde to znamenitě, záleží jen na vás, abychom rychle pomohli.'
Ženeme se přes ,Marusju' do rovnoběžky výchozí. Běžím sám do středu a velím: ,Kupředu!'
Řítíme se jako šílení údolíčkem a přes drátěné rakouské překážky do nepřátelských zákopů. Procházíme clonou těžkého dělostřelectva. Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují. My známe výšinu 392 a k ní upíráme zraky a jí věnujeme všecku svou energii. V zákopech postupujeme vpravo, asi směrem k Mohyle. Má půlrota jde zákopy, já zpočátku s ní, ale brzy je mi to pomalé, a proto vyskakuji na zákopy a v prostoru mezi první a druhou linií jdu rychleji. Padlí leželi v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Ležel těsně před překážkami druhé linie rakouské, obličejem k zemi, u náspu spojovací chodby. Puška ležela opuštěna stranou. Levou rukou se držel za čelo. Až po čtrnácti dnech jsem si uvědomil, že to byl můj bratr František z druhé roty, když jsem se určitě dověděl, že padl. Připomněl jsem si též, jak byl před útokem tesklivý, upamatoval jsem se na dlouhý a bolestný jeho pohled, když mne míjel ráno 2. července na cestě k ,Marusje'. Cítil jsem jeho stisknutí ruky. Jeho přítel mi potom sdělil, jak při východu slunce z ,Marusji' mu Frantík řekl: ,Snad zde uvidím slunce zapadat...'
Nemohl jsem se tehdy bohužel zastavit. Byl jsem nucen sestoupit znovu do příkopu, neboť přede mnou zuřil boj. Zpozoroval jsem, že hoši druhé a jiných rot stojí bezmocně v nepatrné vzdálenosti třiceti čtyřiceti kroků před nepřátelským kulometným hnízdem, zasypáni prudkou střelbou. Mohl jsem dobře pozorovat dva nepřátelské kulometčíky. Vrhl jsem tedy svůj francouzský granát a při jeho dopadu jsme vyrazili kupředu s křikem ,hurá'! Kulometčíci viděli, že odpor je marný, sebrali kulomet a prchali. Avšak po několika skocích kulomet zahodili a byli rádi, že unesli vlastní kůži. O něco dále rakouští vojáci ve zmatku prchali, zbraně zahazovali a jejich houf se stále zvětšoval. Několik Srbů 86. pěšího pluku se vzdalo a přešlo k nám. Vzaté kulometné hnízdo bylo obsazeno a z něho našimi hochy zahájena ihned palba. Odešel jsem s několika vojáky na prohlídku nepřátelské linie vpředu. Tam ještě stáli ve střílnách nepřátelští vojáci. Jak nás zpozorovali, šíleně prchali, jen se jim šosy kmitaly za traversou. Mé výstřely z revolveru jich nedostihly.
Vrátil jsem se na původní místo a chystal se k dalšímu útoku. Na zákopech, kam jsem vyskočil, pocítil jsem silný úder do pravého ramene, takže jsem se překotil a padl nazpět. Několik paží se mne zmocnilo a obvazovalo mou ránu. Předal jsem velení a pomalu odcházel na obvaziště. Dva zajatí důstojníci mne vedli a pomáhali. Když jsem procházel kolem stanoviště svého velitele Céčka, on mne objal a řekl: , Viděl jsem tě, spasibo, krestík polučíš'...


Za účast v bojích u Zborova obdržel Kříž sv. Jiří. K jednotce se vrátil do svém vyléčení, které trvalo padesát devět dnů.

Po absolvování školy pro velitele praporu při štábu 1.československé divize v Polonoji (přelom 1917/18) se vrátil ke své 4.rotě, se kterou již v sestavě Československého armádního sboru na Rusi začal ústup z Kyjeva směr východ přes Sibiř a Francii zpět do vlasti. Během tohoto ústupu byl jmenován velitelem 3. praporu 1. československého střeleckého pluku, kterému velel v bojích u Čerkadel, Simbirska a Kazaně, kde utrpěl další zranění. V bojích u Kazaně se podílel se svým oddílem na získání zlatého pokladu v hodnotě 1 625 miliónů předválečných korun.

Koncem srpna 1918 byl Karel povýšen do hodnosti kapitána a následně plnil funkci velitele českého oddílu Simbirské skupiny na pravém břehu řeky Volhy, následně se stal pomocníkem velitele prvního pluku plk.Josefa Švece po jehož smrti převzal velení pluku. Dne 18.10.1918 byl nařízením správce vojenského odboru Odbočky Československé národní rady v Rusku jmenován majorem a následně rozhodnutím ministra války M. R. Štefánika ze dne 25.2.1919 povýšen na podplukovníka. V tomto období převzal i velení skupiny zajišťující sibiřskou magistrálu v úseku Krasnojarska – Nižnij - Udinsk.

Po půl roce stráveném v Kamsku se Kutlvašr spolu s plukem vydal na cestu přes Irkutsk do Vladivostoku, kde se 6.prosince 1919 nalodil, ve funkci velitele XIII. Lodního transportu ruských legií, na japonskou transportní loď Ionan-Maru. Část prvního pluku tato loď plující přes Karats-Honkong-Singapur-Kolombo-Aden-Džibuti-Suez-Port Said vyložila 27.1. 1920 v Terstu. Již následujícího dne po vykonání slavnostní přehlídky gen.Gastagnolou se třemi vlaky pluk přesouvá do jugoslávské Lublaně, kde se za účasti oficiálních zástupců zemské vlády, armády a představitelů města uskutečnila velká uvítací slavnost. Nadšení jugoslávců přispělo ke zdržení transportu, který tak teprve 31. ledna dorazil na československou státní hranici. Po uvítání na hranicích se vlaky vydaly na cestu směr Praha, kam dorazily okolo 9:30 2. února 1920. Zde je na Wilsonově nádraží už očekával ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš, ministr obrany Václav Klofáč, náčelník generálního štábu gen. Maurice Pellén, plk. Otakar Husák a další představitelé vlády a parlamentu. Po malé přehlídce následoval pochod rozjásanými ulicemi Prahy přes Václavské náměstí, Celetnou ulici na Staroměstské náměstí. Zde Dr. Edvard Beneš, ministr Václav Klofáč a předseda Národního shromáždění František Tomášek pronesli uvítací projevy na které K. Kutvašr odpověděl těmito slovy :

„Děkuji za slavnostní uvítání, které jste uchystali našemu prvnímu pluku a tím celé sibiřské armádě. V cizině, která byla k nám bratrská, naučili jsme se znát, že prospěch národa je možný jen tehdy, když všichni jeho občané jsou nesobečtí, čestní a pracovitý. To je poznatek, který jsme odnesli a přinášíme do svobodné vlasti. Všichni, kteří svou vlast milují, jimž je národ drahý, musí s námi spolupracovat, musí pomáhat, aby naše vlast se stala takovou, za jakou jsme bojovali, abychom neměli jen svobodu, o které se mluví a básní, ale odpovídala představám našich hrdinů, mrtvých i žijících.
My budeme všichni čestně a pilně pracovat, abychom tohoto nového cíle dosáhli. Sibiřská armáda posílá vám pozdrav. My jsme jen malá část, na Sibiři je ještě přes padesát tisíc vojáků, kteří touží také po domově a žádají, abyste jim návrat do vlasti brzy umožnili. Prosím, aby na to bylo pamatováno. Sibiřská armáda si plně zaslouží, aby nadšeným návratem mohla korunovat výsledky své pětileté práce a bojů.
Československé republice zdar! Našemu milému a drahému tatíčkovi Masarykovi zdar! Všem těm, kteří chtějí pracovat ne pro osobní blaho, ale pro blaho celku a republiky zdar!“

Po těchto projevech následoval pochod přes Karlův most, Nerudovu ulici do Černínských kasáren. Následující den byla delegace 1. střeleckého pluku přijata presidentem Tomášem Garrigue Masarykem.

Československo 1920-39

Dne 28.7. 1920 se Karel Kutvašr oženil na Staroměstské radnici s Jelizavetou Jakovlevovou. Dnem 1.10. 1920 došlo k unifikaci 1. čs. střeleckého pluku s Pěším plukem 1(91) a k jeho přejmenování na Pěší pluk 1 „Mistra Jana Husi“. Zároveň byl redislokován do posádky v Českých Budějovicích. Po absolvování dvouměsíčního kursu pro generály a štábní důstojníky spolu s kurzem pro velitele vojskových těles byl Karel v červenci 1923 povýšen na plukovníka a následně ustanoven velitelem 2. pěší brigády dislokované v Chomutově. Brigáda se pod jeho velením stala vzorným vojskovým tělesem a tak nepřekvapí, že po absolvování informačního kurzu pro plukovníky a generály ve Versailles spolu s kurzem pro vyšší velitele v Praze byl ne svých 33 letech jmenován do hodnosti brigádního generála. Dne 31.12. 1931 převzal velení pěchotního učiliště v Milovicích, ale už v říjnu 1934 se stal velitelem Pěší divize 4 s jejíž velitelství se nacházelo v Hradci Králové. V této funkci převzal odpovědnost za zajištění státní hranice v jednom z nejsledovanějších úseků a to v prostoru Náchod – Žamberk. Velmi aktivně se podílel na přípravě obranného postavení jejím hlavním článkem se měla stát pevnost Adam. V období Mnichovské krize byl jedním ze zastánců vojenského odporu o čemž mimo jiné svědčí i jeho slova pronesená při pohřbu člena finanční stráže v Rychnově nad Kněžnou : „Zapomněli jsme heslo Masaryka: Proti násilí třeba železem“ , stejně jako jeho rozkaz vydaný krátce po opuštění hranic jehož hlavním krédem bylo : „My se vrátíme“. Ve funkci velitele divize zůstal až do osudného 15. března 1939, kdy předal prostor divize veliteli 28. divize Wehrmachtu gen. Obstfelderovi.

Protektorát 1939-45

V době krátce po obsazení zbytku Československa dal gen. Kutlvašr jasně najevo svůj postoj k okupační moci a to i neúčastí na oslavách Hitlerových narozenin, ale i položením věnce k hrobu padlého legionáře v Hradci Králové a textem svého rozkazu z 29. července 1939. Po rozpuštění čs. armády dostal Karel místo ústředního rady vyšší správní služby v Masarykových domovech v Krči, které spravoval Pražský magistrát. Jeho pracovní zařazení mu umožňovalo pracovat v několika odbojových organizacích. Štěstí Karlovi zůstalo nakloněno a tak nebyl zatčen ani při akci proti českému vedení Pražské radnice a ani při akci zahájené K.H. Frankem a namířené proti bývalým legionářům.

V období od vánoc 1942 do června 1944 byl napojen na odbojovou organizaci Lípa a po její likvidaci se přidal k organizaci pod vedením podplukovníka gen.št. Františka Bürgera-Bartoše. Krom této činnosti se Kutlvašrovi podíleli na finančním zabezpečení rodin perzekuovaných příslušníků čs. odboje a to jak vlastními prostředky tak prostředky získanými z tajného fondu presidenta Beneše ale i prostřednictvím organizace Persifala.

Praha květen 1945

Kutlvasr.jpg (33487 bytes)

Generál Kutlvašr v improvizovaném štábu řídí osvobození Prahy v květnu 5.5.1945

Sídlem velitelství „Bartoš“ byl vybrány místnosti hlavního protileteckého krytu protiletecké policie v Bartolomějské ulici a to hlavně z důvodu spojovací sítě a to jak telefonního a telegrafního, ale i městského rozhlasu. Zde je nutno se pozastavit nad pozicí gen. Kutlvašra ve velení povstání. Za vojenského velitele Prahy jej počátkem května ustanovil gen.Slunéčko jako šéf velitelství Alex jednající s pověření košické vlády, naproti tomu Česká národní rada jmenovala velitelem Prahy gen. Karla Štainera-Veselého (krycí jméno Richard, člen odbojové organizace Rada tří), ten se ovšem nacházel mimo Prahu a tak ČNR pověřila velením kpt. Nechanského a gen. Kutlvašr byl určen jako jeho zástupce. Ale vzhledem k tomu že působnost kpt. Nechanského se vztahovala k území Protektorátu lze konstatovat, že skutečným velitelem Prahy byl právě gen. Kutlvašr.

5. května je na základě rozhodnutí ČNR Kutlvašr určen do delegace ke K.H. Frankovi. Tato delegace byla Frankem přijata v Černínském paláci během ní se Němci zavázali k přerušení palby což však nedodrželi.

7. května se zapojil do jednání mezi ČNR a Vlasovci, kdy i přes vážnou situaci ve které se Praha nacházela odmítl přijmutí pomoci od 1.divize ROA pod velením S.K. Boňačenka.

8. května vedl jednání mezi gen Toussaintem a ČNR o klidu zbraní umožňující odchod německých vojsk. Toto jednání završilo podepsání protokolu o devíti bodech.

9. května se zúčastnil přivítání gen. Rybalka.

Tento přehled činnosti je opravdu zkratkovitý nelze v rozsahu tohoto článku zachytit veškerou činnost gen. Kutlvašra v období povstání, protože jako velitel na území Prahy se podílel na všech důležitých rozhodnutích, které byly v tomto období přijaty. Po přesídlení vlády do Prahy byl K. Kutlvašr určen za likvidátora vládního vojska.

V obnoveném Československu

Ačkoliv by bylo očekáváno že díky svému působení v období Povstání se dostane gen. Kutlvašrovi odměny nestalo se tak. Již v květnu požadovala sovětská vláda potrestání signatářů Pražské kapitulace z 8. května 1945 a to prostřednictvím dvou diplomatických nót, když druhá z nich byla předána 31.5. prostřednictvím velvyslance SSSR v Praze V. Zorina. Ovšem nejen sověti, ale i čeští komunisté zahájili tažení proti členům ČNR a velitelství Bartoš a znevažovat tak působení těchto orgánů v období Povstání. Už 5.6. rozhodla vláda o pensionování gen. Kutlvašra, gen. Fišery, pplk. Bürgra, pplk. Kadinky a št.kpt. Nechanského. Mezitím byl Karel Kutlvašr ustanoven velitelem V. sboru v Brně (26.5) , ale již 1.8. mu byla nařízena dovolená, která se byla prodlužována až do února roku 1946 kdy byl určen zatímním velitelem III. Sboru v Plzni. Jistý obrat nastal 5.5. kdy jej ustanovili velitelem právě III. Sboru. V krátké době byl opět přeložen, tentokrát jej ustanovili zástupcem velitele Vojenské oblasti 3 z velitelstvím dislokovaným v Brně (do 1.1.47 zatímním). I přes protesty proti jeho osobě ze strany čs. komunistů a sovětů byl při příležitosti 28. října v roce 1947* povýšen do hodnosti divisního generála. Po celou tuto dobu byl několikrát vyslýchán pracovníky V. oddělení Obranného zpravodajství, právě v souvislosti z podepsáním Pražské kapitulace.

Pod vládou srpu a kladiva

Po únorovém převratu byl již 8.3. 1948 na základě rozhodnutí ministra obrany (gen. Ludvík Svoboda) poslán na dovolenou, která trvala až do konečného rozhodnutí o jeho pensionování k 1.6. 1948. I nadále pokračuje pozornost 5. oddělení Raicinova ObZ a později i nově vzniklé Státní bezpečnosti. K. Kultvašr byl jedním z generálů, kteří byly pod neustálím dohledem těchto bezpečnostních složek. Agent který sledoval přímo jeho nesl krycí jméno „Školník“.

Krom tohoto agenta byl na gen Kutlvašra nasazen jako provokatér pplk. Josef Hruška. Ten pod dozorem lidí B. Raicina zorganizoval protistátní skupinu „Pravda vítězí“, která měla sloužit jako záchytná síť možných nepřátel vlády KSČ (toto byla běžná praxe ObZ a StB). V této skupině byli velmi brzo po jejím vzniku organizováni i někteří přátelé Kutlvašra, kteří jej záhy kontaktovali a pokoušeli se generála na skupinu navázat. První pokus se sice nepodařil, ale dne 16.12. 1948 se již jednání vedení skupiny zúčastnil. O připravenosti provokace proti generálovi svědčí i rychlost z jakou byl zatčen. K provedení zatční došlo 18.12. krátce před 11hodinou v domě Kutlvašrových v Praze na Hauspaulce č.p. 9. První výslechy proběhli na 5. oddělení ObZ a vedli je mjr. Jan Raban a poté mjr. Souček.

Postupně byla i likvidována síť „Pravda vítězí“ a tak na Silvestra bylo zatčeno už skoro dvěstě osob, ze kterých bylo třináct vybráno jako štáb skupiny. Samozřejmě že mezi těmito osobami nechyběl ani gen.Kutlvašr. Původně bylo soudní projednání případu „Pravda vítězí“ stanoveno na 17.2. 1949 a to z vyloučením veřejnosti, ale nakonec k soudu došlo až 12.5. Projednávání proběhlo zcela ve stylu tehdejší justice, kdy o rosudku bylo rozhodnuto dávno před začátkem procesu. Při vynesení rozsudku 16.5. nad třinácti osobami zazněli tyto verdikty: 3x trest smrti (Boris Kovaříček, Karel Bacílek a Josef Hruška – zde je nutno zopakovat to co bylo řečeno dříve, šlo o placeného provokatéra a agenta ObZ ), 1x doživotí (K. Kutlvašr) a zbylých osm osob obdrželo dohromady 144 let těžkého žaláře. Jelikož dvanáct osob podalo odvolání tak došlo k projednání případu před Nejvyšším soudem v Brně ale tentokrát bez účasti obžalovaných, toto jednání proběhlo 23.5. a soud odvolání zamítl.

Karel Kutlvašr nastoupil svojí cestu věznicemi. První štací byl Pankrác a pak následovali : v srpnu 1949 – Mírov, srpen 1951 vojenská trestnice Opava, vyšetřovací vazba Krajského soudu Ostrava v květnu 1952 a v červnu následujícího roku jej přemístili do Leopoldova, kde byl vězněn až do května 1959. Za pobytu v Leopoldově se setkal s posledním velitelem wehrmachtu v Praze z gen. Toussaintem. Po Leopoldově následovala věznice v Praze-Ruzyni. Na základě amnestie vynesené při příležitosti 15. výročí osvobození presidentem A. Novotným byl K. Kutlvašr po 11 letech 4 měsících a 22 dnech 10.5.1960 propuštěn na svobodu.

Po propuštění požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl z odůvodněním dr.Jouškové po třech měsících projednávání zamítnut.

„Komise sociálního zabezpečení v Praze-Vršovicích, vzhledem k rozsahu trestného činu, kterým jste projevil naprosté nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti Vaší manželky a dobrým sociálním poměrům rozhodla nepřiznat Vám důchod.“

Proti tomuto rozhodnutí se Kutlvašr odvolal a nakonec mu byl 27.3. 1961 přiznán důchod ve výši 230 KČ. Bylo mu zároveň umožněno, aby si přivydělával jako noční hlídač a to nejdříve v Jízdárně Pražského hradu a poté v Nuselském pivovaře. Už v průběhu věznění se začal jeho zdravotní stav zhoršovat a tak mu MUDr. R. Peter sjednal odborné vyšetření u prof. Niederleho v Motolské nemocnici. Na vyšetření se dostavil 2.10. 1961 v osm hodin ráno. Než ale k dojednanému vyšetření došlo byl divizní generál v.v. Karel Kutlvašr mrtev. Pohřeb generála se uskutečnil 6.10. ve smuteční síni Strašnického krematoria a urna z jeho popelem byla uložena na Olšanském hřbitově.

Očištění

Při revizi rozsudků vynesených nad skupinou „Pravda vítězí“ došlo Městským soudem v Praze při jednání ve dnech 15. a 16. 5. 1968 ke zrušení rozsudku vyneseném nad všemi obviněnými, tedy i nad gen. Kutlvašrem.

Po pádu komunistické vlády byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam a vyznamenám Řádem M. R. Štefánika in memoriam.

Přehled služby :
21.08. 1914 - zapsán do České družiny a zařazen ke 3.rotě
06.06. 1916 - velitel půlroty
08.06. 1916 - povýšen do hodnosti praporčíka pěchoty se staršinstvem
květen 1916 - zástupce velitele 4.roty
13.01. 1917 - povýšen do hodnosti podporučíka se staršinstvem
15.07. 1917 - velitel 4. roty
01.08. 1917 - ve škole velitelů praporu
29.01. 1918 - velitel 4. roty
19.07. 1918 - velitel III. praporu
12.08. 1918 - velitel čs. oddílu sibirské skupiny
20.08. 1918 - velitel bojového úseku „Vrchní Usla“
01.10. 1918 - zástupce velitele pluku
18.10. 1918 - povýšen do hodnosti majora
06.01. 1919 - povýšen do hodnosti podplukovníka
26.02. 1919 - velitelem pluku
19.07. 1919 - velitel celého rajonu bývalého 28.Sibiřského pluku při společném ubytování 1. a 2. pluku dělostřelectva 1. střelecké divise.
23.11. 1919 - velitel 13. lodního transportu
02.02. 1920 - velitel všech ruských vojsk ve vlasti
01.10. 1920 - velitel pěšího pluku 1 „Mistra Jana Husi“
01.05. 1923 - povýšen do hodnosti brigádního generála
15.12. 1923 - velitel 2. pěší brigády
25.02. 1924 - povolán do informačního kursu pro generály a vyšší důstojníky
10.08. 1931 - určen k pěchotnímu učilišti
30.09. 1931 - jmenován zatímním velitelem pěchotního učiliště
31.12. 1931 - velitel pěchotního učiliště
31.10. 1934 - jmenován zatímním velitelem 4. divise
31.12. 1934 - velitel 4. divise
24.09. až 27.10.1938 - velitel hraniční oblasti 35
30.06. 1939 - propuštěn ze svazku čs. armády
18.10. 1939 - služba v Masarykových domovech v Krči
31.03. 1941 - propuštěn z Masarykových domovů
01.04. 1941 - ve výslužbě
28.10. 1944 - povýšen do hodnosti divizního generála*
05.05. 1945 - velitel revolučního voj. Velitelství Bartoš při pražském povstání
10.05. 1945 - vojenský velitel Velké Prahy
26.05. 1945 - velitel V. sboru
01.08. 1945 - odeslán na dovolenou
15.02. 1945 - zatímní velitel III. sboru
05.05. 1946 - velitel III. sboru
10.10. 1946 - zatímní zástupce Vojenské oblasti 3
01.01. 1947 - zástupce Vojenské oblasti 3
08.03. 1948 - odeslán na trvalou dovolenou
01.06. 1948 - poslán do výslužby

Vyznamenání :
Kříž sv. Jiří 4.stupně
Řád sv. Stanislava 3.st. meči a stuhou
Řád sv. Anny 3.st. s meči a stuhou
Řád sv. Anny 4. st. S nápisem za chrabrost
Vojenský kříž sv. Jiří
Kříž sv. Jiří 4. stupně pro důstojníky
Distinguished Service Order
Řád M.R. Štefánika „Sokol“
Čs. válečný kříž 1919
Čs. revoluční medaile vítězství
Croix de Guerre
Légion de Honneur
Velkokříž rumunské hvězdy II.st.
Odznak Karla IV. III.tř. s hvězdou
Pamětní odznak 1938
Pamětní medaile 1945
Skautský kříž
Čs. válečný kříž 1939
Zborovská pamětní medaile
Řád M. R. Štefánika in memoriam

Read more: http://www.valka.cz/clanek_12127.html#ixzz1Q6bXTZKZ

lfancy1.gif (1168 bytes)

Karel Kutlvašr (* 27. 1. 1895 Michalovice, † 2. 9. 1961 Praha) československý generál
Ve veřejnosti se stal známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.
Jeho vojenská dráha byla typická pro mnohé vysoké důstojníky československé armády po 1. světové válce. Za války vstoupil v Rusku do čs. legií, účastnil se jejich bojů, mimo jiné slavné bitvy u Zborova, po .smrti J. J. Švece se stal velitelem 1. pluku, s nímž se účastnil bojových akcí na sibiřské magistrále.
Po návratu do vlasti v roce 1920 prošel řadou velitelských míst od velitele pluku v Praze (1920-23) až po velitele divize v Hradci Králové (1934-39). Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48).
Hned po únoru 1948 byl penzionován a už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným vězňům. V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. (mch)
Heslo z knihy Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století, Libri 1994

Karel Kutlvašr - veteráni, legionáři, vojáci, političtí vězni * 27. 1.1895 - Michalovice †  2. 9.1961 - Praha Místa působení : Kyjev, Praha, Chomutov, Milovice, Hradec Králové, České Budějovice Pozn.: Obory působnosti podle MDT : 355.292-051, 323.281-051, 355.3, 4.9 Literatura : Kutlvašr Karel. Čs. biogr. slovník. Praha 1992, s. 390-391. Rodr, Josef: Škopek, Jiří. Karel Kutlvašr. In: Lidé hradeckého spektra. Část 1. 1994. Anotace : Generál.

KutlvasrKarel3.jpg (39189 bytes)

Armádní generál in memoriam Karel Kutlvašr

* 27. 1. 1895 Michalovice (okr. Havlíčkův Brod) †  2. 9. 1961 Praha

Za 1. sv. války vstoupil do České družiny, od 1917 důstojník čs. legií v Rusku, 1920-1923 velitel pěšího pluku v Praze a Českých Budějovicích, 1923-1931 pěší brigády v Chomutově, 1931-1934 Pěchotního učiliště v Milovicích, 1934-1939 divize v Hradci Králové, vojenský velitel Pražského povstání, 1946 sboru v Plzni, 1946-1948 zástupce velitele oblasti v Brně. Po únoru 1948 penzionován, 18. 12. zatčen v důsledku provokace vojenského obranného zpravodajství, 16. 5. 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v Praze k doživotnímu žaláři. 1960 amnestován, 1968 rehabilitován, 1991 povýšen na armádního generála in memoriam.

1949, 17. května, Praha
Zpráva Státní prokuratury v Praze ministerstvu spravedlnosti o hlavním přelíčení proti generálu Karlu Kutlvašrovi.
SÚA Praha, fond Státní prokuratura

1949, 15. srpna
Moták Karla Kutlvašra z vězení.
Zapůjčeno bývalým spoluvězněm panem Josefem Slaninou

1957, 26. ledna, Praha
Názor náměstka generálního prokurátora Dr. Švacha tlumočený krajskému prokurátorovi v Praze na revizi procesů. Týkal se i případu Karla Kutlvašra (jméno generála Kutlvašra je zkomoleno).
SÚA Praha, fond Generální prokuratura, Zpráva o obnově trestního řízení.

1968, 2. května, Praha
Jako významná svědkyně vypovídala Ludmila Uhlířová. Veřejné zasedání sledovalo kolem 30 osob a referoval o něm denní tisk.
SÚA Praha, fond Generální prokuratura

 

Kutlvašr Karel

brigádní generál (armádní generál in memoriam), příslušník Obrany národa, vojenský velitel Velké Prahy ve dnech pražského povstání v květnu 1945 - velitelství „Bartoš“

 * 27. 1. 1895 Michalovice, okr Havlíčkův Brod
+ 2. 10. 1961 Praha

 Narodil se v rodině sedláka Josefa Kutlvašra a Marie Magdaleny, roz. Fikarové, Po ukončení základní školní docházky studoval v letech 1909-1911 na dvouleté obchodní škole v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kterou úspěšně absolvoval 6. 7. 1911. Poté byl krátký čas zaměstnán v Humpolci a od dubna 1913 až do vypuknutí první světové války pracoval jako úředník firmy Vielwart a Dědina, vyvážející zemědělské stroje, v Kyjevě. Když se začala tvořit v Rusku Česká družina, přihlásil se do ní mezi prvními již 18. 8. 1914. O tři dny později byl odveden, 28. 9. 1914 složil v Kyjevě slavnostní přísahu a 9. 10. 1914 odjel s její 2. rotou na frontu. Se svojí jednotkou prošel v následujících více než dvou letech obdobím nebezpečných rozvědek přímo v první linii i v nepřátelském týlu. Za prokázané hrdinství byl postupně povyšován: 30. 10. 1915 na svobodníka, 9. 5. 1916 na desátníka a 8. 6. 1916 carským rozkazem do první důstojnické hodnosti - na praporčíka. Následně byl ustanoven velitelem půlroty 2. roty 1. čs. střeleckého pluku, který krátce předtím z České družiny vznikl. S touto jednotkou působil opět na rakouské frontě, a to až do května 1917 (od 13. 1. 1917 jako ppor.). Poté byl ustanoven zatímním velitelem 4. roty pluku. S ní se zúčastnil památné bitvy u Zborova, kde byl raněn a v níž padl jeho starší bratr František. Prodělal tarnopolský ústup a v termínu od 1. 8. 1917 do 28. 1. 1918 absolvoval kurs velitelů praporů u I. čs. střelecké divize v Žitomiru. Po návratu k pluku převzal opět velení 4. roty, s níž se jen o několik měsíců později zapojil do bojů s bolševiky. Proslavil se zejména v bojích o Penzu, Samaru a Bugulmu. Dne 19. 7. 1918 převzal velení III. praporu, s nímž bojoval o Simbirsk a Kazaň. Právě u Kazaně byl 9. 9. 1918 raněn a vysloužil si zde i svou později velice populární přezdívku „Kultivátor“. Když se stal v září 1918 velitelem 1. čs. střeleckého pluku plk. Josef Jiří Švec, vybral si za svého zástupce právě Kutlvašra, který se tak stal 1. 10. 1918 v hodnosti kapitána (povýšen již 27. 8. 1918, dne 18. 10. 1918 byla hodnost kpt. přejmenována na mjr.) pomocníkem velitele pluku. Po Švecově sebevraždě (25. 10. 1918) se stal zatímním velitelem 1. čs. střeleckého pluku, s nímž pak prošel boji na belebejské frontě i ochranou sibiřské magistrály na jaře 1919 (zde velel úseku Klukvenaia - Taišet). Dne 25. 2. 1919 byl rozhodnutím ministra vojenství gen. M. R. Štefánika povýšen do hodnosti pplk. a následujícího dne byl ustanoven definitivním velitelem 1. čs. střeleckého pluku. Se svým útvarem se zúčastnil ústupu od Samary, kde byl velitelem zadního voje čs. jednotek, od února do počátku června 1919 se s ním podílel na obraně sibiřské magistrály v úseku Krasnojarsk - Čeremchovo a od 19. 7. do 22. 11. 1919 byl velitelem celého úseku bývalého 28. sibiřského pluku v Irkutsku. V listopadu 1919 se se svými vojáky přesunul do Vladivostoku, odkud 9. 12. 1919 odplul na lodi Yonan Maru. Zpět do osvobozené vlasti se vrátil 1. 2. 1920 v hodnosti pplk. ruských legií a následujícího dne byl v Praze ustanoven velitelem všech ruských vojsk ve vlasti.

Rozhodl se pro životní dráhu vojáka z povolání a službu konal i nadále u svého pluku, který byl v říjnu 1920 v rámci unifikace přeměněn na p. pl. 1, a to jak v Praze, tak i v jeho nové posádce, kterou se 15. 1. 1921 staly České Budějovice. Velitelem nejslavnějšího útvaru čs. armády zůstal až do 14. 12. 1923. V mezidobí v roce 1921 absolvoval informační kurs pro generály a důstojníky generálního štábu, v roce 1923 byl frekventantem kursu pro velitele vojskových těles v Milovicích a dne 28. 1. 1923 se dočkal povýšení na plk. Od 15. 12. 1913 až do 9. 8. 1931 byl velitelem 2. pěší brigády v Chomutově, v době, kdy vykonával tuto funkci, absolvoval v roce 1924 vyšší informační kurs pro generály a vyšší důstojníky, v roce 1927 informační kurs pro plukovníky a generály ve Versailles ve Francii, od 1. do 22. 8. 1929 zkušenou u děl. pl. 4, 52 a 104 v termínu od 1. 10. 1929 do 30. 9. 1930 Kurs pro vyšší velitele v Praze a na něj navazující zkušenou u ZVV v Bratislavě a Košicích (16. 8. - 10. 9. 1930). Navíc 1. 5.1928 dosáhl první generálské hodnosti - brig. gen. Dnem 10. 8. 1931 byl přidělen k Pěchotnímu učilišti na zapracování do funkce jeho velitele, kterým se stal 30. 9. 1931. V Milovicích poté působil až do 31. 12. 1934, kdy převzal velení 4. divize v Hradci Králové. V čele této vyšší jednotky stál poté nepřetržitě až do okupace. Za branné pohotovosti státu byl ve dnech 24. 9. až 27. 10. 1938 velitelem hraniční oblasti 35 ve Vamberku. Dne 30. 6. 1939 byl propuštěn ze svazku bývalé čs. branné moci a 18. 10. 1939 nastoupil v hodnosti ústředního rady vyšší správní služby jako zaměstnanec pražského magistrátu v Masarykových domovech v Krči. Zde pracoval až do 31. 3. 1941, kdy byl zproštěn činné služby a následujícího dne přeložen do výslužby.

 Tou dobou však již pracoval řadu měsíců v odboji. Krátce po německé okupaci českých zemí se zapojil do činnosti ON, ale kvůli vlně zatýkání, která jí na počátku roku 1940 postihla, ztratil spojení. Věnoval se proto alespoň charitativní činnosti - většími finančními částkami podporoval rodiny zatčených a popravených. Spojení s odbojem se mu podařilo opětovně navázat v létě 1944, kdy se začlenil do organizace brig. gen. Zdeňka Nováka. Spolupracoval zejména s pplk. gšt. Františkem Burgerem-Bartošem a brig. gen. Františkem Slunečkem-Alexem. Právě on jej koncem dubna 1945 ustanovil vojenským velitelem Velké Prahy. Po vypuknutí pražského povstání převzal 5. 5. 1945 velení vojenského velitelství „Bartoš“ a po celou dobu bojů řídil obranu města. Funkci vojenského velitele města vykonával poté až do 28. 5. 1945, kdy se stal velitelem V. sboru v Brně. V této funkci však působil pouze do konce července 1945. Dnem 1. 8. 1945 byl totiž odeslán na řádnou dovolenou, která souvisela s tlakem SSSR na jeho okamžité penzionování. Spolupodepsáním kapitulace německých jednotek v Praze totiž umožnil, aby půl miliónu německých vojáků přešlo k Američanům, čímž z pohledu Sovětského svazu napomohl posílení vojenského potenciálu nepřítele. Z tohoto důvodu byl společně s dalšími svými kolegy a představiteli České národní rady prohlášen za nepřítele SSSR. Zpátky do služby se nakonec přece jen vrátil, ale až v únoru 1946 a ne nadlouho. Dnem 15. 2. 1946 byl ustanoven do funkce velitele III. sboru v Plzni, odkud odjel 10. 10. 1946 do Brna, kde se stal zástupcem velitele 3. oblasti v Brně. Dočkal se rovněž zaslouženého povýšení na div. gen.

Definitivní konec jeho vojenské kariéry znamenal únor 1948. Již 8. 3. 1948 mu byla udělena zvláštní dovolená až do dalšího rozhodnutí a 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Jeho odstraněním z armády si s ním však nová moc účty dosud nevyrovnala. Dne 18. 12. 1948 byl zatčen, vyšetřovateli postaven do čela provokací OBZ zinscenované odbojové skupiny „Pravda vítězí“ a 16. 5. 1949 odsouzen státním soudem v Praze za velezradu na doživotí. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Vězněn byl na Mírově, v Opavě, ve vyšetřovací vazbě Krajského soudu v Ostravě a v Leopoldově na Slovensku. Z výkonu trestu byl propuštěn na amnestii 10. 5. 1960. Pracoval poté jako vrátný v Nuselském pivovaru. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel náhle 2. 10. 1961 ráno v pražské motolské nemocnici. Již v roce 1968 byl zproštěn všech obvinění vznesených proti němu v letech 1948-1949. Jeho skutečná rehabilitace však proběhla teprve na počátku devadesátých let, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika in memoriam.

 Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1918, Československý řád. Sokol s meči, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, Pamětní kříž čs. dobrovolce z let 1918-1919, L‘Ordre de la Legion d‘Honneur - Officier, Croix de Guerre avec palme, Distinguished Service Order, Ordinul Steaua Romăniei eu spade in gradul II. cu paglica de Virtute Militara, Krěst svjatogo Georgija IV. st., Voiennyj orděn sviatogo Georgiia (Orděn Kerenskogo), Orděn sviatogo Georgija IV. st., Orděn svjatoj Anny III. st. s mečami i bantom, Orděn svjatoj Anny IV. st. Za chrabrost', Orděn sviatogo Stanislava III. st. s mečami i bantom, Československý válečný kříž 1939, Junácký kříž Za vlast 1939-45, Řád M. R. Štefánika in memoriam.

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku