Kolčak se narodil v Petrohradě v roce 1874. Jeho děd, příjmením Colceag, byl rumunský obchodník. Jeho otec byl voják, který bojoval při obležení Sevastopolu v letech 1854–1855. Po odchodu do výslužby pracoval jako zbrojní inženýr. Mladý Kolčak se rozhodl pro vojenskou kariéru v námořnictvu. Vystudoval vojenskou akademii a pak nastoupil k sedmému námořnímu praporu v Petrohradě. Brzo však byl poslán na Sibiř, kde sloužil čtyři roky v přístavu Vladivostok. V roce 1899 se vrátil do Evropy a sloužil na námořní základně v Kronštadtu. V té době se Kolčak připojil k polární výpravě vědce Eduarda Gustava von Tolla jako hydrolog. Po strašných útrapách na cestě se Kolčak v roce 1902 vrátil. Výzkumné cesty na sever podnikl Kolčak ještě několikrát. Za svou výzkumnou činnost dostal od Ruské akademie věd vysoké ocenění.

V roce 1904 vypukla rusko-japonská válka. Kolčak byl poslán na do přístavu Port Arthur, kde se pak odehrály nejdůležitější boje celé války. Kolčakovi se dařilo působit Japoncům velké ztráty, ale nakonec byl raněn do stehna a padl do zajetí. Byl uvězněn v japonském městě Nagasaki. Pro své chatrné zdraví byl ale nakonec propuštěn a poslán zpět do vlasti. Do Evropy se vrátil v roce 1905. Začal pracovat pro Ruskou akademii věd, kde zpracovával materiály, které nasbíral v průběhu svých polárních výprav. Za své výzkumy mu bylo přezdíváno Kolčak Polárník. Kolčak se aktivně zapojil do přebudování ruského námořnictva, které bylo ve válce s Japonskem skoro zničeno. Velel Baltské flotile do vypuknutí první světové války v roce 1914.

Válka zastihla Kolčakovo námořnictvo dobře připravené. Začal organizovat své loďstvo v Rižském zálivu. Podnikal nebezpečné akce, které se odehrávaly dokonce nedaleko německých přístavů Kiel a Gdaňsk. V roce 1916 byl povýšen na viceadmirála a převelen k černomořské flotile. I zde byl úspěšný, když odvrátil hrozbu turecké námořní nadvlády nad Černým mořem. Dokonce začal útočit na turecké pobřeží a vrcholem bylo obsazení tureckého města Trabzon (dnes ve východním Turecku).

Po únorové revoluci v roce 1917 zavládl v černomořské flotile chaos. Kolčak se vypravil ihned do Petrohradu, kde se setkal s ruskou Prozatímní vládou. Podal zprávu o rozpadající se a demoralizované armádě předním politikům. Požadoval obnovu disciplíny a zpřísnění trestů v armádě. Jeho návrhy byly velice brutální. Noviny začaly mluvit o Kolčakovi jako o budoucím vůdci či diktátorovi v Rusku. Několik extrémistických skupin dokonce chtělo Kolčaka za svého vůdce. „Ruský lide, probuď se! Což nevidíš, že tvůj premiér a s ním i celá duma je slabá a neúčinná? Já mám řešení! Tím je tvrdá práce, kázeň a železný řád! Tvůj Alexandr Kolčak!“ Tyto úderné věty v polovině října 1917 otiskne nejprodávanější ruský list Kopějka. Je téměř jisté, že se z admirála Kolčaka, proslulého přátelskými vztahy s Velkou Británií a USA, stane diktátor ruského impéria.

Poté, co se stal ministrem námořnictva Alexandr Fjodorovič Kerenskij, byl Kolčak požádán, aby odjel do USA. Kolčak zde měl Američanům podat informace o tureckém průlivu Dardanely. Cesta však byla zcela zbytečná, protože americká armáda se mezitím myšlenky útoku na Dardanely vzdala. Kolčak aspoň navštívil americké námořní základny a rozhodl se přes Japonsko vrátit do vlasti.

Říjnová revoluce zastihla Kolčaka v Japonsku. Po obeznámení se situací v Rusku sám nabídl své zkušenosti Britům, v boji proti Německu. Zpočátku byli Britové jeho nabídce kladně nakloněni a chtěli ho poslat bojovat do Mezopotámie. Avšak nakonec se rozhodli, že Kolčak bude prospěšnější v Rusku, když bude bojovat proti bolševikům a přivede Rusko zpátky do války na straně Dohody. Kolčak neochotně souhlasil s rozhodnutím Britů a vrátil se do Ruska. V Omsku se stal ministrem v Ruské vládě – Direktoriu, ve které měla většinu Strana socialistů-revolucionářů (eserů). V listopadu 1918 vládu svrhl pučem a prohlásil se vrchním vladařem Ruska. Nechal poté popravit na 500 eserů. Zpočátku se mu nezdálo, že by měl mít bolševický státní převrat osudové následky. Kolčak absolutně nepochyboval o svém cíli: „Do roka do dvou budu vládnout Rusům přísnou, ale spravedlivou rukou.“

Kolčak se ukázal jako velice nezkušený politik a idealista. Jeho vláda byla velice zkorumpovaná a nekontrolovatelná. Jeho jménem se konala mnohá zvěrstva. Na druhou stranu dosáhl několika významných vítězství. Dopomohli mu k tomu Britové, kteří mu dodávali zbraně, munici, uniformy a další potřebné vybavení. Britové vynaložili na podporu bělogvardějců přes 239 milionů dolarů. Kolčakova armáda dobyla Ufu a měla přístup k Samaře. Území ovládané Kolčakem mělo přes 300 000 km² a žilo na něm 7 miliónů lidí. Pokud započítáme útok dalšího bělogvardějského generála Děnikina, který z Ukrajiny postupoval na Moskvu, byla situace bolševiků velice špatná.

Kolčakova armáda ale byla daleko od zásobovacích tras a byla velice vyčerpaná. Kolčakovi mezi srpnem a zářím 1918 padá k nohám povolžská Kazaň a také Simbirsk (dnešní Uljanovsk, rodiště Lenina i Kerenského). Vydatně mu v tom pomáhají skvěle vycvičení Čechoslováci. Kolčak jim za odměnu ve zvláštním výnosu přiřkne „po stu vyznamenání svatého Jiří na každý československý pluk a dělostřeleckou brigádu“. Kolčak si ale znepřátelil potenciální spojence, jako například Československé legie. Legie zastavily boje v říjnu 1918, ale stále zůstávaly na území Ruska.

Dne 2. listopadu 1918 krátce po poledni a v sibiřském Omsku se sešel nadcházejícího vládce Ruska Kolčak a generál Syrový. Jednání ovšem skončilo předčasně! „Z Kolčaka je úplně jiný člověk. Pochybuji, že by svou absenci lidskosti a neúctu k demokratickým idejím dříve tak úspěšně skrýval…,“ stěžoval si nejbližším legionářům generál Syrový. Kolčak mu bezostyšně vylíčil, jak nechal v Tamborské oblasti (v západní části Ruska, nedaleko od Moskvy) postřílet pět vesnic jen proto, že zdejší obyvatelé chovali sympatie k bolševikům. „Pozdě, ale přece jsem ze svých očí sňal růžové brýle. Bílí i rudí, všechno je to jedna sebranka!“ smutní generál Syrový. Kolčaka už nehodlá nadále podporovat. Zároveň poslal zprávy o admirálových manýrech britským, americkým a dalším spojencům. Ve stejné době svého letitého přítele opouští i Petr Novopašennyj: „Nemůžu vidět, jak se z toho přísného, ale spravedlivého člověka stalo mocichtivé monstrum.“ „Kolčaka se začíná ruský lid obávat víc než bolševiků!“ telegrafoval generál Syrový v únoru 1919 do Československa ministru zahraničí Edvardu Benešovi.

Kolčak nemohl ani počítat s pomocí Japonska, které se bálo, že Kolčak zpochybní jeho nárok na území východní Sibiře, které japonské jednotky v průběhu války obsadily. Američané viděli v Kolčakovi diktátora (zejména kvůli formě, kterou zlikvidoval pětičlenné Direktorium prozatímní vlády) a obávali se jeho monarchistických a autokratických názorů. V roce 1919 začala bolševická protiofenzíva, ve které šla armáda bílých od porážky k porážce. Kolčak začal ztrácet půdu pod nohama. Rudá armáda obsadila Ufu a bez boje vstoupila do Omsku. Kolčak utekl z Omsku po Transsibiřské magistrále, kterou v té době měly pod kontrolou československé legie, na východ. V Irkutsku, kde chtěl umístit své velitelství, proběhl puč a moci se chopili členové strany eserů. První, co nová vláda udělala, bylo zbavení Kolčaka veškeré moci. Kolčak rezignoval a veškerou moc předal Děnikinovi, který se úporně bránil Rudé armádě na Ukrajině. Velitelem jeho zbývajících jednotek byl jmenován kozácký ataman Semjonov.
 

Kolčakova kariéra se během několika týdnů rozpadá na prach. Manželku i se synem raději urychleně posílá do Paříže. Dne 14. listopadu 1919 již admirálovi nezbývá, než za pomoci několika tisíc dobře zaplacených československých legionářů uprchnout z Omsku a přesídlit do Irkutsku. Ačkoli byl Kolčakovi slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska, Čechoslováci ho předali levicové vládě v Irkutsku, které se souhlasem spojenců (zejména Američanů) hodlali předat též od Kolčakovy armády převzatý poněkud zmenšený ruský zlatý poklad, s nímž se setkali již v srpnu 1918 při dobytí Kazaně. Podle vyšetřování Politické komise složené z bolševiků, eserů a menševiků nechal Kolčak vykonat tresty smrti nad více než 110 000 lidmi údajně sympatizujícími s komunisty. Podle dalšího šetření a vypovědí Kolčakových důstojníků měly být celé vesnice vyvražděny a vypáleny, pokud jejich obyvatelé „spolupracovali s bandity“ (rudými partyzány), rudá protistrana však činila totéž. V některých vesnicích byl zastřelen každý desátý muž, jiné byly kompletně srovnány se zemí. Soud a Politická komise Kolčaka odsoudily k smrti. Před popravou si vyžádal pivo. „Pěkně vám děkuji, čeští psi!“ procedí skrz zuby. Zastřelen byl 7. února 1920.

Na břehu jednoho ze zákrutů, který na své cestě do Ankary vytvořila ruská říčka Ušakovka, dnes stojí prostý kříž. Žádný honosný památník z šedého mramoru, zhola nic, jen jeden kříž. Označuje místo, kde byl 7. února 1920 zastřelen admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, jedna z nejvýraznějších postav ruské občanské války. Osobnost Kolčaka dodnes vzbuzuje emoce a rozděluje historiky na dvě znepřátelená křídla. Byl Kolčak geniální stratég, brilantní vojevůdce a zdatný politik, nebo neschopný vyjednavač a krutý diktátor, který si přál ovládnout Rusko? Jeho život obestírají desítky legend, lží a polopravd. Zažil světlé okamžiky, kdy byl oslavován jako hrdina, i černé chvilky, kdy byl zatracován jako tyran. Zažil řadu vítězství i porážek. Měl manželku Sofii, která ho milovala a vychovávala jejich syna.
Ve své kajutě Kolčak ukrýval maličký portrét. Zachycoval krásnou dívku v ruském kroji. Ale nebyla to laskavá Sofie. Z fotografie zhlížela tvář jiné ženy. Byla o devatenáct let mladší než admirál a byla ženou Kolčakova přítele, kontraadmirála Sergeje Timirjova. Pro svou lásku ke Kolčakovi se nechala dobrovolně zatknout a strávila téměř polovinu života v gulazích. Byla to tvář Anny Timirjovové..