František Kaván se narodil 10. září 1866 ve Víchovské Lhotě (Lhotě Víchovské), dnes součást Víchové nad Jizerou, do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána a dcery chalupníka Anny rozené Kubátové. František měl dva mladší sourozence, Marii a Jana. Rodina byla hluboce věřící, předpokládá se, že patřili k jednotě bratrské. Podle zápisu o křtu v katolické matrice narozených jsou ovšem oba Kavánovi rodiče zapsáni jako katolíci. Rodiče si přáli, aby František studoval teologii.

Školu navštěvoval v Křížlicích a teprve až od svých čtrnácti gymnázium v Hradci Králové, kde ho učil i klasický filolog Jan Červenka. V Hradci se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka, sám začal tvořit první malby (například civilní Telegrafní tyče nebo zelené variace Les u Víchovské Lhoty a Na Skalce Křížlické). Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také první básně. Rodiče sice chtěli mít nejprve z Františka kněze, ale ten se po maturitě v roce 1889 rozhodl pro studium malířství, k čemuž nakonec rodiče svolili, když ho v tom podporoval i Mařák poté, co viděl jeho obrazy.

V Křížlicích v hospodě se hrálo od roku 1871 ochotnické divadlo, soubor se jmenoval Kroužek divadelních ochotníků. Hrálo se v hospodě U Kálenských a v hospodě Na trdlici. Protože bylo obyvatelstvo polarizováno nábožensky mezi protestanty a katolíky, vznikly v roce 1892 dva divadelní soubory, Evangelická matice a Katolická jednota. Třetím divadelním souborem byl Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1894 se Katolická jednota přejmenovala na Svatojánskou jednotu katolických jinochů a mužů s dramatickým odborem, v roce 1912 se stala součástí Orla.

František Kaván v době svých pražských studií na akademii velmi rád zajížděl domů a také chodíval z rodné Víchovské Lhoty do blízkých Křížlic zahrát si divadlo s tamějším Svatojánským ochotnickým souborem. V hostinci u Kalenských, kde se divadlo hrálo, se oponou rozdělil výčep na jeviště a hlediště. Původní oponu pravděpodobně namaloval malíř Střižek z Hrabačova u Jilemnice. V polovině devadesátých let byla již tato opona odřená a Kaván ochotníkům nabídl, že jim za režijní cenu namaluje na staré plátno něco zbrusu nového. Rozvážné předsednictvo spolku s tímto výhodným návrhem souhlasilo, a tak Kaván vymaloval během prázdnin motiv jím tolik milovaný. Jistě při své skromnosti neočekával zvláštní vděk, ale určitě také nepředpokládal, že motiv se bude křížlickým sousedům zdát všední a banální.
Prvotní rozčarování Křížlických se záhy začalo měnit v kritiku, do jejíhož čela se údajně postavil křížlický kantor. Všední motiv byl považován za živoucí důkaz toho, že Kaván se v té Praze ještě asi mnoho nenaučil, ale rád by se už po horách chlubil. Intenzita výtek musela být asi zcela mimořádná, protože i výjimečně plachý Kaván se nakonec dohřál a do pravého dolního rohu obrazu připsal: „Ani pro chloubu, ani pro troubu.“ Kritika poté ustala, ale v myslích nejspíš hlodat nepřestalo. A tak přesně po deseti letech, v roce 1905, požádali Křížličtí osvědčeného pana Střížka, malíře pokojů z Hrabačova, aby jim na staré plátno namaloval něco jiného, i když Kavánova malba byla v té době jistě v solidním stavu. Naštěstí byli objednavatelé ke Kavánovi natolik ohleduplní, že novou malbu nechali zhotovit na rubovou stranu opony. Volbu námětu už tentokrát neponechali náhodě, ale požádali pana Střížka, aby jim vyvedl nějakou pěknou figurální malbu s náležitě vlasteneckým obsahem. Přání se jim splnilo, i když asi opět ne docela podle očekávání, výtvarná kvalita byla mizerná. Výjev byl opatřen vlasteneckým nápisem: „Uvažuj, budoucnost patří nám“. Střížkova opona s připomínkou bělohorské poroby pak sloužila po dlouhá léta ke všeobecné spokojenosti. Alegorická malba mohla těšit diváky v hledišti, Kavánovy hory pak případné zájemce na jevišti. Ochotnický soubor za okupace zanikl a s ním zmizela také jeho opona.

V roce 1955 se v souvislosti se v souvislosti s přípravou monografie o Kavánovi začalo po oponě pátrat, měla být největším Kavánovým dílem. Dotazy v Křížlicích nevedly k žádné stopě. Podobně pátrání v Jilemnici nevedlo k cíli, nepomohlo ani zapojení Krkonošského muzea. Do pátrání byl zapojen také MUDr. Jaroslav Polák, lékař z Poniklé, aby se dotazoval pacientů. Podařilo se mu zjistit, že majetek zaniklého Orla byl převezen na Jestřabí. Tam stopa mizela. Ředitel školy v Jestřabí a správce osvětové besedy pan Ouhrabka nakonec objevil v roce oponu stočenou na dřevěném válci i s kulisami na půdě v hospodě U Skrbků. Nevhodné uskladnění způsobilo na oponě značná poškození. Vznikl problém, jak oponu dostat ven (opona váží 350 kg), protože musela být pronesena přes místnost, kde bylo uskladněno hlávkové zelí, a majitelka domu trvala na tom, že se napřed musí zelí spotřebovat. Nakonec se podařilo dosáhnout dohody, že zelí bude přeloženo a opona se dostala do muzea v Jilemnici. Oponu restauroval malíř Bohumil Knyttl v roce 1969. Znovu prošla restaurováním v roce 2019.

Divadelní soubory v Křížlicích

1871 Kroužek divadelních ochotníků hraje v hospodě U Kalenských a v hospodě Na trdlici.
1892 DO Evangelické matice. Div. činnost převzal DO NJS (do 1904).
1892 Svatojanský ochotnický soubor, DO Katolické jednoty hraje v hostinci U Kalenských a v hospodě Na perdičku (U Skálů).
1902 založen Sbor dobrovolných hasičů, nejaktivnější spolek v místě do 30. let
1913 Sokol.
SDO Libuše.
2015 zdokumentovány divadelní kulisy, které pochází pravděpodobně od stejného autora divadelních kulis jako v sousední Roudnici.
2015 nalezena na staré evangelické faře ve stodole v Křížlicích již dříve tušená na dřevěné tyči papírová kulisa široká 570 cm s pohledem na Prahu s dostavěnou katedrálou k neurčité hře a s neurčeným autorem i datací. Po zabalení přesunuto zatím do evangelického kostela.

Na Labské louce
 

V rašelném ostřic pažitě,

ve spoustách křovisek jako drn hustých

tmavá kleč plazí se po rovních pustých,

staletí vzdorná k zimám zarytě;

sever se po horách zuřivě žene,

do černa hnědá se jezírka voda.

pahýlů čnějí kosti vybílené,

Zrak se těšil tak na velké kamenné stráně -

nezřít jich. Škoda!

Mračna v letu se chytají kleči a pláně.

 F. Kaván

 Rekonvalescence

Letos už neuzřím, jak se křísí studený les

jiskrami kvapného vlnění citrónových křídel,

jak se tam probouzí milión citlivých čidel;

nad listí zemřelé, do tenka sleželé se vznes

fialových jitřenek svit hvězdnatý,

prapor zelené ratolesti se podél potoků podává,

loni se zřítil přívaly odňatý.

Jak ale schnouc maska větví chřestících zůstává.

Nemám jedné myšlenky stigmatem nezmučené,

nemám jedné myšlenky ulicí nehoněné,

mrtvou hlínu vyrvalo orání hluboké,

není naděje na zvětrání pro klasy vysoké.

Trnu před budoucím utrpením.

Ale teď smět všemu se smát,

nic nezazlívat a všecko dát,

v kořeny zatáhnout mízu,

odřenou korunou lehce

směšné vytí větru nechat pronikat,

zuby šelem počítat,

drápy pozorovat, co chodí rvát,

opět naději počínat prostě a tence,

pozdravy nepřátelům posílat

učí mě má posměšná rekonvalescence.

F. Kaván