|
Dne 18. prosince 2009 zemřela náhle
PhDr. Dagmar Hejdová, CSc., emeritní ředitelka Umě leckoprůmyslového musea v
Praze. V plné svěžesti duševní i fyzické se dožila 89 let
(* 18. 10. 1920 Praha). Širší odborné veřejnosti byla známá výzkumem sklářských
hutí a pracemi o středověkém skle. Patřila mezi přední evropské badatele, kteří
se věnovali této problematice. Počátky jejího studia byly poznamenány válečným
obdobím: po maturitě (1939) na Jiráskově klasickém gymnáziu v Praze absolvovala
jazykovou školu (obor němčina–angličtina), současně navštěvovala Školu grafiky
prof. Švába (1941), dále Státní grafickou školu (1942–1944) a v letech 1944–1946
Uměleckoprůmyslovou školu. V letech 1945–1950 se stala posluchačkou FF UK, kde
se věnovala dějinám umění a klasické archeologii. Jejími učiteli byli A.
Matějček, J. Květ, J. Cibulka, J. Čadík a B. Svoboda. V roce 1950 se podílela
pod vedením prof. B. Svobody na výzkumu keltského oppida v Nevězicích a téhož
roku, již jako pracovnice Uměleckoprůmyslového musea v Praze, se zúčastnila
přípravy velké výstavy Antické umění. V Uměleckoprůmyslovém
museu vedla D. Hejdová postupně oddělení skla, keramiky a porcelánu. V roce 1970
se stala zástupkyní ředitele pro odborné věci a v roce 1972 byla pověřena
vedením muzea. Ve složitém a obtížném období normalizace byla jeho ředitelkou 17
let. Při smutečním obřadu ve Strašnicích označila současná ředitelka
Uměleckoprůmyslového musea dr. H. Koenigsmarková období jejího ředitelování jako
místo klidu a bezpečí. Pomohla mnohým pronásledovaným, někteří z nich byli i
chartisté.
Ve své odborné a vědecké činnosti se specializovala na problematiku středověkého
skla, v němž dosáhla četných zahraničních úspěchů a uznání, jako například
členství v Comité de l’Association Internationale pour l’Histoire du Verre. V letech
1955 až 1959 vedla archeologické výzkumy sklářských pecí ve Sklenařicích,
Rejdicích a Černých Rovních ve spolupráci s AÚ ČSAV a Muzeem skla a bižuterie v
Jablonci nad Nisou. Touto svou systematickou a dlouhodobou činností otevřela
zcela novou oblast poznání ve středověké hmotné kultuře našich zemí.
První své práce věnovala problematice uměleckého řemesla a románských rukopisů
(Některé předpoklady k počátkům raněstředověkého
uměleckého řemesla. In: Sborník Umění věků – J. Cibulkovi k sedmdesátinám, Praha
1957, s. 45‑53;
K původu románských rukopisů z kláštera sv. Jiří na
Pražském hradě, Umění IX, 1961, s. 221‑235).
Později publikovala široce založenou kandidátskou disertační práci o
svatováclavské přilbě. S výsledky seznámila v rozšířené verzi i zahraniční
veřejnost v prestižním evropském časopise. Práce se stala zásadním příspěvkem k
řešení dané problematiky (Přilba zvaná svatováclavská, SbNM A XVIII, 1964, č. 1‑2,
s. 1‑106;
Der sogenannte St. Wenzels-Helm, Zeitschrift für Waffen und Kostümkunde 1966,
Heft 2, s. 95‑110,
1967, Heft 1, s. 28‑54,
1968, Heft 1, s. 15‑30).
Dále se věnovala bibliografickým přehledům o nálezech středověkého skla v
Československu, zpracování archeologických výzkumů ve Sklenařicích a v Rejdicích.
Problematiku středověkého skla v Čechách shrnula v synteticky pojaté práci
vzniklé v souvislosti se zpracováním jednoho z prvých
velkých souborů skla získaných archeologickým výzkumem v Plzni, Solní ulici,
který prováděl AÚ ČSAV při výzkumu středověké studny, a ve studii, která vznikla
z podnětu prof. P. N. Perrota z The Corning Museum of Glass, Corning Glass
Center, Corning, New York, rozšířené o soupis sklářských
pecí ve 14. a 15. století v Čechách (Studie o středověkém skle v Čechách –
soubor z Plzně, Solní ulice, PA LVIII, 1967, s. 433‑498;
Late 14th to mid 15th century medieval Glass from a well in Plzeň, Western
Bohemia, Journal of glass studies 12, 1970, s. 81‑101;
obě s B. Nechvátalem). Také se věnovala otázkám technologickým a metodě
rekonstrukce středověkých skleněných nádob (Použití kobaltu ve středověkém
sklářství v Čechách, AR XXVII, 1975, s. 530‑554
s B. Nechvátalem; Příspěvek k metodice rekonstruování středověkých nádob,
Památky a příroda 1974, s. 137‑143
s M. Řezníčkovou). K okruhu otázek typové chronologie skla a srovnání
archeologických nálezů s ikonografickými prameny
přispívají její práce, které se snaží postihnout bohatství a variační šíři
středověkého skla v Čechách (Příspěvek k typové
chronologii středověkého skla v Čechách, ČNM, Historické muzeum 136, 1967, s.
168‑176;
anglická verze článku Types of Medieval Glass Vessels in Bohemia, Journal of
glass studies 17, 1975, s. 142‑150).
Později shrnula nové poznatky o rozšiřující se základně středověkého skla v
Čechách v hutné studii se skupinou spolupracovníků – F. Frýda, P. Šebesta, E.
Černá – Středověké sklo v Čechách, AH 8, 1983, 243‑266.
Naší poslední společnou prací byla studie o středověkém
skle z kapitulního domu na Vyšehradě – Soubor středověkého skla z oblasti
kapitulního domu z Vyšehradu, In: B. Nechvátal, Kapitulní chrám sv. Petra a
Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum, Praha 2004, s. 643‑649.
Kromě skla se věnovala D. Hejdová také středověkým dlaždicím, které byly
detailně zhodnoceny v monografické práci vzniklé v
souvislosti s obnoveným archeologickým výzkumem Vyšehradu. Na pozadí velké
nálezové základny jim byla věnována pozornost po stránce archeologické, stylové
analýzy a technologie (Raně středověké dlaždice v Čechách, PA LXI, 1970, s. 100‑183,
395‑471
s B. Nechvátalem). Použití semikvantitativních spektrálních analýz umožnilo
poprvé ve velkém měřítku rozlišení středověkého skla v Čechách
a v sousedních zemích, především v Německu. U dlaždic bylo touto metodou (na
základě studia stopových prvků) možno přesně určit hliniště jednotlivých
lokalit.
Poslední velkou prací jejího života se stala monografická studie o sarkofágu sv.
Maura z Bečova. Sleduje jeho osudy od doby jeho vzniku a datuje ho do let 1225‑1230
(Relikviář sv. Maura, Bibliotheca Strahoviensis 8‑9,
2007, s. 7‑76).
I když je životní dílo D. Hejdové uzavřeno, její práce o svatováclavské přilbě,
středověkém skle a dlaždicích jsou trvalou součástí evropské archeologické
literatury. Mají dosud vysoký citační index ve Web of Science. Pracovitost,
cílevědomost, velká skromnost a osobní nezištnost – vlastnosti v každé době
tolik vzácné – ji provázely životem. Umožnily jí vytvořit velké dílo, které je
pevnou součástí poznání naší středověké hmotné kultury.
Bořivoj Nechvátal |
