Čepkovy noviny
zajímavé firemní periodikum z Přelouče z předvečera první světové války

Mgr. Matěj Pešta

6.8.2025

Ve východočeské Přelouči vycházelo v letech 1912-1914 velmi zajímavé firemní periodikum – Čepkovy noviny. V tomto článku se pokusíme o jeho analýzu. Úvodem však musíme stručně představit jejich vydavatele. Čepkova továrna na sušení čekanky [1] byla založena roku 1893 Ing. Ferdinandem Čepkem (1867-1936). Nacházela se v podstatě naproti budově vlakového nádraží v místech dnešního čp. 403. Roku 1902 byl závod rozšířen na výrobu kávových náhražek z cikorky, podnik se tehdy jmenoval „Reform“ [2]. Podnikání se Čepkovi celkem dařilo – rozšířil objekt o skladiště a obytný dům čp. 403 (dnes již fyzicky neexistuje a nahradila ho pozdější novostavba), dále měl parní pilu a prodával stavební potřeby. Provoz pily ukončil roku 1904 [3]. V roce 1903 získal podnik dokonce zlatou medaili a diplom na průmyslové výstavě v Gentu v Belgii [4]. Roku 1914 se ale firma začala dostávat do problémů – nejprve vyhořelo skladiště [5] a asi v letech 1916-1920 byla továrna v majetku „Kolínské továrny na kávové náhražky“ [6]. Samotný Čepek v továrně figuroval do konce roku 1915 [7], znak města Přelouče byl ovšem na výrobcích i nadále. Další požár zasáhl areál roku 1919 [8] a zpracování cikorky zde bylo postupně ukončeno [9]. V roce 1922 pak byla v jejích místech dokončena budova čokoládovny EGO v novostavbě čp. 403, která se fyzicky dochovala dodnes.

Ferdinand Čepek se stal v letech 1912-1914 vydavatelem velice pozoruhodného periodika, Čepkových novin (není přitom známo, že by v Přelouči tehdy nějaký jiný pravidelný tisk vycházel). Umožnil nám tak nahlédnout více do filozofie a chodu přeloučské cikorkárny, o které se jinak dochovalo velice málo informací. První číslo Čepkových novin vyšlo z podnětu majitele 1. května roku 1912. Čepek je založil u příležitosti desátého výročí zahájení výroby kávy z cikorky. Majitel továrny noviny v předmluvě věnoval hospodyňkám a konzumentům obecně, měl v plánu v nich otiskovat články zábavné i poučné. Tento cíl se mu zcela jistě povedlo naplnit.

Noviny vycházely od 1. května 1912 do 1. července 1914. Rozděleny byly do dvou nepravidelných ročníků – první trval od května 1912 do května 1913, druhý pak do července 1914. Nejprve noviny vycházely jednou měsíčně, vždy k prvnímu dni měsíce. Konzumentům byly výtisky posílány zdarma a nebylo možné je předplatit. Vydavatelem byl Ferdinand Čepek, redaktorem Karel Picka [10] a tisk zajišťovaly Rolnické továrny v Praze. Od 1. prosince 1912 byla frekvence změněna na jedno dvojčíslo za dva měsíce a od května 1913 jedno dvojčíslo za tři měsíce, poslední dvě vyšla až po čtyřapůlměsíčních přestávkách. Kvůli zahájení první světové války spatřilo světlo světa poslední číslo 1. července 1914. Noviny měly formát A5, první ročník má ve svázané podobě dohromady 188 stran, druhý 92 stran. Jedno číslo mělo pak kolem dvaceti stran. Pro noviny bylo typické záhlaví první strany, které zobrazovalo rodinnou idylu u stolu – prarodiče, rodiče, tři děti, psa a na stole vonící konvici s kávou (viz obrázek). Okolo tohoto motivu je rostlinný dekor, celkové grafické ztvárnění novin je zřetelně pod vlivem secese.

Čepkovy noviny šikovně kombinovaly reklamní a společenské směřování. Kromě různých básní, povídek a odborných článků v nich najdeme samozřejmě řadu textů různého druhu (sdělení konzumentům, básně, povídky či reklamy) propagující Čepkovy výrobky. Zásada byla vyrábět „nejlepší, bezvadné a přitom levné výrobky“ pod názvem Čepkova cikorka [11]. Po celou dobu promítá Čepek do provolání i vlastenecké city – chce, aby v domácnostech jeho cikorka předčila nečeské (tj. německé) výrobky, bojuje proti kartelům. Předností jeho čekanky je její prospěšnost zdraví a český původ. Snadno lze zjistit, že na jaře 1912 vyráběl Čepek žitnou kávu, pravou fíkovou kávu, zrnitou cikorku, čekankovou agrární cikorku, čekankovou cikorku v kulatém balení a jako specialitu kávu „Amant“ [12]. V březnu 1914 uvedli na trh kávu Karo a ovocnou kávu [13].

Na stránkách svého periodika Čepek dokonce rozvířil polemiku se svými konkurenty. V článku Našim P. T. příznivcům! píše, že Čepkova továrna byla v celém Rakousku jediný nekartelovaný český závod s kvalitní cikorkou. Je prý „trnem v oku“ cizácké kartelované soutěži, která se ho snaží poškozovat. Agrární strana Čepkovi proto propůjčila ochranou známku Oráč. Konkurence známku ale nečestně napodobila a Čepek proto prosil veřejnost o podporu [14]. Později byly publikovány dva otevřené dopisy ohledně sporu s Kolínskou akciovou továrnou, která Čepka pomlouvala ve svém časopise Kupec, za přeloučskou továrnu zde reaguje také ing. A. Bubeník [15]. Polemika pak pokračuje v číslech 1/1913 a 2/1913, podporu již vyjadřují v dopisech i konzumenti. V čísle 2/1913 čteme dokonce o Čepkově výpadu proti Franckově továrně Roka v Českých Budějovicích, který pokračuje i v čísle 3/1914.

Pití kávy podporovaly i odborné články. Nejvíce (celkem pět) jich napsal dr. Schönenberger [16], týkají se významu ovoce pro zdraví, salátů, studených nápojů, umělých vyživovacích prostředků a škodlivosti alkoholu. Dva odborné texty o původu a rozšíření čekanky zde publikoval samotný Ferdinand Čepek [17] a po jednom článku má prof. Vojtěch Černý z Kolína (o významu spoření), doc. D. Panýrek [18] (o cikorce) a autor, který se podepsal iniciálou F. P. (taktéž ekonomické téma). Několik článků je bez uvedení autora (ovocný ocet, med, masité konzervy, kouření, ekonomika a lékařství).

V novinách lze nalézt i různé básně a povídky, které propagují výrobky Čepkovy továrny, např. báseň Jarní večer od Josefa Aloise Hořáka se odehrává na domácím plese, na kterém se pije cikorková káva Reform [19]. Další báseň Amant vychvaluje kávu Amant a moderní techniku (gramofon a telegraf). Je zde i rým: „Od Vídně i Olomouce, telegramy do Přelouče, nese světoznámý drát, objednávky pro Amant.“ [20] Báseň Štěstí rodinné je zase o tom, že pití kávy Amant přináší klidný rodinný život, zahání totiž mrzutost [21]. Báseň od Pavla Láta Co ten rámus…? sděluje, jak každý spěchá koupit si kávu Amant [22]. Báseň Čím to as…? od Pavly T. je vlastně rozhovor dvou přítelkyň o tom, jak je Čepkova káva prospěšná [23]. Z básně Rada našim dívkám Pavly T. kromě jiného vyplývá, že především je důležité připravovat manželovi Čepkovu kávu [24]. Velice zajímavá je báseň Ballada o Amantu, která se pouští dokonce do biblické tématiky. Příběh je následující: káva Amant pomohla Adamovi a Evě v ráji od bolestí břicha.

Když byli vyhnáni z ráje, nikdo již nevěděl, jak se Amant vyrábí a až Čepek recept naštěstí opět vymyslel. Přípravou kávy Amant svým mužům mají ženy dle neznámého autora zahnat prvotní Evin hřích [25]. Povídka Pavly T. Vrácené štěstí vypráví opět o tom, jak Čepkova káva vrací do manželství štěstí a zdraví [26]. Samozřejmostí jsou i pochvalné recenze od konzumentů.

Čepkovy noviny však přinášely čtenářům i jiné zážitky, zejména básně a povídky na různá témata. Básně opěvovaly krásu venkova, význam zemědělství, vzdor venkovanů proti útlaku šlechty, lásku, dovolenou na venkově, českou hudbu, úděl života, slovanství, stárnutí člověka, roční období, život básníků a touhu po svobodě. Nalezneme zde i velice pozoruhodnou báseň Emila Pavláta Svítá… pojednávající o právě aktuálních balkánských válkách. Celkem je v Čepkových novinách osmadvacet básní, nejpilnějším přispěvatelem byl Emil Pavlát (jedenáct básní). Po třech má Miroslav Pospíšil a E. P. Vyhnanický, po dvou Pavla T., Silva Hlubinský a P. Vršák. Jednu báseň zde publikoval Josef Alois Hořák, Pavel Lát, Nemo a Fráňa Chrzová. Povídky se zaměřují na život na vesnici, vojnu, vzpomínky na léta studií, příhody z vesnice, úředníky, příběhy z maloměst i Prahy apod. Zajímavý je text autora E. P. Aeroplan ve válce, který má téměř zpravodajský charakter (hovoří opět o balkánské válce). Povídek obsahují Čepkovy noviny dohromady dvacet. Nejvíce (osm) jich napsal opět Emil Pavlát, dvě má E. P. Vyhnanický a po jedné ostatní (Josef Alois Hořák, Archleb Luděk, Láďa Papež, Viktor Kamil Jeřábek, X. Robát, P. Vršák, Pavla T., E. P., A. C. a Milada Hulíčková). Jak je zřejmé, autoři se často schovávali za pseudonymy či iniciály.

Musíme zmínit i dva překlady – text Zkouška na život a na smrt od A. de Réve (překlad Josef Táborský) a Anděl strážce od V. M. Michejeva (překlad F. P.). Pro odlehčení byly na konci každého čísla též různé hádanky a tajenky Ládi Papeže z Benešova o slosovatelné ceny, návody na zajímavé partie ve hře Dáma od Josefa Táborského a samozřejmě anekdoty.

Velice cenná je obrazová část novin. Najdeme zde řadu fotografií a grafik z Čech (někdy i z východních) i celého světa, které mnohdy reagovaly na aktuální dění. České fotografie vyobrazují staročeskou svatbu v Ostřeticích, náhrobek Tyrše a Fügnera na Olšanech, opočenský zámek, náhrobek Boženy Němcové na Vyšehradě, aeroplán pana Šimůnka z Nuslí, Husův pomník v Dobříkově u Vysokého Mýta z roku 1912, slováckou svatbu s muzikou a zprávu o úmrtí Vrchlického i s velkou fotografií. Ze světa mohli čtenáři vidět fotografie týkající se současného válečného a politického dění, tedy italsko-turecké války či balkánských válek (Tripolis, černohorské vojsko s králem Nikolou v čele, maják a přístav v Burgasu, pohřeb zavražděného velkého vezíra tureckého, prezident francouzské republiky Poincaré v Anglii přehlížející s princem Waleským čestnou gardu), dále snímky týkající se zemědělství (belgický způsob nakládání sena, česání chmelu v Americe) a další zajímavosti (aeroplán M. Moisanta z Paříže, býčí zápasy ve Francii, fotografie Emy Destinové pojmenované Naši umělci v cizině) či vyloženě kuriozity (fotografie s názvem Pařížská herečka Polairová s kroužkem v nose). Bez určení země jsou zde fotografie dámských klobouků, plavebních úborů a spouštění a letu aeroplánu.

Pro dokumentaci Přelouče jsou nesmírně cenné fotografie areálu přeloučské cikorkárny a provozu v ní. Všechny zobrazují objekty, které již fyzicky neexistují. V čísle 3/1912 je vyobrazen celkový pohled na továrnu Reform od západu, vilu pana Čepka, objekt pro úředníky továrny od jihozápadu, balírnu a výpravnu. Nechybí fotografie Ferdinanda Čepka. V čísle 6/1912 se nám zase zachovala skupinová fotografie úředníků, pohled na sušárnu a interiér výpravny. Konečně v čísle 3/1914 je vyobrazení novostavby dalšího objektu továrny z roku 1914. V přeloučských muzejních sbírkách se nachází jen dvě vyobrazení Čepkovy továrny – úřednické domy od jihozápadu (sign. FA-p 272) a areál z dálky z věže budovy Občanské záložny (sign. FA-P 311), proto jsou zmíněné fotografie tak důležité.

Grafika z Čech zobrazuje Františka Palackého, turecké vojáky v Liberci, sokolský slet (resp. zneužití fotografie ze sletu Němci), návrh na Žižkův pomník a Výprachtickou lípu z Pardubicka. Ze zahraničí vidíme např. grafiku lodi Imperator v porovnání s Eiffelovou věží a vzducholodí Schwaben, mešitu Hagia Sofia v Cařihradě, jednání představitelů mocností v balkánské válce, město Skadar s pevností Taraboš, vyobrazení cara Alexandra II., generála Gurka a paši Denise (rusko-turecká válka), předávání krčmy v Rusku a knížete Viléma Albánského. Pochopitelně jsou zde i reklamy na jiné výrobky z celých Čech.

V novinách jsou taktéž uvedena jména výherců různých soutěží a adresy recenzentů Čepkovy kávy. Z nich si můžeme vytvořit obrázek o tom, že kávu pily v podstatě všechny vrstvy společnosti v různých místech České republiky, na vesnicích i ve městech. Pokud z nich můžeme soudit, posílal Čepek svoji kávu kromě dnešního Pardubického a Královéhradeckého kraje zejména do kraje Vysočina a Jihočeského. Již méně do západních Čech a na Moravu.

Článek se pokusil připomenout noviny, které pro své klienty vydávala přeloučská Čepkova továrna. Noviny dokazují, že i firemní periodikum může přinést zajímavé aktuální informace nejen z Čech, ale i celého světa, což muselo být pro čtenáře před více jak sto lety zajímavé a přínosné. Závěrem lze sdělit, že pro případné zájemce jsou Čepkovy noviny dochovány v Národní knihovně v Praze.