Narodil se v Nymburce do majetné městské rodiny lékaře Gustava Brzoráda (1844–1917). Rodina Brzorádova pocházela od Chrudimi, v Nymburce žila od poloviny 18. století, vlastnila zde mlýn, Vincenc Brzorád (1769–1844) a Antonín Brzorád (starší, 1809–1877) pak působili jako nymburští purkmistři, Brzorádovi patřili také k přátelům Josefa a Boženy Němcových při jejich pobytu v Nymburce v letech 1848 až 1850. Rodina obývala empírovou vilu v Boleslavské ulici (č. 823) s rozsáhlou zahradou.

Po obecné škole vystudoval Antonín gymnázium v Praze a medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě tamtéž.

Následně se navrátil do rodného Nymburka, kde navázal na otcovu lékařskou praxi. Zde se stal známým a vyhledávaným lékařem. Roku 1905 se oženil se Zdeňkou Kabátovou, dcerou ředitele velvarského cukrovaru, a založil rodinu. Antonín Brzorád se zapojoval též do společenského života v Nymburce, byl členem řady spolků a vlasteneckých organizací. Jakožto nadšený propagátor sportu byl předsedou sportovního spolku Polaban, pro který například na vlastní náklady pořídil pozemky pro fotbalové hřiště. Byl též mecenášem umění a veřejného života.

Roku 1908 nechal Brzorád přestavět budovu na Palackého třídě, hlavní příjezdové ulici k městskému nádraží, na honosný rohový sídelní dům podle návrhu pražského architekta Osvalda Polívky, který v Nymburce rezidenčně pracoval. Roku 1910 nechal na domě zhotovit štukový reliér zobrazující příjezd české královny Elišky Přemyslovny do Nymburka v květnu 1310, kde našla útočiště před Jindřichem Korutanským, u příležitosti 600. výročí události. Výjev zpracoval sochař Karel Novák z Vyšehradu.

Po vypuknutí první světové války byl Antonín Brzorád jmenován vrchním lékařem lazaretu a ošetřovny zajateckého tábora v Nymburce. Zde se během války průběžně pohybovalo mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci válečných zajatců, především z jižní a východní fronty.

V letech 1934-1948 působil Brzorád jako předseda správní rady nymburského pivovaru.
Antonín Brzorád zemřel v Nymburce 20. prosince 1953 ve věku 78 let. Pohřben byl na novém městském hřbitově v Nymburce, spolu se svou manželkou.

Ze zahrady a sadu vily v Boleslavské ulici byl zřízen park navazující na prostranství před Kulturním domem, později pojmenovaný na počest Brzoráda Park Dr. Antonína Brzoráda.

S manželkou Zdeňkou (1885–1966), rozenou Kabátovou, dcerou Josefa Kabáta, ředitele cukrovaru ve Velvarech, měli dcery Zdenku, Marii, provdanou za Josefa Kyselu a Janu, provdanou za MUDr. Hanzalu.

Osobu Antonína Brzoráda zpracoval ve své knize Postřižiny vycházející ze vzpomínek na dětství v Nymburce z roku 1974 Bohumil Hrabal. V pivovaru, kde Brzorád předsedal správní radě, pracoval Hrabalův otčím František, rovněž v knize zachycený jako Francin. Charakteristika postavy Doktora Gruntoráda plně vychází z postavy Antonína Brzoráda. Roku 1980 byl na motivy Hrabalovy knihy natočen film Postřižiny režiséra Jiřího Menzela, postavu doktora Gruntoráda zde ztvárnil herec Rudolf Hrušínský starší.

Rohový dům severně od historického centra směrem k nádraží; s reliéfem Elišky Přemyslovny. - Historizující rohový činžovní dům byl vystavěn r. 1908 podle plánu pražského architekta Osvalda Polívky pro mecenáše a milovníka umění MUDr. Antonína Brzoráda. Ten v r. 1910 nechal nad hlavním průčelí vytvořit štukový reliéf Příjezd Elišky Přemyslovny do Nymburka od pražského sochaře Karla Nováka. - Bylo to k 600. výročí slavné události, kdy princezna Eliška Přemyslovna uprchla v noci 28.5.1310 před intrikami Jindřicha Korutanského z pražského hradu a uchýlila se do Nymburka, města věrného jejímu otci Váckavu II. i jí. Zde celý měsíc pobývala v bývalém středověkém domě U Černého orla na hlavním náměstí. - Částečně litý a zčásti modelovaný reliéf ztvárňuje Elišku sedící na koni v prostém šatě s družinou rytířů pána z Vartemberka i dvěma služkami, jež ji doprovází, u jejich nohou je klanící se purkmistr. Scéna je v historizujícím realistickém pojetí se secesními prvky. - V 50. letech 20. stol. v tomto domě bydlel válečný pilot a spisovatel Vilém Bufka.

Stavba, zejména v souvislosti se štukovým reliéfem, patří k architektonicky a kulturně historicky pozoruhodným historizujícím objektům postavených na počátku 20. století v Čechách. Dům zřejmě projektoval v roce 1908 známý pražský architekt Osvald Polívka pro mecenáše a milovníka umění MUDr. Antonína Brzoráda. Podle tradice na místě dnešní stavby stával dům, kde přebývala v červnu 1310 Eliška Přemyslovna. Pokrač. Pro reprezentaci města Nymburka byl na hlavní průčelí tohoto domu osazen rozměrný štukový reliéf představující přijetí dcery krále Václava II. Elišky Přemyslovny do ochrany nymburskými měšťany. Autorem reliéfu, zhotovenému ke 600. letému výročí této pro město slavné a důležité události, byl sochař Karel Novák, jak vypovídá kovová pamětní deska pod reliéfem uprostřed. Scéna je zachycena v historizujícím realistickém pojetí s projevujícími se secesními prvky. Zvláště vegetabilní motivy jemně vkomponované do ostění oken poukazují na secesní ráz díla.

Nárožní dvoukřídlý dvoupatrový činžovní dům stojí při výstavné městské třídě vzniklé mezi starým historickým jádrem a vlakovým nádražím. Západní průčelí se štukovým reliéfem směřuje do hlavní městské komunikace ulice Palackého a boční severní průčelí do ulice Komenského. Fasáda je opatřena omítkou okrové barvy, ve které vynikají bílé štukové římsy, pilastry, plastická orámování oken a dekorativní prvky. Celá plocha přízemí hlavního průčelí je opatřena výkladci a nevhodnými reklamními nápisy. Hlavní průčelí je členěno výraznou průběžnou patrovou římsou, podokenními průběžnými římsami (výrazná římsa je pod okny druhého patra kryjící štukový reliéf) a hlavní profilovanou římsou zakrytou stříškou s prejzy, pod níž je štukový pás a drobný zubořez. Nad touto římsou je drobná profilovaná korunní římsa. Průčelí obsahuje dva krajní mělké rizality, které jsou ohraničeny pilastry s omítkovou pásovou rustikou a završeny pětibokým štítem. V pozadí štítů je viditelná atika. Plocha rizalitů je zdobena plastickými štukovými poli s geometrickými motivy. Rizality jsou o jedné okenní ose s potrojným oknem a střední podélná část mezi rizality o pěti okenních osách (v patře uprostřed je okno završené segmentovým obloukem a ve druhém patře uprostřed je sdružené trojité okno). Sdružené okno ve druhém patře je děleno čtyřmi pilastry. Figurální štukový reliéf je umístěn uprostřed průčelí mezi krajními rizality a vymezuje všech pět okenních os prvého patra. Všechna obdélná okna jsou rámována šambránami. Štukový reliéf je částečně litý, částečně modelovaný. Námětem je přijetí druhorozené dcery Václava II. Elišky Přemyslovny a jejího doprovodu do ochrany nymburskými měšťany. Králi Václavu II. měšťané Nymburka vděčili za opevnění města hradbami a udělení celé řady výsad. Eliška se odvolala na Václavovu přízeň k městu, když zde hledala ochranu před králem Jindřichem Korutanským. 28. května 1310 Eliška uprchla v přestrojení z Prahy do Nymburka pod ochranou nejvyššího číšníka Jana z Vartemberka a zůstala zde do 28. června 1310. Reliéf ztvárňuje Elišku sedící na koni v prostém šatě s doprovodem, kterou vítá purkmistr s konšely. Scéna je zachycena v historizujícím pojetí s projevujícími se secesními prvky. Zejména četné stromy a vegetabilní motivy, které jsou v náznaku vkomponovány do ostění oken, poukazují na secesní ráz díla. Pod štukovým reliéfem je plechová obdélná pamětní deska modré barvy s bílým nápisem (různorodá velikost písma v textu): ELIŠKA PŘEMYSLOVNA/ UTÍKÁ SE DO OCHRANY MĚŠTANŮ/ KRÁLOVSKÉHO MĚSTA NYMBURKA/ 2 8. KVĚTNA 1310./ AUTOR SOCHAŘ/ KAREL NOVÁK, VYŠEHRAD. Nároží, kde se setkávají mělké rizality hlavního a bočního průčelí, má zkosenou plochu s pásovou omítkovou rustikou. Severní průčelí je asymetrické o devíti okenních osách. Obsahuje tři mělké rizality, ale pouze rizalit k nároží má štítové zakončení s atikou a je shodný s rizality hlavního průčelí. Rizalit na opačném konci bočního průčelí a rizalit blíže ke středu jsou bez štítu, o jedné okenní ose, se sdruženým podvojným oknem, s pilastry pročleněnými pásovou rustikou. V rizalitu je plocha mezi okny vyplněna obdélnými poli s geometrickými motivy čtverců. Přízemí je po celé ploše členěno horizontální pásovou rustikou. Vstupní dveře jsou zasazeny do špalety. Portál je pravoúhlý, v jehož horních rozích je plastický motiv diamantování, uprostřed pak dvě vedle sebe. Nad portálem uprostřed je vymezeno pole s vykrojenými rohy s plasticky vystupujícím nápisem čísla popisného „č. 252.“. Dveře jsou dvoukřídlé, výplňové, z horních dvou třetin prosklenné. Dolní třetina je o jednom profilovaném obdélném poli, nad nímž je řada pěti vpadlých čtverců. Prosklenné části dveří matným sklem jsou opatřeny geometrickou mřížkou, jejíž obdélná struktura s pravidelně vloženými motivy čtverců při krajích je rozrušena stylizovanými vegetabilními motivy. Klapačka je zakončena vyřezávanou hlavicí. Prosklenný světlík je obdélný s pěti obdélnými vertikálními poli. Patrová okna vně rizalitů jsou rámována pilastry, které dosahují až k šestiúhelnému frontonu se štukovou dekorativní suprafenestrou. Okna druhého patra mají podokenní římsu a vpadlé orámování. Okna jsou dochována z velké části původní. Podoba původního okna se střídmým geometricky pojatým vyřezávaným dekorem doplňuje plastický štukový dekor fasády. Tato okna jsou dvoukřídlá s profilovanou stojinou s jemně vyřezávanou hlavicí a příčníkem s vpadlými obdélnými poli se čtvercem. Světlík je úzkými příčkami rozdělen na čtyři vertikální obdélná pole. Druhotně umístěná okna jsou dřevěná jednoduchá s podobným rozvržením jako okna původní. Chybí však vyřezávané dekorativní prvky. Východní průčelí severního křídla je o dvou okenních osách. Některá okna jsou zazděná, jiná původní s dekorativním vyřezávaným zdobením. Plocha průčelí je pročleněna omítkovou pásovou rustikou a obdélnými vertikálními a čtvercovými poli. Štít je pročleněn řadou rozmanitých víceúhelných polí a v horní části lemován omítkovou rustikou. Jižní dvorní průčelí severního křídla má hmotově vpadlou prostřední část pro pochozí pavlače v prvním i druhém patře. Takto vymezená část průčelí je o pěti osách, z nichž vždy uprostřed jsou dveře. Symetricky z východní i západní strany v přízemí i v patrech na pavlače vedou dveře. Plocha přízemí pod pavlačí je ve vztahu k okolními terénu mírně vyvýšena a ohraničena nízkou šedou cihelnou zídkou, která je prolomena kovovými mřížovými dveřmi. Přízemní okna krytá pavlačí jsou v horní části orámována plastickým pásem. V patrech tento zdobný motiv chybí. Pavlače spočívají na segmentových klenbách do traverz. Jsou opatřeny jednoduchým kovovým trubkovým zábradlím. Všechny původní výplňové dvoukřídlé dveře se světlíkem jsou završeny segmentovým obloukem. Rovněž i okna v takto vymezené vpadlé části průčelí jsou původní. Postranní části průčelí jsou o jedné okenní ose. Směrem na západ je sdružené podvojné okno (všechna okna jsou původní), směrem na východ v patrech vždy jedno dřevěné okno, které je rozměrnější o šesti okenních tabulkách (po třech ve dvou řadách nad sebou). V přízemí na této západní straně jsou vstupní dveře na dvůr. Jsou dřevěné výplňové dvoukřídlé (jedno chybí), v horní části prosklené s matnými obdélnými i zelenými čtvercovými skleněnými tabulkami, s jednokřídlým světlíkem (o čtyřech skleněných tabulkách) završeným segmentovým obloukem. Západní dvorní průčelí východního křídla o třech hlavních osách. I zde jsou na severní straně pavlače nesené segmentovými klenbami do traverz a trubkovým zábradlím. Dveře i okna jsou převážně původní, zvláště okna jsou na několika místech tohoto průčelí novodobá. Střecha je valbová kryta prejzy nebo taškami. Předmětem ochrany je dům čp.252 na pozemku st.p.343/1.  

V Nymburce žila rodina Němcových od července 1848 do února 1850. Němcovi bydleli v předměstském domě čp. 243 u boleslavské silnice. Dům postavil (přestavěl) po požáru města (1838) bývalý purkmistr Vincenc Brzorád. Rodina obývala přízemní byt – v korespondenci si Němcová stěžuje, že nevidí do kraje.

Ve městě se Němcová seznámila s dcerou místního krejčího Marií Votovou, která pak v rodině sloužila v letech 1850–1856 a je známo, že mívala neshody s Josefem Němcem. Služba skončila žalobou kvůlu dluhům za služné.

Nymburský pobyt Němcových je doprovázen přátelstvím s rodinným lékařem Janem Dlabačem (1809–1873), jehož osoba má cosi společného s postavou lékaře v povídce V zámku a podzámčí (1858). Nymburské okolí bylo rovněž zdrojem motivů a příběhů pro povídku Divá Bára (1856).

V Nymburce nebyla Němcová spokojena. Odpuzovalo ji místní maloměšťáctví, s nímž se vypořádala v satirické povídce Kávová společnost (1855). Spolu s manželem se znelíbili některým obyvatelů Nymburska svou kritikou mcelského zázraku, o němž psali do Národních novin jako o jezovitských kejklích. (V Mcelích se zjevovala Panenka Maria.)

Z nymburského domu Antonína Brzoráda (1809–1877) se rodina stěhovala do Liberce. Od roku 1920 však stojí před domem pomník spisovatelky, který nechal zbudovat ženský čtenářský spolek Lada.