V Omsku 4. února 1919.

Drazí rodiče!

Po tak dlouhé době opět první řádky k Vám! Je to zvláštní pocit. Myslím si, jak a v jakých okolnostech Vás můj dopis za-stihne. Až přijde k Vám, u nás bude již jaro, naše zahrada bude se smát pod záplavou nového slunce. Bude to první jaro, kdy opět bude se u nás volně dýchat, kdy budeme opět svoji, svými pány. tvůrci svého osudu. Věřte mi, v době, kdy situace byla pro nás nepříznivá, říkal jsem si, že se nevrátím do Čech, nebudu-li se moci vrátiti do svobodných Čech. Svíralo se mi při tom srdce, pomyslil-li jsem si, čeho všeho se zříkám, krásného Labe, naší zahrady, našeho domu, na nějž tolik vzpomínek bylo stále v duši, Vás, jichž nesmírnou lásku a dobrotu nikdy jsem nemohl dost oceniti. Bohudík, došli jsme svého cíle ...

Nyní toužím nesmírně domů. V těchto několika slovech jest vše, co mohu v přítomné chvíli myslit a cítit. Domů, k Vám, ku práci, ke studiím. Co všechno stalo se za těch pět let, co jsem odjel! Celý svět se rozpadl a nyní znova se buduje. Jaká obrovská doba! Nyní teprve si plně uvědomuji štěstí, když po tak dlouhé rozluce mohu alespoň takto s Vámi se sblížiti. Co Vy jste za tu dobu asi prožili, protrpěli, kolik starosti, zatajovaného vzteku a strádání ...

Já si naříkal nemohu, štěstí mi přálo.

Musím končit. Nemocní, z nichž jeden přehodný hoch doručí Vám tyto řádky, již se sbírají na cestu. Kdyby věděli, jak se těším domů, na Vás, na Bohušu, Bertíka, na všechny známé, na své knihy a noty, na klavír, na báječné letní večery, kdy opět budeme muzicírovat a Vy v zahradě poslouchat, na ranní procházky do Obory a na ostrůvky, na všecko, na všecko, co mi tak scházelo v nešťastném Rusku.

Jak jsme se měli a jak zde s námi osud míchá, o tom všem Vám podrobně píše Bohuslav, v němž jsem poznal, co znamená skutečný bratr a v plném slova smyslu člověk. Na něj můžete býti hrdi. Ještě jednou opakuji, že se nemohu již dočkati, až Vás, předrahý tatínku a maminko, opět uvidím ...

Nejvroucnější pozdravy od

Vašeho Jardy.