Střední školy absolvoval ve Vídni a Praze, kde také vystudoval práva (JUDr. 1904). Následně nastoupil do dolnorakouské státní správy. V roce 1908 se habilitoval na právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) a přesídlil do Prahy, kde pracoval v zemské statistické kanceláři, resp. ve Státním úřadě statistickém, tedy v instituci která prováděla nejrozsáhlejší empirická sociologická šetření v meziválečném Československu (prezident 1920–29). V letech 1918–20 byl poslancem národního shromáždění, kde působil aktivně především v ústavním výboru, a v letech 1924–28 členem brněnského zastupitelstva. V roce 1921 začal přednášet na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (dvakrát byl zvolen děkanem a jednou rektorem). Za nacistické okupace byl „pod dohledem“, po válce se vrátil na brněnskou právnickou fakultu, z níž byl v roce 1948 z politických důvodů propuštěn.

Mezi hlavní oblasti Weyrova vědeckého zájmu patřila právní filosofie, ústavní a správní právo, mezinárodní právo a politika a do jisté míry i statistika. Oblast filosofie práva byla Weyrovi především oblastí metodologickou, což neobnášelo nic menšího než pokus o zasazení právní vědy do systému věd. Na formování jeho názorů v této oblasti, které shrnuje pojmy „normativní theorie čili ryzí nauka právní“, měly vliv vzájemné diskuse s brněnskými kolegy Karlem Englišem, Jaroslavem Kallabem a vídeňským Hansem Kelsenem. Těžiště Weyrových metodologických úvah spočívá v rozpracování kantovského motivu dělení dvou forem poznání, jež jsou lidskému subjektu vrozeny a vytváří své odlišné předměty: „na jedné straně svět přírody, jejž poznáváme methodou kauzální, na druhé straně svět norem, tedy toho, co má býti“. Pro tuto oblast rozpracovává Weyr normativní teorii, v níž původním způsobem rozvíjí pojmy normy, hodnoty, platnosti, logického usuzování, hiererchie atp. Jedním z výsledků Weyrových metodologických úvah je i jeho spis O metodě sociologické (1927), který vyvolal v dobových sociologických kruzích kritickou debatu. Ještě masivnější diskusi vyvolala stejným metodologickým směrem zaměřená práce národohospodáře Karla Engliše Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930).

Bibliografie: M. Večeřa: František Weyr (Universitas 2001: 247–277).

Knihy: Příspěvky k teorii nucených svazků (Knihovna Sborníku věd právních a státních, Praha 1908); Rahmengesetze, Studie aus dem Österr. Verfassungesrechte (Franz Deuticke, Wien – Liepzig 1913); Das Rechtsverhältnis zwischen geschiedenen Eltern und ihren kindern (F. Deuticke, Wien – Liepzig 1918; spoluautor K. Engliš); Patentní právo rakouské (Svět práce, Praha 1918); Řád volební v obcích RČS a novela k obecním zařízením (Barvič a Novotný, Brno 1919); Soudobý zápas o nové mazinárodní právo (A. Píša, Brno 1919); Ústava republiky Československé (Barvič a Novotný, Brno 1919); Řád volební do poslanecké sněmovny RČS (Barvič a Novotný, Brno 1920); Ústavní zákony RČS (Barvič a Novotný, Brno 1920); Základy filosofie právní: Nauka o poznáváním právnickém (A. Píša, Praha 1920); Soustava československého práva státního (Barvič a Novotný, Brno 1921); Československé právo správní, část obecná (Právník, Brno 1922); Zákony o právu domovském a státním občanství (Barvič a Novotný, Brno 1922); Řád volební v obcích RČS a zákon o stálých seznamech voličských (Barvič a Novotný, Brno 1913); Nadprůměrná inteligence jako hromadný zjev: Statistika vynikajících lidí (Knihovna Statistického věštníku, Praha 1924); O metodě sociologické (Barvič a Novotný, Brno 1927); Právní věda a věda o právu (Orbis, Praha – Brno 1935); Teorie práva (Orbis, Brno – Praha 1936); Úvod do studia právnického (normativní teorie) (Právník, Brno 1946; 2. vyd. 1994); Paměti I.-III. (Atlantis, Brno 1999–2004).

Studie: Základy filosofie práva (Česká mysl 1919); Německá věda a vlastenecká sociologie česká (Časopis pro právní a státní vědu 1920); Demokratické zařízení státní a inteligence (Naše doba 1923); Úkoly moderního státu (Moderní stát 1928); O tak zv. „celostátních zájmech“ (Moderní stát 1929); Ukázky ze soudobých kritik normativní teorie (Časopis pro právní a státní vědu 1929); Natur und Norm (Revue internationale de la théorie du droit 1931); Právní povaha statistických dotazníků s hlediska platného práva jazykového (Statistický věštník československý 1931); Ukázky ze soudobé kritiky normativní teorie (Časopis pro právní a státní vědu 1931); Rozdíl mezi pražskou a brněnskou školou (Časopis pro právní a státní vědu 1936); Pojem a podstata „vědecké školy“ (Časopis pro právní a státní vědu 1946); Sociologie et droit Slaves (Časopis pro právní a státní vědu 1947).

Gymnaziální studia začal ve Vídni, od r. 1898 pokračoval na německém gymnáziu v Praze, kde r. 1899 maturoval. V r. 1904 ukončil studium práva na PF UK v Praze. Svou právnickou praxi zahájil ve službách dolnorakouské politické správy. V r. 1909 se vrátil do Prahy a pracoval v Zemské statistické kanceláři království Českého. V témže roce se habilitoval na PF UK a stal se soukromým docentem. V r. 1912 přešel do Brna, kde na Vysoké škole technické působil jako mimořádný profesor právních věd. Řádným profesorem ústavního práva byl jmenován v r. 1919. Po zřízení brněnské PF v r. 1919 se stal jejím prvním děkanem (tuto funkci zastával ještě v l. 1927–28 a 1935–36). Ve šk. r. 1923–24 byl zvolen rektorem MU. Založil a řídil Revue international de la théorie du droit (1. roč. 1926–27) a Vědeckou ročenku PF MU (od 1922). V době druhé světové války žil v Praze. Po znovuotevření brněnské PF v r. 1945 se vrátil na fakultu, ale v r. 1949 ji musel z politických důvodů opustit. Byl členem řady domácích i mezinárodních společností, např. Mezinárodního institutu statistického v Haagu, Mezinárodního institutu pro veřejné právo v Paříži, Mezinárodního institutu pro právní filozofii a sociologii v Paříži, Rumunského institutu pro správní právo, Čs. statistické společnosti, ČAV, Comité International d'Histoire Constitutionelle v Paříži. Zúčastnil se řady mezinárodních kongresů, zejména statistických a filozofických. Kromě toho byl i politicky činný; v r. 1918 se stal poslancem Národního shromáždění za národně demokratickou stranu. Jako člen ústavního výboru se účastnil na přípravě první čs. ústavy.
Jeho filozofické myšlení vychází ze Schopenhauerovy recepce Kantovy transcendentální filozofie a ideí pozitivizmu v podání F. Krejčího. Ve svých pracích se profiluje jako právní filozof a teoretik, který svými názory dává bezprostřední podnět k formování tzv. normativní právní teorie. Jeho pojetí základních principů a kategorií normativní právní teorie se rodí v diskuzích s rakouským právním teoretikem H. Kelsenem a s kolegy brněnské PF, hlavně s K. Englišem a J. Kallabem. W. považuje právní filozofii jako vědu o právu za metodologii právního poznání. Jádrem právního poznávání by se měl stát tzv. kritický idealismus, striktně odlišující poznání normativní od kauzálního. Za předmět normativního poznání považuje normu jako vyjádření povinnosti, tzn. toho, co má být. Forma vyjádření povinnosti rozhoduje pak o metodě poznání a stává se tak i kritériem dělení právních věd. Zásadní význam pro právní filozofii má W. pojetí právní normy a práva vůbec, které je založeno na požadavku „ryzosti“. Právní norma není ničím jiným, než formou vyjádření závaznosti, která je daná státem jako normotvůrcem. Odmítá tradiční dualismus objektivního a subjektivního práva: právní norma a její normotvůrce-stát jsou z normativního hlediska jedno a totéž, což vede k identitě státu a právního řádu. Na základě toho analyzuje W. formy a funkce právní normy a právního řádu, který popisuje jak z hlediska jeho logické, tak i mluvnické konstrukce. Normativní právní teorii považuje za jedinou možnou vědu o právu, která popisuje právo jaké je, ne jaké by mělo být. Kritické analýze podrobil celý pojmový aparát vědy o právu. V pozdějším období se zabýval hlavně otázkou funkcí normativní právní teorie ve vztahu k ostatním vědám, zejména historii a sociologii. – K brněnské škole ryzí nauky právní patří také Hynek Bulín, Václav Chytil, Jan Krčmář, Jaroslav Krejčí, Vladimír Kubeš, Zdeněk Neubauer, Adolf Procházka, Jaromír Sedláček ad.

Bibliografie (z díla):
◦ Základy filosofie právní, 1920;
◦ O metodě sociologické, 1927;
◦ Právní věda a věda o právu, 1935;
◦ Teorie práva, 1936, 22015;
◦ Úvod do studia právnického, 1946, 21994;
◦ Paměti 1–3, 2001–2004.

Časopisecké příspěvky:
◦ Zur Theorie des natürlichen Rechts, Archiv für Rechts und Wirtschaftsphilosophie 1913;
◦ Formální a materiální filosofie práva, ND 1917;
◦ Česká filosofie právní, Časopis pro právní a státní vědu (ČPSV) 1920;
◦ Hans Kelsen, ČPSV 1932;
◦ Právní věda a věda o právu. Poznámky ke Kallabově a Englišově noetice, ČPSV 1935;
◦ Základy filosofie práva, ČM 1939.

Literatura:
◦ V. Kubeš: Vědecká osobnost F. W., Všehrd 1938–39;
◦ Sb. prací k poctě 60. narozenin F. W., 1939;
◦ V. Kubeš: Právní filosofie XX. století, 1947;
◦ V. Kubeš, O. Weinberger: Die Bünner Rechtstheoretische Schule (Normative Theorie), Wien 1978;
◦ V. Kubeš: Reine Rechtslehre in der Tschechoslowakei, in Der Einfluß der Reinen Rechtslehre auf die Rechtstheorie in verschiedenen Ländern, Wien 1978;
◦ Zum Nachlaß von Prof. F. Weyr : Sammelband der Beiträge der internationalen Konferenz, 1992;
◦ R. Boháčková, Život a dílo prof. JUDr. F. W., 1993.

František Weyr

Miroslav Jeřábek 29. června 2006 Reflex

K významným osobnostem evropské právní vědy a filosofie minulého století patřil i profesor Masarykovy univerzity v Brně František Weyr. Byl to muž, který svým dílem reprezentoval vynikající výsledky české vědy a současně také proměny soudobého právního myšlení. V jeho soukromém životě se přitom odrážely dramatické a pohnuté dějiny střední Evropy první poloviny dvacátého století.

Ačkoli František Weyr nepocházel ze šlechtického prostředí, přesto byl svým myšlením, vkusem, názorem na život i poměrem k lidem typickým aristokratem. Byl individualistou a liberálem, milovníkem filosofie a umění, výborným hudebníkem, ctitelem antiky a renesance a znalcem krásné literatury. Ctil skutečnou velikost v

jakémkoliv oboru a současně sarkasticky odhaloval a zesměšňoval uměle nafouklé veličiny. Měl rád lidi a společnost, ačkoliv o jejich oblibu nestál. Ve věcech vědecké objektivity, ale i vkusu a slušnosti zastával nekompromisní postoje. Přitom kolem sebe šířil své osobní kouzlo a jiskřivý humor. Weyrův elegantní sloh obohacuje téměř všechny jeho písemné projevy, což je dodnes u autorů právnické literatury velmi vzácné, neboť ta je známa svým poněkud suchopárným jazykem.

František Weyr se narodil 25. dubna 1879 v hlavním městě tehdejšího Rakouska-Uherska Vídni. Pocházel z rodu vynikajících českých matematiků - jeho otec Emil byl profesorem nejprve na české technice v Praze, později na vídeňské univerzitě. Rovněž otcův bratr Eduard působil jako profesor matematiky na pražské technice. O zcela mimořádném matematickém nadání Emila Weyra svědčí jeho neobyčejně rychlá vědecká kariéra. V pouhých třiadvaceti letech byl jmenován profesorem na pražské technice a o čtyři léta později se stal řádným profesorem matematiky na univerzitě ve Vídni. Matka Františka Weyra pocházela z Brna. Sociálně patřila ke středostavovskému prostředí. Její otec byl c. k. zemským stavebním ředitelem.
Emil Weyr zůstal i ve Vídni velkým vlastencem, jenž dbal na to, aby se v rodině mluvilo jen česky. Malý František tu nejprve navštěvoval českou školu J. A.

Komenského, poté ho otec zapsal do německého gymnázia, kde studoval pět let. Až do roku 1890 žili Weyrovi ve Vídni šťastně a spokojeně. Následujícího roku však Emil Weyr vážně onemocněl tuberkulózou. Lázně nepomáhaly a lékaři byli proti nemoci bezmocní. Františkova otce přitom denně navštěvoval jeho univerzitní kolega a přítel, věhlasný lékař Eduard Albert. Po tříleté nemoci Emil Weyr v lednu 1894 zemřel a tato událost podstatně zasáhla do života celé rodiny. Otec projevil před smrtí přání být pohřben v Praze, ve svém rodném městě. Rodina mu je splnila a uspořádala dva pohřby, první ve Vídni a druhý dodatečně v Praze, kam byl otec převezen a kde byl pohřben. Weyrovi se po této události přestěhovali k vídeňským příbuzným a pak do menšího bytu. Doma se i nadále mluvilo česky, dětem (František měl ještě bratra Jindřicha a sestru Marii) však postupně hrozilo poněmčení. Ovdovělá matka se rozhodla řešit obtížnou situaci sňatkem s ředitelem Akademického gymnázia v Praze Jaroslavem Sobičkou, přítelem jejího zemřelého manžela. Svatba se konala v únoru 1898 ve Vídni a celá rodina se pak přestěhovala do Prahy.

Pro mladého Františka znamenala změna bydliště i změnu školy. Spolu se svým bratrem pokračovali ve studiu na pražském německém gymnáziu, neboť oba sice uměli mluvit česky, ale měli velké nedostatky v pravopise a gramatice. Gymnázium ve Štěpánské ulici bylo navíc německé jen vyučovacím jazykem, neboť větší část studentů pocházela z českých rodin.
Po maturitě v roce 1899 si František zvolil právnickou fakultu tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity, přestože neměl o studiu práv žádné tušení. Domníval se ale, že vyhovuje jeho talentu pro společenský a veřejný život. Ve svých pamětech vzpomínal, že ho zpočátku překvapilo neuctivé chování studentů, kteří během přednášek chodili po posluchárně, seděli v ní v kabátech a čepicích, bouchali dveřmi a hlasitě se bavili.
Někteří dokonce četli noviny, kouřili a hráli karty. Mladý František možná i na základě těchto zkušeností usoudil, že větší užitek než naslouchání přednáškám přináší studium z knih. Přesto však k některým profesorům získal bližší vztah. Platilo to zvláště o Albínu Bráfovi, v jehož semináři se setkal se svým životním přítelem Karlem Englišem. Během svého univerzitního studia navštěvoval i přednášky profesorů Tomáše G. Masaryka a Františka Krejčího na filosofické fakultě a při svých cestách do Vídně chodil na přednášky tamní právnické fakulty.

Po ukončení studia získal František místo konceptního praktikanta v dolnorakouském místodržitelství, které mělo sídlo v centru Vídně na Herrengasse. Během svého krátkého zaměstnání se tu zdokonalil v živnostenském právu a získal respekt ke kultuře aristokratů. V úřadě totiž pracovali zejména lidé šlechtického původu. Ještě na počátku dvacátého století se tu udržovaly při životě prastaré rakouské byrokratické tradice, z nichž některé pocházely ještě z dob Marie Terezie a Josefa II. Patřily k nim například pravidelné dodávky svíček úředníkům, a to i v době, kdy se již v celé budově svítilo elektrickým proudem.

V únoru 1905 byl Weyr přidělen k okresnímu hejtmanství v Mistelbachu, městě v blízkosti moravské hranice. Oproti předcházejícímu monotónnímu zaměstnání se mu tato práce vcelku líbila a zvykl si také na společenský život (tenis, výlety a zábavy se zámožnými rodinami) a poklidné tempo rakouského maloměsta. Z této idyly byl vytržen nabídkou pracovat v Ústřední statistické komisi ve Vídni, kde se mu nabízela eventuální možnost akademické kariéry. Zde začal psát habilitační práci, v níž se zabýval právní povahou veřejnoprávních korporací - zejména společenstev, družstev a grémií. Začal se také zabývat problémem rozlišování mezi veřejným a soukromým právem. Dospěl přitom k názoru, že dosavadní pojetí je neudržitelné. Svůj habilitační spis obhájil před profesorským sborem pražské právnické fakulty v prosinci 1908. V těchto okamžicích se musel rozhodovat mezi Vídní a Prahou. Pro lepší pracovní nabídky si zvolil Prahu, kde v letech 1909 až 1912 pracoval souběžně v Zemské statistické kanceláři, na právnické fakultě pražské univerzity (jako habilitovaný soukromý docent) a na Vysokém učení technickém (jako docent suplující přednášky a zkoušky veřejného práva).

Pro Weyra, jenž byl zvyklý na rušný život ve Vídni, byla Praha posledních let RakouskaUherska klidným provincionálním městem, které bylo idylické zvláště v zimním období. František vnímal nejen poměrně zúžený prostor korza Prahy, ale i rozdíly mezi temperamentem obyvatel obou měst. Domníval se, že průměrný Vídeňan byl tehdy veselejší povahy než průměrný Pražan, což vysvětloval lehčím životem v metropoli, která se těšila vládní přízni a protekci dynastie. (Další důvod viděl v tom, že vídeňská veselejší povaha vyrůstala z pití vína, zatímco Praha byla odedávna městem piva.) Weyr byl společensky založeným člověkem, jenž rád navštěvoval divadla, operu, koncerty, stolní společnosti i byty svých kolegů a přátel. Ve Vídni s velkým nadšením chodil do opery, již tehdy řídil Gustav Mahler. Sblížil se s hudebním skladatelem J. B. Foersterem, pozdějším prezidentem České akademie věd a umění, a seznámil se například s ministrem, českým krajanem

Antonínem Rezkem, básníkem J. S. Macharem a páterem Antonínem Stojanem, pozdějším olomouckým arcibiskupem.
V Praze se setkával především s kolegy právníky, avšak pro své nové a netradiční názory se brzy ocitl v nemilosti. Jeho hlavním oponentem se stal docent správního práva Jiří Hoetzel. Akademický spor obou mužů přešel do osobní roviny, což Weyr těžce nesl, neboť ke svému soupeři pociťoval osobní sympatie. V osamocení proti přesile oponentů mu přišla nečekaná podpora z Vídně, kde roku 1911 vydal Hans Kelsen svou habilitační práci Hlavní problémy státního práva. V tomto díle zastával stejné názory jako Weyr. I poté však jeho postavení na pražské univerzitě nebylo zvláště pevné, a tak přijal nabídku profesorského místa na brněnské technice, o něž se zasloužil přítel Karel Engliš. V témže roce 1912 se oženil s Helenou Markesovou, učitelkou měšťanské školy. Seznámili se na tenisovém kurtě a po krátké známosti se vzali. I když Weyr zpočátku udržoval svůj starý způsob života (zejména pravidelná setkání s přáteli a kamarády), manželství pro něho bylo štěstím. Se svou ženou měli mnoho společných zájmů a nalezl u ní podporu ve své odborné práci.

Brno bylo pro mladé manžele místem naprosto neznámým, ale brzy se s ním sžili. Františkovi navíc svým rázem, především architektonickou podobou středu města, velmi připomínalo Vídeň. Na tamní technice přednášel hlavně ústavní a správní právo a těšil se z blízkosti kolegy Engliše. Brzy se také seznámil s Arnoštem Heinrichem, šéfredaktorem Lidových novin. Weyr se stal pravidelným spolupracovníkem tohoto listu, v němž v letech 1913 až 1938 publikoval několik desítek článků o aktuálních politických a právních problémech. V roce 1912 se rovněž seznámil s Hansem Kelsenem, s nímž ho okamžitě pojily vědecké i osobní sympatie.

Poměrně idylický život byl přerušen vypuknutím první světové války. Weyra povolali do armády při dodatečných odvodech, ale naštěstí byl vyreklamován zpět s poukazem na nepostradatelnost v zaměstnání. Ve svých pamětech zajímavým způsobem přiblížil naprostou neinformovanost našeho národa v letech 1914 až 1918, jež byla způsobena cenzurou tisku, a hlavně neexistencí rozhlasu. Drtivá většina obyvatelstva byla proto překvapena velmi rychlým rozpadem Rakouska-Uherska.

Krátce po vzniku Československa byl Weyr povolán národně demokratickou stranou do poslanecké funkce v Revolučním národním shromáždění. V parlamentu pracoval v ústavním výboru a spolu s kolegy Hoetzelem a Meissnerem se významně podílel na přípravě první československé ústavy z roku 1920. Ačkoli Weyr sympatizoval s příslušníky šlechty, podílel se významně na zákoně o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, což byl zákon velmi radikálního dosahu.

Engliš s Weyrem se v této převratové době největší mírou podíleli také na zřízení druhé české univerzity v Brně. Ta - jako Masarykova univerzita - zahájila činnost v akademickém roce 1919/1920, přičemž prvním rektorem byl zvolen Engliš a děkanem právnické fakulty se stal Weyr. Ten se velmi zasloužil o kvalitní personální složení fakulty, která byla po celé meziválečné období proslulá vysokou odbornou úrovní. Na této půdě usiloval o šíření normativní teorie, k níž se brzy připojili jeho kolegové Jaroslav Kallab a Jaromír Sedláček. Ten také přivedl Weyra na myšlenku založit časopis, který by podporoval tuto teorii na mezinárodním fóru.

Weyr se proto spojil s Kelsenem a také se spřízněnými francouzskými univerzitními profesory. Společně vytvořili mezinárodní časopis Revue Internationale de la Théorie du Droit/Internationale Zeitschrift für Theorie des Rechts, psaný francouzsky a německy. Revue s redakcí v Brně se stala i oficiálním listem Mezinárodního institutu pro filosofii a sociologii práva.

K velkým Weyrovým redakčním činům na domácí půdě patřilo redigování Časopisu pro správní a státní vědu a vydávání pětisvazkového Slovníku veřejného práva československého. Na koncepci tohoto díla se dohodl s prezidentem Nejvyššího správního soudu Emilem Háchou a kolegy Hoetzelem a Laštovkou. Slovník se stal největším právním dílem meziválečného období. Weyr pro něj napsal pětadvacet obsáhlých hesel především z oboru ústavního práva (například Formy státu, imunita, referendum). V době první republiky zveřejnil také mnoho vlastních odborných prací. Nejvýznamnější z nich je Teorie práva (1936), v níž shrnul své dosavadní poznání. Objasnil tu základní právní pojmy, jakými jsou právo, právní norma, právní osobnost nebo stát a jeho funkce.

V meziválečném období se Weyr zajímal i o veřejný život a o politiku. Nejzajímavější byla jeho publicistická spolupráce s Lidovými novinami a aktivní účast v mezinárodních hnutích, která usilovala o sjednocení Evropy, případně střední Evropy. Ačkoli byl k těmto iniciativám poněkud skeptický, pro svůj mezinárodní rozhled a dokonalou bilingvnost převzal předsednictví v brněnských pobočkách Panevropy hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho a Středoevropského institutu profesora ekonomie budapešťské univerzity Eleméra Hantose.

Weyr přitom akceptoval existující politické poměry, když například metaforicky přirovnal národy Rakouska-Uherska k obyvatelům činžovního domu, kteří se roku 1918 rozhodli, že se přestěhují do samostatných rodinných domků.
Bez zajímavosti není ani jeho právní analýza projektu Evropské federální unie, již 17. května 1930 předložil všem zástupcům evropských států předseda francouzské vlády Aristide Briand. Weyr v tomto kontextu napsal, že při rozvětvenosti mezinárodních styků již neexistuje absolutní státní suverenita. Pojetí čistě národního státu považoval za překonané, přičemž eventuální přijetí plánu hodnotil jako prospěšné pro pozitivní vývoj Evropy.

Nacistická okupace zbytku Československa vyvolala ve Weyrovi úžas nad mravním úpadkem německého národa. Krátce poté provedlo gestapo první prohlídku v jeho vile. Velmi ho rozrušila. Při dalších výsleších se již nenechal vyvést z míry a využíval své dokonalé němčiny. Prvního září 1939, kdy gestapo zatklo jako rukojmí několik set předních českých osobností, nebyl Weyr naštěstí doma. Okamžitě poté, co se dozvěděl, že mu hrozí zatčení, se spolu s manželkou rozhodl odjet do Prahy a uchýlit se pod ochranu svých vysoce postavených přátel. V Praze žili postupně ve třech pronajatých bytech, jejich vilu v Brně mezitím obsadil německý plukovník. Ani v Praze se však Weyr nevyhnul dramatickým situacím. V září 1943, v době, kdy se zotavoval po infarktu, byl v noci zatčen gestapem a uvězněn na Pankráci. Po měsíčním věznění byl na základě intervencí protektorátního prezidenta Emila Háchy a ministra Jaroslava Krejčího propuštěn. Během šestiletého pražského pobytu se změnil i Weyrův vztah k našemu hlavnímu městu. Praha se mu stala - i vzhledem k pohnutým politickým událostem - velmi drahá. Po konci války se Weyrovi nesnadno vraceli do Brna. Svou vilu našli v dobrém stavu a určitě je překvapilo, když se německý důstojník dopisem omluvil za některé škody.

Hůře dopadla budova právnické fakulty, kterou po celou dobu války užívalo gestapo. Weyr se okamžitě zapojil do obnovy akademické práce, přičemž jeden seminář pro šestnáct studentů vedl dokonce v jídelně svého domu. František Weyr začal také znovu psát své úvahy pro Lidové noviny, ale když se zveřejňování jeho článků začalo protahovat, navázal spolupráci s Lidovou demokracií, v níž ve dvouletém období 1945 až 1947 otiskl přes třicet článků. V neklidné politické době ho potěšila slavnostní promoce čestným doktorem Masarykovy univerzity. Tento titul obdržel společně se svým přítelem Karlem Englišem v dubnu 1947. Významná pocta jim byla udělena na poslední chvíli, za necelý rok by to už nebylo možné.

Po komunistickém převratu se začaly stahovat mraky nad celým právním systémem Československé republiky. František Weyr byl spolu s dalšími kolegy vyhozen z fakulty ještě na konci února 1948. Akční národní výbor, který tyto vyhazovy organizoval, ho přitom oficiálně písemně nevyrozuměl. Vyhrocená situace na brněnské právnické fakultě vyvrcholila v červnu 1950 jejím zrušením.

Weyr, jenž byl zakladatelem fakulty, to vnímal velmi bolestně. V obtížné situaci, kdy se horšil i jeho zdravotní stav, se snažil soustředit na duševní práci. Psal hlavně své Paměti, které jsou nejen vynikajícím literárním dílem, ale také svědectvím o kulturních a politických dějinách našeho národa v horizontu let 1890 až 1950. František Weyr zemřel 29. června 1951, tedy právě před pětapadesáti lety. Jen milosrdná smrt ho ušetřila dalšího pronásledování, kterému by byl nepochybně vystaven.