Růžena Svobodová

SvobodovaRuzena.jpg (16821 bytes)

10. července 1868 – 1. ledna 1920

Růžena Svobodová (rozená Růžena Čápová)   Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt, když Růženě, nejstarší z jeho čtyř dětí, bylo teprve dvanáct, proměnila celou situaci rodiny. Doma zavládla autoritativní matka, byt byl z velké části pronajímán. Růžena vychodila Vyšší dívčí školu, navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se domácí učitelkou.
V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj salon, který navštěvoval Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. (Výbor z jejich korespondence spolu s J. Mourkovou pořídil J. Loužil a J. Wagner s názvem Tíživá samota, 1969.)
V průběhu první světové války působila v Českém srdci. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala.Pochována je na pražském Slavíně.

lfancy3.gif (583 bytes)

Její dílo je ovlivněno impresionismem. Hlavním hrdinou jejích knih bývá žena nebo dítě. Jednání žen se v jejích dílech stává prototypem životního postoje, u dětí sleduje jejich vývoj a pohled na svět.
Celou svou osobní a generační zkušeností byla Růžena Svobodová vybavena k tomu, aby nad pravdu „vnější“ stavěla „vnitřní“ pravdu duše, aby se účastnila protirealistického hnutí a s generací let devadesátých hledala novou slohovost. V povídkách a v románech o ženách stvořila osobitý typ subjektivizované a lyrizované prózy. Na rozdíl od mnoha „ženských“ spisovatelek mezi svými současnicemi, které o ženské emancipaci beletristicky referovaly (Božena Viková-Kunětická ad), Svobodová dala prahnoucí a mučící se duši moderní ženy slohový výraz.

lfancy3.gif (583 bytes)

Spisovatelka Růžena Svobodová
Ing. Dobromila Lebrová 10. 07. 2008

Snad nejlépe popsala svůj život sama spisovatelka Růžena Svobodová poněkud nadneseně následujícím citátem:
„Štěstí, které se o minutu opozdilo, není to jako opožděná milost popravenému?“

Bývá označována za představitelku českého literárního expresionismu a řadí se do dlouhé řady spisovatelek, které se zabývaly postavením ženy. Pochopitelně je její dílo odrazem její zkušenosti v určité době; dnes bývá někdy podrobeno kritice, opět z hlediska dnešního posuzování a dnešního stavu světa.
Růžena Svobodová se narodila jako Růžena Čápová 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma jako dcera správce strahovského premonstrátského panství. Když jí bylo šest let, tak se rodina přestěhovala do Prahy do služebního bytu v klášteře na Strahově, jehož náboženské okolí ji dost ovlivnilo. Otec v ní probouzel zájem o literaturu, což ale dlouho netrvalo, protože zemřel, když jí bylo dvanáct let. Matka musela části bytu pronajmout a zřejmě se její starost o rodinu projevila i na dalším životě a díle budoucí spisovatelky. V letech 1881-1883 absolvovala Růžena Čápová vyšší dívčí školu a v klášterním penzionátu Sacre Coeur na Smíchově se zdokonalila ve francouzštině, což bylo v té době téměř nejvyšší možné vzdělání, dosažitelné pro dívky ze středních tříd. Pak, aby pomohla matce, a možná také proto, že se potřebovala vymanit z jejího autoritativního vlivu a z jejích starostí o další existenci rodiny, přijala místo vychovatelky. Uplatnění našla v Nových Dvorech u Pacova v rodině vzdálených příbuzných. V roce 1889 se vrátila domů a 6. září 1890 se provdala za úředníka České spořitelny a spisovatele Františka Xavera Svobodu (1960 - 1943).
Její manžel se o této fázi jejich života zmiňuje ve své autobiografické knize Světla života. Seznámili se ještě před tím, než nastoupila místo vychovatelky, pravděpodobně z její iniciativy. Při návštěvě příbuzných jí totiž její bratranec, tehdy student práv, František Xaver Šalda (1867 - 1937) věnoval básnickou Svobodovu sbírku a jí se podařilo se s básníkem setkat, což vedlo po jejím návratu do Prahy k sňatku. Tím se vymanila z matčina vlivu a doufala v určitou společenskou nezávislost.
František X. Svoboda byl jako bankovní úředník zřejmě člověk velmi přesný a puntičkářský, přesto, že byl již uznávaným básníkem, a možná zcela představám své manželky nevyhovoval. V r. 1893 se tedy sblížila s jeho opakem, rozervaným Františkem Xaverem Šaldou, pozdějším významným literárním kritikem a spisovatelem, v té době ale mužem se značnými starostmi materiálními, protože práva nedokončil a živil se příležitostným psaním článků.
Mladá paní otevřela společenský salon, kde ji navštěvovali významní umělci té doby - mezi jinými básník Antonín Sova (1864 - 1928), literární kritik František Václav Krejčí (1867 - 1941), spisovatel Vilém Mrštík (1863 - 1912), F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová (1866 - 1907), spisovatelka Božena Benešová (1873 - 1936), spisovatelka Marie Calma (1881 - 1966) a později i spisovatelka Marie Pujmanová (1893 - 1958). Je známo, že jí básník Josef Svatopluk Machar s velmi nadšenými slovy věnoval svůj cestopis po Římě. Navštěvovala básníka Otokara Březinu (1868 - 1929) v Jaroměřicích nad Rokytnou. V průběhu první světové války pracovala v charitativní organizaci České srdce.
Byla rovněž členkou Amerického klubu dam, spolku, který založil v r. 1865 spolu s několika tehdejšími význačnými ženami Vojta Náprstek a který měl jednak vzdělávací a jednak charitativní poslání.
V časopisu „Zvěstování“ měla svoji stálou tribunu pro otázky ženské a humánní. V r. 1918 založila beletristický a kritický časopis „Lípa“, který redigovala - jakousi paralelu k Šaldovu časopisu „Kmen“.
Velice často cestovala - v cizině po Itálii, Francii a Jugoslávii, v naší zemi hlavně po Beskydech a českém venkově. Velmi mnoho zážitků z cest uplatnila ve svém díle.
Zemřela náhle po záchvatu srdeční mrtvice v noci na Nový rok 1920. Místem jejího posledního odpočinku se stal vyšehradský Slavín. Ve Slavíně byl o dvacet tři roky později pochován i její manžel F. X. Svoboda.
Sedmnáct let ji přežil její životní přítel F. X. Šalda, který ale odpočívá na hřbitově v pražské Hostivaři. - Po její smrti vyjádřil svůj veliký obdiv k ní a velkou bolest nad její ztrátou v eseji In memoriam R. S. a ve své sbírce básní Strom bolesti.
Dílo Růženy Svobodové je poněkud v protikladu s tehdejším módním realistickým směrem, je hlavně ovlivněno impresionismem. Tomu často odpovídá i forma jejího díla, kde je nejsilnější stránkou líčení - jak přírodních krás, tak nálad, ale i vykreslení charakterů postav. Dalo by se říci, že se jedná o lyrizovanou prózu, nejde jen o popis situace hrdinek, ale i jistý emoční náboj. Hlavními hrdiny jsou totiž hlavně ženy - a pak děti.
Od svého sňatku do konce 19. století napsala Svobodová novely: „Na písčité půdě“, „Ztroskotáno“, Přetížený klas“, „Povídky“, V Odlehlé dědině“, „Zamotaná vlákna“, „Ozlacenou branou dobrodružné mladosti“, „Skizza k románu“.
Pro ilustraci obsah novely „Přetížený klas“ z r. 1896: Povídka o dívce, která o sobě prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Probuzený intelekt a duše totiž zbavily ženu pokory vůči muži. Hrdinka odmítla všechny partie, které se jí nabízejí. Posléze vstoupila do kláštera a při ošetřování nakažlivě nemocných zemřela.
Dílo „Zamotaná vlákna“ by se dalo přirovnat k některým dnešním televizním novelám právě onou dnes nabízenou „dávkou emocí“. Podobný je román „Milenky“ z pražského ovzduší.
Dalšími díly jsou povídky „Pěšinkami srdce“, „Plameny a plaménky“, „Marné lásky“, „Posvátné jaro“ a „Po hostině svatební“.
Za její hlavní dílo je považována řada příběhů „Černí myslivci“, které jsou zasazeny do krajiny Beskyd, kde místního knížete doprovází dvanáct krásných a mladých mužů, kteří však mají příkaz neženit se. Poměrně hodně si užívají života, z čehož vzniká dost zlomených srdcí. Je to devět příběhů ze severomoravských lesů o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štěstí. Dílo bylo zfilmováno krátce po smrti Růženy Svobodové, ještě jako němý film v r. 1921 v režii Václava Binovce. Pak na konci 2. světové války se pokusil o zfilmování ještě režisér Martin Frič, ale film dokončen nebyl.
Díly určenými dětem jsou hlavně “Jarní záhony“, „Dětská srdce“, „Pokání Blaženčino“, „Hrdinné a bezpomocné dětství“ a „Pokojný dům“. „Pokojný dům“ je idylka umístěná do romantické myslivny na Skalce, nedaleko rodiště manžela spisovatelčina - Mníšku pod Brdy. V této myslivně trávili své letní pobyty vedle Svobodových i jiní čeští kulturní činitelé.
Svobodová napsala též veselohru „V říši tulipánků“.
Posledním nedokončeným dílem je „Zahrada irémská“, zabývající se otázkou hromadění majetku oproti duchovním snahám osvěcujícím člověka.
O vztahu Růženy Svobodové a F. X. Šaldy byl v r. 1969 v nakladatelství Odeon vydán obsáhlý svazek jejich korespondence nazvaný „Tíživá samota“.
Dá se říci, že Růžena Svobodová je jednou z řady českých spisovatelek, snažících se ve své době podat obraz života i problémů žen té doby, někdy pro nás v dnešní době naprosto nepředstavitelných i nepochopitelných.
O tom, že stále dnes je pro mnohé lidi zajímavá, může svědčit i to, že pokud jsem se snažila získat nějaké prameny z elektronické báze, pak o ní jich bylo k dispozici podstatně více, než o mužích jejího života.
Ulice nazvané jejím jménem jsou ještě dnes v Milevsku, v Plzni, na Kladně, ve Znojmě, v Teplicích, v Olomouci a v Tachově.

lfancy3.gif (583 bytes)

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku