Nebylo tak hned umělecké konkurence, která by byla způsobila účasť ve kruzích tak širokých, jako konkurence na sochu sv. Václava.

S počátku mluvilo se o ní ovšem jedině ve kruzích uměleckých. A to nevalně příznivě. Mělo se za to, že bude vůbec slabá. Vědělo se, že mistr J. V. Myslbek již v letech osmdesátých provedl znamenitou jezdeckou sochu světce, o nějž i letos jde, že práce na různých místech dle zásluhy byla oceněna a že vůbec jest jako stvořena, aby sloužila za model pro sochu definitivní i později, když na místo přímo před Museem postavena býti měla na náměstí samém.

Myslilo se tedy vůbec — i když (hlavně přičiněním německých členův zemského výboru) přece vypsán byl konkurs nový — že děje se tak jedině »pro forma« a že tedy vypsané ceny nejsou vlastně nic jiného, leč jakás takás náhrada pro ty, kdož přes to přese vše by chtěli konkurovati.

A proto nekonkurovali ani Wagner, ani Mauder, ani Mágr, ani Popp, ani Hergesel a Procházka, ani mnozí jiní.

Nepřikládalo se tedy ve kruzích odborných celé věci žádná zvláštní důležitost.

Avšak stalo se jinak.

Lhůta k dodání konkurenčních modelů ustanovena byla na dobu do 10. prosince.

Posuzovací porota promluvila dne 15. a zemský výbor dne 19. prosince. Jak? — sdělili jsme již v čísle minulém.

Překvapení bylo všeobecné. Zejména mezi umělci. Odtud pak rozšiřoval se zájem dál a dále, a když konečné dne 23. prosince rouška spadla s tajemství a výstava na konkurenci zaslaných modelů přístupna učiněna byla všemu obecenstvu — tu teprve zříti bylo, že i Pražské obecenstvo dovede se interesovat o soutěž uměleckou, je-li její předmět vskutku populární.

Výstavní síň byla chvilkami již v první den návštěvníky téměř přeplněna. Přirozenou měrou skupili se tito po většině hlavně kolem návrhu cenami poctěných a mezi těmito zas větším dílem kolem návrhů mistrův J. V. Myslbeka a Boh. Schnircha.

Zejména projekt tohoto posledního, zadaný pod heslem »Araceli«, byl stále obnovujícím se kruhem znalcův i neznalcův přímo obléhán; bylť každý žádostiv, poznati i z vlastního názoru dílo, které porota postavila co do umělecké ceny na roveň s výtvorem do té doby nepřekonaného a bez odporu předního i za hranicemi vlasti naší uznaného mistra Jos. V. Myslbeka.

Bylo i mnoho takových, kteří projektu Schnirchovu udělovali primát.

Úspěch takový ovšem ani nikdo z přátel Schnirchových netušil, pro umělce samého pak úspěch ten jest tím potěšitelnější, poněvadž jest netoliko dokonalý, ale i v plné míře zasloužený.

A v čem spočívá moc a síla návrhu Boh. Schnircha, že mu dovedla nakloniti jedním rázem sympathie rozhodné většiny na výstavu dostavivšího se lidu?

Máme za to, že tato moc spočívá hlavně ve šťastném pojmutí věci, o niž zde šlo, v celku i v podrobnostech.

Mistr Boh. Schnirch pojmul totiž svého sv. Václava především jako světce: však zároveň jako dědice české země, který dle staré pověsti přispěje ohrožené vlasti na pomoc v čele Blanických rytířů v době svrchovaného nebezpečí — k čemuž i nápis na podstavci: »Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás, Pane!« se vztahuje; pojmul jej jako panovníka, kterému nad slávu mečem dobytou jde blaho lidu, jejž tak vroucně miluje a od něhož zas navzájem tak vroucně jest milován, že jej týž podnes ctí jako svého předního ochránce.

Proto i umělec zobrazil jej na koni povahy klidné, poslušném i sebe jemnějšímu pohybu uzdy, s hlavou obnaženou a s kopím odloženým stranou do levice mezi tím, co rukou pravou žehná všemu národu.

Jsou-li kroj a jiné podrobnosti naskrze správné - na to většina obecenstva ovšem velkou váhu neklade - avšak odborníku zamlouvá se návrh Schnirchův i tím, že i tyto věci při něm provedeny jsou s naprostou přesností a patrně na základě pilných podrobných studií dle zachovaných památek, pokud možná souvěkých.

K tomu všemu přistupuje případná volba ozdoby podstavce. Spatřujemeť na něm třemi jeho stranami táhnoucí se vlys, provedený ve vysokém reliéfu a zobrazujícím družinu Blanických rytířů, jakoby z úkrytu svého v nitru posvátné hory právě na bujných ořích se vyřítili. Myšlénku tu platně doplňuje rovněž ve vysokém reliefu provedená a v čele podstavce umístěná Čechie s dvěma děcky, úzkostlivě k ní se tulícími, k čemuž připojujeme, že veškeré tyto reliefy myšleny jsou v bronzu na hlazeném žulovém pozadí.

Než přistupme již k dílu, s nímž tvůrci návrhu »Araceli« v první řadě bylo soutěžiti - k návrhu mistra Myslbeka.

J. V. Myslbek zaslal svůj návrh pod šifrou kruhu kolem románského kříže.

V podstatě návrh ten co do koncepce těsně přiléhá k soše sv. Václava téhož umělce, českému obecenstvu již známé z jubilejní výstavy. Tutouž sochu její tvůrce vystavil již před tím (r. 1888) jako pomocný model, provedený na zakázku c. k. ministerstva osvěty a vyučování na výroční výstavě krasoumné jednoty v Pražském Rudolfinum a téhož roku v Mnichově, kdež umělci, jak známo, tehdáž jedinému ze sochařů mimofrancouzských - dostalo se nad jiné čestného vyznamenání první zlatou medalií.

My pronesli jsme se o tomto díle J. V. Myslbekově již při prvním jeho objevení se ve veřejnosti v čísle 27. pátého ročníku 1. 1., jak následuje :

»Myslbek odchyluje se rád od obvyklých tradic. Jeho geniální duch nedá mu pohybovati se po stezkách vyšlapaných. Tak učinil i zde. Myslbekův sv. Václav jest spanilý jinoch, bezvousý, sedící na mistrovsky provedeném mohutném oři, po boku maje pádný meč a v ruce korouhev se znamením kříže. Držení těla přes mladistvý věk jest mužné a statečné, výraz tváře nad míru sympatický a plný důvěry i - víry.«

Umělec při svém přepracování uvedené sochy na model konkurenční tehdejší její podobu v podstatě valně nezměnil. A proto ani nevíme, co bychom měnili na podstatě tehdejšího svého posudku. Pohyb světce zůstal celkem týž, jen jeho tělo zdá se nám nyní poněkud mohutnější a komoň o něco slabší, čímž nepoměr mezi jezdcem a koněm, který při soše prvější umělci s některých stran byl vytýkán, rozhodně se zmírnil. Také výraz tváře Václavovy zůstal stejně jemně vycítěný; ač i tu nám připadá, jako by světec měl hlavu značně pozdviženou a zrak ještě pevněji ku kříži obrácený než při koncepci první. Či mělo by to býti následkem toho, že socha stojí nyní na podstavci o mnoho vyšším, než byl ten, pro který asi původně byla určena? ...

Tím dospěli jsme k věci, o které náhledy návštěvníků výstavy značně se rozcházejí.

Jedni tvrdí, že si umělec věc dobře vypočetl, že při změně okolností, dle nichž socha nyní již nemá státi přímo před museem, nýbrž značné níže na samém náměstí, podstavec tak značné zvýšit musil, nechtěl-li, aby pomník masou budovy musejní, okolními domy a samými již rozměry náměstí až k nepatrnosti byl utopen. Mají pravdu. Jiní ale zase jistí, že socha, umístěná ve výši tak značné — dostalať by se hlava Václavova teprve do výše asi třetího patra — nemálo utrpěla by v působivosti svých mistrovsky provedených detailů, že by z blízka pozorovateli poskytovala samý podhled a z náležité vzdálenosti, že by něžné tahy tváře Václavovy nebylo lze ani rozeznali. A náhledu tomu nelze se opříti.

Každým způsobem bude to úkol nesnadný, rozřešiti tuto otázku podstavcovou tak, aby vyhověno bylo stranám oběma.

Tolik pak víme již dnes: že bez zkoušky na místě samém pomocí modelu provedeného ve skutečné velikosti to asi nepůjde, a po zkoušce — uvidíme.

Jinak jest podstavec sochy — ač v čele snad poněkud úzký — slohu celku přiměřený a důmyslně po obou bočních stranách vyzdobený řadou znamenité stylisovaných reliéfových medaillonů s poprsími zemských patronů českých, pod nimiž umístěn jest nápis: vlevo: Sv. Vojtěše, Sv. Jene Nep., Sv. Ludmilo, Bl. Anežko, a v pravo: Sv. Prokope, Sv. Zikmunde, Sv. Norberte a Sv. Víte — orodujte za nás !

Krom toho ozdobena jest čelní strana podstavce andělem, nesoucím znak zemský, zadní pak podobně andělem se znakem města Prahy.

Třetí návrh, cenou (1000 zl.) poctěný, jest od Františka Rousa, Čecha v Pešti usedlého, o němž u nás dosud nikdo téměř ani nevěděl. Přirozeným způsobem; neboť premisovaný jeho model na jezdeckou sochu sv. Václava jest jeho první samostatnou prací.

František Rous narozen jest r. 1872 v Žamberku v Cechách. Prvního odborného vzdělání dostalo se mu od vlastního otce, který jest rovněž sochařem. Pak odebral se do Vídně ku prof, mistru Kundmannovi a po té na cesty. Navrátiv se dostal se do Pešti k mistru Jiřímu Zalaovi, tím časem jednomu z nejčelnějších sochařů maďarských, tvůrci pomníku honvédského v Budapešti a »Hungarie« v Aradu. Nyní provádí se v dílně Zalaově pomník J. Andrassyho, při které práci náš krajan Frant. Rous mistru J. Zalaovi platně vypomáhá. Samostatně, jak již svrchu podotčeno, Frant. Rous dosud nevystoupil, a byl by ve své skromnosti neučinil tak ani nyní, kdyby jej prý mistr Žala sám nebyl k tomu pobídl.

Projekt Františka Rouse došel pod heslem »Svatý Václav« a jest na výstavě umístěn vedle modelu J. V. Myslbekova.

Umělec obehnal svůj model široce rozloženým zábradlím řetězovým beze vší pochybnosti proto, aby naznačil, že na jeho sochu, má-li na pozorovatele působiti, jak projektant si přeje, třeba dívali se z jisté vzdálenosti.

Světce samého Frant. Rous pojmul jako vítěze postavy přímo bohatýrské. Jeho zrak hledí v dál s patrným sebevědomím; což však nevadí, aby sv. Václav Rousův oku našemu současně se nejevil jako hrdina míru. V pravici třímá prapor se znamením kříže; levici přikládá k srdci, dávaje tím výraz své oddanosti do vůle Boží. Hlava jezdcova pokryta jest poněkud anachronisticky královskou korunou; po boku visí mu meč, jakého užíváno bylo teprve o více než tři sta let později při korunovaci českých králů, a kolem beder splývá mu rovněž královský plášť, jehož široké řasy rozkládají se i po zadku koně.

Kůň Rousův zachycen jest jako ve chvíli, kdy právě stanul; avšak jeho levá přední noha pozdvižena jest poněkud násilně.

Za to proporce jezdce s koněm jest naprosto bezvadná, a rovněž poměr těchto s rozměry jednoduše, ale případné profilovaného podstavce.

Jedinou dekorací tohoto jest v čele: Staročeský znak se Sv.-Václavskou orlicí, ověnčený lipovým věncem, a okřídlený anděl, nesoucí v obou rukou širokou pásku s nápisem »Svatý Václav«, po stranách pak po jedné skupině geniů, z nichž vlevo umístěná připomíná založení Sv.-Vítského chrámu, mezitím co pravá - zdobící různé předměty válečné ratolestí palmovou - vztahuje se k mírné povaze oslavence. Nad nimi pak zříme nápisy: s jedné strany »Vévoda země české«, s druhé »Svatý kníže náš«.

Pokládáme sice toho anděla v předu a ty skupiny geniův po stranách za zbytečné - přes to nevadí příznivému dojmu celku v míře takové, abychom povzbuzující uznání, jež posuzovací porota umělci udělila, neuznávali za odůvodněné - neboť poznáváme v původci uvedeného projektu pracovníka, který přes své mládi již velmi obratně vládne svým materiálem, a který při patrné opravdivosti své snahy zajisté ještě provede dílo, jimž on i české umění bude moci se honositi.