|
ŠAFAŘÍK Pavel Josef (* 13. 5. 1795 Kobeliarovo, †
26. 6. 1861 Praha) - obrozenecký jazykovědec a historik
P. J. Šafařík patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého a
slovenského národního obrození a mezi slavisty evropského významu.
Jeho otec, slovenský evangelický kněz, se rozhodl z mimořádně
nadaného syna vychovat svého nástupce. Proto po absolvování gymnázia
v Rožňavě a Dobšiné studoval Šafařík na evangelickém lyceu v
Kežmarku (1810 až 1814) a na universitě v Jeně (1815-17). Protože ho
však teologie příliš nezajímala, rozhodl se pro učitelské povolání.
Dva roky působil jako vychovatel v Bratislavě a v září 1819
nastoupil jako ředitel gymnázia v srbském Novém Sadu.
Mladý Šafařík, nadšený vlastenec ovlivněný především Jungmannovými
myšlenkami, se zprvu věnoval literární činnosti. Psal verše (1814
vydal sbírku básní Tatranská Músa s lýrou slovanskou), překládal z
antické a německé literatury, sbíral a vydával lidové písně a
zabýval se i teorií literatury. Spolu s
Františkem Palackým, s nímž se v době
společného pobytu v Bratislavě úzce spřátelil, vydali v březnu 1818
anonymní publikaci Počátkové českého básnictví. V hlavní otázce -
vystoupení proti Dobrovského přízvučné prozodii - jim vývoj nedal za
pravdu. Přesto však vlastenecký patos autorů, kritika dosud slabé
úrovně české poezie a požadavek jazykem i obsahem vyspělé české
literatury pozitivně ovlivnily její vývoj. Postupem doby Šafařík
literární činnosti zanechal a věnoval se vědecké práci. Již v roce
1826 vyšly jeho německy psané Dějiny slovanského jazyka a literatury
ve všech nářečích, které byly prvním pokusem o ucelený obraz
historie slovanských jazyků a písemnictví.
Tak jako Kollár básnickými představami, tak Šafařík vědeckou
činností napomáhal rozvoji slovanské vzájemnosti, v té době významné
opory vlasteneckého hnutí. Na rozdíl od Kollára, ale také Jungmanna,
Palackého, Hanky a dalších nebylo Šafaříkovo slovanství spojeno s
nekritickým rusofilstvím, což se projevilo v době polského povstání
v roce 1830, kdy Šafařík jako jediný z vůdců národního hnutí stál
jednoznačně na straně Poláků.
Šafařík i z Nového Sadu udržoval styky s českými i slovenskými
obrozenci, především s Kollárem. Nicméně těžce nesl svoji
odloučenost. Přestěhovat do Prahy se mu však podařilo teprve v
květnu 1833. Umožnil mu to František Palacký, který pro něj zajistil od
skupiny českých vlastenců podporu ve výši 480 zlatých ročně. Aby
dostatečně hmotně zajistil svou početnou rodinu, redigoval Šafařík v
letech 1834-35 časopis Světozor, v letech 1838 až 1842 Časopis
českého musea a od roku 1837 byl deset let censorem. Trvalejším
zajištěním pak bylo jmenování kustodem (1841) a později (1848)
ředitelem universitní knihovny. V březnu 1848 se stal také
profesorem nově zřízené katedry slovanské filologie na pražské
universitě. Po roce se však této funkce za nastupující reakce vzdal.
Šafařík průkopnicky zasáhl do mnoha oborů slavistiky. Jeho stěžejním
dílem jsou Slovanské starožitnosti, vydané v letech 1836 a 1837 a
věnované nejstarším dějinám Slovanů. Šafařík v nich prokázal
starobylost Slovanů a jejich nezastupitelný podíl při vytváření
evropských dějin a kultury. Tím se jeho dílo stalo aktuálním nejen
pro Čechy, ale i pro další malé slovanské národy, v té době
nesvébytné, podceňované a bez vlastní státní organizace. Slovanské
starožitnosti byly přeloženy do mnoha jazyků a přinesly Šafaříkovi
evropský ohlas a řadu vědeckých poct.
Velmi úspěšná byla i další Šafaříkova práce Slovanský národopis,
vydaná v létě 1842. Shrnul v ní základní údaje o současnosti
slovanských národů, jejich počtu, sídlech, jazyku a literatuře.
Veřejnému politickému vystupování se Šafařík vyhýbal. Výjimkou byl
rok 1848. Když na jaře 1848 pracoval ve Vídni v komisi pro reformu
školství, udržoval styky s některými představiteli vlády a stal se
jakýmsi emisarem české liberální politiky ve Vídni. Předložil a
veřejně zdůvodnil požadavek vyučování v českém jazyce. Zúčastnil se
příprav i práce Slovanského sjezdu a patřil k jeho nejvýznamnějším
osobnostem. Mohutným dojmem na účastníky sjezdu zapůsobil svým
projevem v závěru prvního dne jednání.
V 50. letech se Šafařík zabýval především otázkami staroslověnského
jazyka. Jeho nejvýznamnější prací z tohoto období je dílo O původu a
vlasti hlaholice (1858). Přinesl v něm řadu důkazů o tom, že
hlaholice je starším typem písma než cyrilice. Vyřešil tak
dlouhodobý spor slavistů, v němž dříve zaujímal stanovisko opačné.
Svědčilo to o vědecké poctivosti Šafaříka, pro kterého neustálé
hledání pravdy bylo základním vědeckým i morálním principem. Jeho
obrovská morální síla se projevila i v poměru k Hankovým padělkům
starých českých rukopisů. Patřil mezi ty, kteří uvěřili v jejich
pravost, a ještě v roce 1840 ji spolu s
Františkem Palackým obhajoval. Koncem
50. let se účastnil práce komise, která zjistila, že Milostná píseň
krále Václava a také Píseň vyšehradská jsou padělky. V přednášce v
Královské české společnosti nauk v prosinci 1859 pak vyjádřil
pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského.
Zdravotní stav stárnoucího Šafaříka se v druhé polovině 50. let
viditelně zhoršoval. Svůj podíl na tom měla i dusná atmosféra
Bachova absolutismu, obavy z policejního pronásledování a perzekuce.
Těžká duševní choroba ho vedla k pokusu o sebevraždu. V květnu 1860
skočil z tehdejšího řetězového mostu do Vltavy, ale lodníky a
pískaři pracujícími v blízkém okolí byl zachráněn.
(jk)
Novotný J.: Pavel Josef Šafařík, Praha 1971; Sedlák I.: Pavol Jozef
Šafárik a slovenské národné obrodenie, Martin 1989 |
