Marie Aloisie byla druhým dítětem Františka Palackého a jeho ženy Terezie, rozené Měchurové. Měla ještě bratra Jana, který byl o dva a půl roku starší. Byla vychována v duchu náboženské tolerance vyplývající z faktu, že otec byl protestant a matka katolička.

Silně ji ovlivnil zejména páter František Schneider, její domácí učitel náboženství, žák a vyznavač idejí Bernarda Bolzana. V duchu Bolzanova učení se snažila celý život prospívat svým bližním a své vlasti. Dostalo se jí důkladného domácího vzdělání, a to i díky dalším vynikajícím učitelům, jakými byli např. Václav Vladivoj Tomek či Bedřich Smetana. Díky častým pobytům v Nizze (Nice), kam jezdila s rodiči kvůli chatrnému zdraví matky, se naučila perfektně francouzsky a měla blízko k francouzské kultuře.

Ve svých dvaceti letech se po půlroční „korespondenční známosti“ (mezi Prahou a Nizzou) provdala v roce 1853 za otcova mladého spolupracovníka Františka Ladislava Riegra. V kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském je oddal 15. srpna P. František Schneider.

Novomanželé Riegrovi se zabydleli v malém novoměstském Mac Nevenově paláci, kde do té doby žil Mariin dědeček, advokát Jan Měchura († 1852) a současně i její rodiče (nyní Památník Fr. Palackého a Fr. L. Riegra, Palackého ul. 7, ve správě NM). Zde se Riegrovým během následujících sedmi let narodily tři děti: Marie (* 1854; později Červinková-Riegrová), Bohuslav (* 1857) a Libuše (* 1860; později Bráfová). Po narození třetího dítěte se v době politického uvolnění po pádu Bachova režimu začala Marie Riegrová intenzivně věnovat veřejným věcem, zejména praktické filantropické činnosti a úsilí o emancipaci žen.

Zasloužila se o zakládání jazykově českých mateřských škol pro děti z nejchudších rodin (první otevřena 1. ledna 1869 v prostorách kláštera u Sv. Jakuba), kde nacházely zaměstnání sociálně slabé mladé ženy. Prosazovala rozvoj ženského vzdělávání, byla jednou ze zakládajících členek Amerického klubu dam (při pozdějším Náprstkově muzeu). Byla to žena výjimečná svou opravdovostí, neokázalostí, smyslem pro povinnost, skromností a vytrvalostí, se kterou dokázala překonávat své nemoci. Páter Schneider o ní říkal, že má jen jedinou chybu: „schází ji trochu lehké mysli“. Pro svou ustaranost, kvůli tmavým šatům i brzkým šedinám byla nazývána „černou“ či „šedivou paní“. Stala se prototypem „první dámy“ předního politika, jejíž tradiční úlohou bývá od té doby starost o sociální problémy dětí, osob starých a nemocných.

Snad dal podnět k portrétování vážné hnědooké Márinky František Ladislav Rieger, který se do ní během roku 1852, před jejím podzimním odjezdem do Nizzy, zamiloval. Znal se s Josefem Mánesem už od roku 1849, kdy na sněmu v Kroměříži malíř nakreslil jeho známou kreslenou podobiznu, rozmnoženou vzápětí litograficky. Objednavatelkou Mariiny podobizny byla ale paní Terezie Palacká. V rodině se tradovalo, že portrét vznikl ještě před Márinčinou svatbou, nejspíše tedy roku 1852. Poznámka „asi 1852“ je také dodatečně připsána na krátký nedatovaný německý dopis Josefa Mánesa Márinčině matce, který jí malíř poslal spolu s obrazem. V českém překladu zní:„Milostivá paní! Posílám přiložený portrét a velmi prosím o prominutí za zpoždění. Avšak ani do této chvíle není obraz natolik suchý, jak bych si rád při odevzdání své práce přál. Cena olejového obrazu je 18 zlatých konvenční měny. Obraz je teď bez lesku, protože smí být nalakován až po pár týdnech, a protože já bych už v té době neměl být v Praze, je moje sestra ochotná to obstarat za mě. / V největší úctě se milostivé paní znamená nejoddanější Jos. Mánes“.