Byl profesorem na obchodní akademii a spojencem Tomáše Masaryka. Po roce 1900 byl členem České strany lidové (neboli realistické strany), později Československé strany pokrokové. Vedl její pražskou organizaci. Za první světové války působil v zahraničním odboji v Rusku, kde organizoval československé legie a podporoval Masarykovu koncepci československého státu. V roce 1917 se účastnil kongresu socialistických stran v Stockholmu, kde měl možnost osobně mluvit s představiteli domácí české politiky. V letech 1917-1918 byl místopředsedou Československé národní rady v Petrohradě. Poté, co československé legie vojensky vystoupily proti bolševickému režimu, byl dočasně uvězněn ruskými komunistickými úřady.

V roce 1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou stranu pokrokovou. Mandát nabyl v květnu 1919, ale rezignoval na něj již v listopadu 1919. Byl profesí „praporníkem“ československých legií.

Brzy nato vstoupil do diplomatických služeb. Zastupoval ČSR coby vyslanec v Nizozemsku (1920-1921), Polsku (1921-1924) a Bulharsku (1931-1939). V mezidobí zastával vysoké funkce na ministerstvu zahraničních věcí.

V roce 1939 po zániku Československa emigroval coby československý velvyslanec v Bulharsku do Francie. Za druhé světové války působil opět v zahraničním odboji, nyní v Londýně, kde byl členem Státní rady Československé. Orientoval se na slovanskou vzájemnost a sbližoval se se Sovětským svazem. Byl předsedou Slovanského výboru. Po válce se vrátil do ČSR. Po únoru 1948 zůstal loajální vůči novému režimu. Vytvářel akční výbor Československé obce legionářské, což vedlo k začlenění této organizace do jednotné struktury nazvané Svaz bojovníků za svobodu, později oficiálně Svaz protifašistických bojovníků, v jehož ústředním výboru zasedal v letech 1951-1957.

Před 1. světovou válkou byl P. Maxa profesorem na obchodní akademii a aktivním členem Masarykovy realistické strany. Za války se stal v Rusku jedním z předních činitelů odboje v zahraničí, a jako málokterý z nich měl dokonce možnost navázat na kongresu socialistických stran ve Stockholmu v létě 1917 osobní styk s politiky žijícími doma.

V letech 1917-18 byl místopředsedou Odbočky Národní rady Československé v Petrohradě a po bolševické revoluci jednal se sovětskými zástupci o přesunu čs. legií z Ruska do Francie. Po protibolševickém vystoupení legií v květnu 1918 byl zatčen a až do konce roku vězněn v Moskvě.

Po návratu do vlasti vstoupil do diplomatických služeb a zastupoval Československo jako vyslanec v Nizozemí (1920-21), v Polsku (1921-24) a v Bulharsku (1931-39). V letech 1924-31 byl jedním z vedoucích pracovníků ministerstva zahraničí.

Za 2. světové války žil znovu v exilu a v letech 1940-45 byl členem Státní rady v Londýně. Zde se účastnil činnosti prosovětsky zaměřeného slovanského hnutí a v roce 1944 se stal předsedou Slovanského výboru.

Po válce pracoval ve Svazu národní revoluce, a když v únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu, pomáhal ho uskutečňovat vytvořením ústředního akčního výboru Čs. obce legionářské, kterou v květnu 1948 dovedl ke sloučení všech odbojových organizací v jednotný Svaz bojovníků za svobodu. Ten se později změnil na Svaz protifašistických bojovníků a Maxa byl v letech 1951-57 členem jeho ústředního výboru.

(mch)

 Prokop Maxa politik a diplomat - * 28.5.1883 † 9.2.1961

Český politik a diplomat, jehož role se prosadila zejména v období dvou světových válek. Pocházel z Manětína na Plzeňsku  a před první světovou válkou působil v Praze jako profesor obchodní akademie a přívrženec Masarykovy realistické strany. Za první světové války byl na ruské frontě zajat a patřil potom k hlavním organizátorům legií a Odbočky Čs. národní rady v Rusku. Vedl jednání se sovětskou vládou a byl několik měsíců jako rukojmí v roce 1918 také vězněn. Po návratu vstoupil do služeb ministerstva zahraničních věcí, mj. jako Čs. vyslanec v Nizozemí, Polsku a Bulharsku. Jako spolupracovník dr. E. Beneše v roce 1939 emigroval a v letech 1941 - 1945 zastával funkci předsedy Státní rady československé. Po osvobození se věnoval hlavně činnosti ve Svazu národní revoluce a později ve Svazu protifašistických bojovníků.