|
9. a 10. leden 1911:
S odstupujícími členy vlády premiéra Richarda Bienertha se císař
František Josef I. rozloučil velkolepě. Obdaroval je brilianty.
Vláda premiéra Richarda Bienertha padla 12. prosince 1910. Už v
pondělí 9. ledna 1911 ale císař František Josef I. jmenoval nový
kabinet. Podoba nové vlády „pro Království české a země na říšské
radě zastoupené“, jak rakouský kabinet označovaly pražské Národní
listy, české politiky zklamala. „Přešitou“ vládu vedl premiér
Richard Bienerth, který byl i ministerským předsedou vlády
předchozí. Nový kabinet měl včetně premiéra jedenáct ministrů, ovšem
jen šest nových tváří. Původní Bienerthův kabinet se opíral o
parlamentní většinu sestavenou z německých nacionálů, křesťanských
sociálů a o celý polský klub. Češi byli v opozici a nabídku podílet
se nové Bienerthově vládě odmítli. Komentátor Národní politiky to
vyjádřil nekompromisně: „Češi nemohou vystupovat jinak než
opozičně.“ Čeští politikové byli ochotni vstoupit do vlády, pokud by
se podařilo posunout kupředu jednání české a německé politické
reprezentace. Ta se týkala zemského zřízení, volebních řádů,
jazykových otázek či krajského zřízení, ovšem kvůli nepřekonatelným
rozporům uvízla jednání na mrtvém bodě. A nečinný byl kvůli tomu i
parlament Království českého v Praze. Přesto se v nové vládě objevil
i jeden Čech, byť prezentovaný nikoliv jako politik, ale jako český
úředník. Ministrem veřejných prací se stal Karel Marek, rodák
z Pátku u Poděbrad.
Odstupující šestici ministrů (ministr vnitra Guido Härdtl, ministr
orby Josef Pop, ministr železnic Ludwig Wrba, ministr veřejných
prací August Ritt a ministr pro haličské záležitosti Ladislav
Dulęba) však císař František Josef I. v pondělí 9. ledna náležitě
odměnil. Každému z končících ministrů předal císař osobní poděkování
a císařský řád. Tak například odstupující ministr financí Leon
Biliński, politik polské národnosti, byl dekorován velkokřížem řádu
Leopoldova s brilianty, což byl nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání
(německy Österreichisch-Kaiserlicher Leopold-Orden). Pokud byl totiž
řád udělen „s brilianty“, šlo o zvláštní výraz panovníkovy přízně.
Brilianty převzali i někteří další exministři, ostatní se museli
spokojit s křížem I. třídy Leopoldova řádu.
Osobní císařova poděkování ministrům přetiskly v úterý 10. ledna
1911 všechny české listy. Například list předaný Bilińskému zněl
následovně: „Milý dre ryt. Biliński! Sprošťuji Vás na Vaši žádost
v milosti úřadu mého ministra financí. Vzpomínám rád vynikajících
zásluh, kterých jste si za své mnohaleté působnosti ve věrně
osvědčené oddanosti získal, a vyslovuji Vám za to opětné své
nejplnější uznání a své nejvřelejší díky. Ve Vídni, 9. ledna 1911,
František Josef v. r.“
Biliński byl přitom hlavním viníkem prosincového pádu vlády, když
neustál tlak polských poslanců z Haliče v rakouské říšské radě
(parlamentu). Ti na půdě sněmovny neústupně trvali na požadavku
realizace kanálu Dunaj-Odra-Visla. Biliński napřed poslancům
sliboval, že práce na vodní cestě budou neprodleně pokračovat, ovšem
koncem roku 1910 přiznal, že projekt je pro chřadnoucí státní
pokladnu příliš drahý (původní rozpočet na vybudování kanálu stoupl
z plánovaných 750 milionů rakouských korun - dnešních asi 75 miliard
korun - na 1200 milionů).
„Buď neprodlenou stavbu kanálu dunajsko-odersko-viselského kanálu,
nebo hlavu Bilińského,“ žádalo v prosinci všech 70 polských poslanců
v parlamentu. Peníze na kanál ale monarchie opravdu neměla, tak
„padla hlava“ ministra financí. A s ním i celý kabinet.
Vstříc požadavkům klientů
Vilu v Holoubkově pro dvorního radu, ředitele státních drah v Praze
a ministra veřejných prací rakousko-uherské monarchie Karla Marka
začal Kotěra navrhovat pravděpodobně v roce 1907. Anglický vliv je
již potlačen ve prospěch autorova vyvíjejícího se rukopisu –
„obálku“ budovy tvoří pásy lícového zdiva, cementové omítky a
škrábané omítky. Komunikačním uzlem domu zůstala schodišťová hala.
Paní Marková ráda vařila, proto architekt navrhl na svou dobu
rozlehlou kuchyň, jejíž podlahu krášlí dekorativní dlaždice. Karel
Marek zase miloval odpočinek při zahradničení – proto nakonec koupil
mnohem větší pozemek, než původně zamýšlel. Jan Kotěra navrhl
několik variant projektu, poslední pochází pravděpodobně z roku
1909. Charakteristickým prvkem dispozice je bezesporu vyvýšený
kulečníkový sál a důraz na pohodlné hygienické zázemí – v každém
podlaží domu se nachází několik splachovacích záchodů, dostatečně
velký prostor vyčlenil architekt i pro hlavní koupelnu v patře.
Drama se šťastným koncem
Podle dostupných zpráv žili manželé Markovy ve vile spokojeně. Karel
Marek zemřel v roce 1936, jeho žena o dva roky později. Během druhé
světové války však objekt zabavili němečtí okupanti a šťastná hvězda
domu nadlouho pohasla. Po osvobození ho pro změnu obsadila sovětská
armáda a zdálo se, že poslední „ránu z milosti“ zasadili vile
komunisté. Po znárodnění sloužila jako zdravotní středisko. Vnitřní
výzdoba postupně zanikala, svůj charakter si zachovala jen
schodišťová hala.
Potomci Markových dům restituovali v devadesátých letech, a od nich
jej koupili současní majitelé. Ti se rozhodli objekt rekonstruovat.
Architekti Jakub Cigler a Wanda Krčiková uvedli po dohodě s
investory do původního stavu prostory přízemí a patra. V původně
neobydleném podkroví vznikly hostinské pokoje s hygienickým zázemím.
Navíc suterénu přibyl bazén, sauna a klimatizovaná vinotéka. Tyto
prostory jsou umístěny v objemu jižní terasy
Nejen o Markově vile, ale i architektuře celého předválečného
Holoubkova vypráví kniha Markova vila. |
