Karel (Carl) Marek jn. * 2.3.1850 † 15.10.1936

Rodiče: Karel Marek * 23.11.1820 † 12.11.1885

Veronika Kulichová Marková * 21.1.1823 † 14.4.1911

Sourozenci: Josef  Marek * ? † ?

Karel Marek jn. * 2.3.1850 † 15.10.1936

František Marek * ? † ?

Veronika Marková * ? † ?

Marie Marková Křížová? * ? † ?

Růžena Marková * ? † ?

Manželka: Anna Pecharová (Březinová?) Marková * ? † 1938
Děti:  

 


 

Popis fondu v NTM:
torzo osobního fondu
korespondence
hospodářské doklady
sbírka fotografií
železnice
písemnosti rodinných příslušníků

 

9. a 10. leden 1911: S odstupujícími členy vlády premiéra Richarda Bienertha se císař František Josef I. rozloučil velkolepě. Obdaroval je brilianty.
Vláda premiéra Richarda Bienertha padla 12. prosince 1910. Už v pondělí 9. ledna 1911 ale císař František Josef I. jmenoval nový kabinet. Podoba nové vlády "pro Království české a země na říšské radě zastoupené", jak rakouský kabinet označovaly pražské Národní listy, české politiky zklamala. "Přešitou" vládu vedl premiér Richard Bienerth, který byl i ministerským předsedou vlády předchozí. Nový kabinet měl včetně premiéra jedenáct ministrů, ovšem jen šest nových tváří. Původní Bienerthův kabinet se opíral o parlamentní většinu sestavenou z německých nacionálů, křesťanských sociálů a o celý polský klub. Češi byli v opozici a nabídku podílet se nové Bienerthově vládě odmítli. Komentátor Národní politiky to vyjádřil nekompromisně: "Češi nemohou vystupovat jinak než opozičně." Čeští politikové byli ochotni vstoupit do vlády, pokud by se podařilo posunout kupředu jednání české a německé politické reprezentace. Ta se týkala zemského zřízení, volebních řádů, jazykových otázek či krajského zřízení, ovšem kvůli nepřekonatelným rozporům uvízla jednání na mrtvém bodě. A nečinný byl kvůli tomu i parlament Království českého v Praze. Přesto se v nové vládě objevil i jeden Čech, byť prezentovaný nikoliv jako politik, ale jako český úředník. Ministrem veřejných prací se stal Karel Marek, rodák z Pátku u Poděbrad.
Odstupující šestici ministrů (ministr vnitra Guido Härdtl, ministr orby Josef Pop, ministr železnic Ludwig Wrba, ministr veřejných prací August Ritt a ministr pro haličské záležitosti Ladislav Dulęba) však císař František Josef I. v pondělí 9. ledna náležitě odměnil. Každému z končících ministrů předal císař osobní poděkování a císařský řád. Tak například odstupující ministr financí Leon Biliński, politik polské národnosti, byl dekorován velkokřížem řádu Leopoldova s brilianty, což byl nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání (německy Österreichisch-Kaiserlicher Leopold-Orden). Pokud byl totiž řád udělen "s brilianty", šlo o zvláštní výraz panovníkovy přízně. Brilianty převzali i někteří další exministři, ostatní se museli spokojit s křížem I. třídy Leopoldova řádu.
Osobní císařova poděkování ministrům přetiskly v úterý 10. ledna 1911 všechny české listy. Například list předaný Bilińskému zněl následovně: "Milý dre ryt. Biliński! Sprošťuji Vás na Vaši žádost v milosti úřadu mého ministra financí. Vzpomínám rád vynikajících zásluh, kterých jste si za své mnohaleté působnosti ve věrně osvědčené oddanosti získal, a vyslovuji Vám za to opětné své nejplnější uznání a své nejvřelejší díky. Ve Vídni, 9. ledna 1911, František Josef v. r."
Biliński byl přitom hlavním viníkem prosincového pádu vlády, když neustál tlak polských poslanců z Haliče v rakouské říšské radě (parlamentu). Ti na půdě sněmovny neústupně trvali na požadavku realizace kanálu Dunaj-Odra-Visla. Biliński napřed poslancům sliboval, že práce na vodní cestě budou neprodleně pokračovat, ovšem koncem roku 1910 přiznal, že projekt je pro chřadnoucí státní pokladnu příliš drahý (původní rozpočet na vybudování kanálu stoupl z plánovaných 750 milionů rakouských korun - dnešních asi 75 miliard korun - na 1200 milionů).
"Buď neprodlenou stavbu kanálu dunajsko-odersko-viselského kanálu, nebo hlavu Bilińského," žádalo v prosinci všech 70 polských poslanců v parlamentu. Peníze na kanál ale monarchie opravdu neměla, tak "padla hlava" ministra financí. A s ním i celý kabinet.
Vstříc požadavkům klientů
Vilu v Holoubkově pro dvorního radu, ředitele státních drah v Praze a ministra veřejných prací rakousko-uherské monarchie Karla Marka začal Kotěra navrhovat pravděpodobně v roce 1907. Anglický vliv je již potlačen ve prospěch autorova vyvíjejícího se rukopisu – „obálku“ budovy tvoří pásy lícového zdiva, cementové omítky a škrábané omítky. Komunikačním uzlem domu zůstala schodišťová hala. Paní Marková ráda vařila, proto architekt navrhl na svou dobu rozlehlou kuchyň, jejíž podlahu krášlí dekorativní dlaždice. Karel Marek zase miloval odpočinek při zahradničení – proto nakonec koupil mnohem větší pozemek, než původně zamýšlel. Jan Kotěra navrhl několik variant projektu, poslední pochází pravděpodobně z roku 1909. Charakteristickým prvkem dispozice je bezesporu vyvýšený kulečníkový sál a důraz na pohodlné hygienické zázemí – v každém podlaží domu se nachází několik splachovacích záchodů, dostatečně velký prostor vyčlenil architekt i pro hlavní koupelnu v patře.

Drama se šťastným koncem
Podle dostupných zpráv žili manželé Markovy ve vile spokojeně. Karel Marek zemřel v roce 1936, jeho žena o dva roky později. Během druhé světové války však objekt zabavili němečtí okupanti a šťastná hvězda domu nadlouho pohasla. Po osvobození ho pro změnu obsadila sovětská armáda a zdálo se, že poslední „ránu z milosti“ zasadili vile komunisté. Po znárodnění sloužila jako zdravotní středisko. Vnitřní výzdoba postupně zanikala, svůj charakter si zachovala jen schodišťová hala.

Potomci Markových dům restituovali v devadesátých letech, a od nich jej koupili současní majitelé. Ti se rozhodli objekt rekonstruovat.

Architekti Jakub Cigler a Wanda Krčiková uvedli po dohodě s investory do původního stavu prostory přízemí a patra. V původně neobydleném podkroví vznikly hostinské pokoje s hygienickým zázemím. Navíc suterénu přibyl bazén, sauna a klimatizovaná vinotéka. Tyto prostory jsou umístěny v objemu jižní terasy
Nejen o Markově vile, ale i architektuře celého předválečného Holoubkova vypráví kniha Markova vila.

 

Olej na plátně, 165 x 194 cm, rámováno, nedatováno [kolem r. 1908], signováno vpravo dole, dílo je citováno v autorově medailonu v Novém slovníku československých výtvarných umělců, Dr. Prokop Toman, Praha 1947, obraz pochází z majetku rakouského vládního rady, ministra veřejných prací ing. Karla Marka. Toto dílo bylo vybráno architektem Janem Kotěrou, pro halu Markovy vily v Holoubkově, kterou v letech 1907 – 1910 postavil. 

 

 

František a Karel

Holoubkov nedaleko Mýta u silnice E50 z Prahy na Rokycany

Na Markův nástup do železničních služeb mohl mít vliv i jeho tchán Johann (Hans) Pechar, v průběhu času účetní kontrolor u c. k. Jihovýchodní státní železnice v Pešti (Rechnungsrewident bei der k. k. südöstlichen Staatseisenbahn zu Pesth), poté u c. k. privilegované rakouské Státní železnice (Rewisionsbeamte bei der k. k. priw. öster. Staatseisenbahn Gesellschaft), inspektor c. k. priv. Jižní dráhy (Inspektor der k. k. pr. südlichen StaatsbahnGesellschaft), ředitel c. k. priv. Duchcovsko-Podmokelské a Pražsko-Duchcovské dráhy (Direktor der k. k. priw. Dux-Bodenbacher und Prag-Duxer Eisenbahnen)

  Hlavní stránka