Šlechtický titul nebyl vždy zdrojem radosti. V bouřlivě se rozvíjející české občanské společnosti, jejíž část byla radikálně plebejsky orientována, nemuselo být přijetí titulu zrovna jednoduché. A to zejména ve chvíli, kdy měla být takto odměněna jedna nejvýraznějších osobností české politické scény dr. František Ladislav Rieger (1818-1903).
 
26. června 1881 byl Rieger za zásluhy, které prokázal při budování Národního divadla v Praze vyznamenán císařem Františkem Josefem I. řádem Železné koruny II. třídy, jehož držba mu dávala nárok na baronát. V národnostními a státoprávními spory zmítané době nebylo podání žádosti o nobilitaci pro politika nic snadného. Takový člověk se totiž stával snadným terčem politických odpůrců i obyčejných závistivců, kteří jej obviňovali z kolaborace s vídeňskou vládou. O tom se v přibližně stejné době (1882) přesvědčil i vůdce moravských Čechů Alois Pražák povýšený za zásluhy o česko-německé usmíření v markrabství do stavu svobodných pánů.
 
V Riegerově případě přerostla diskuse o přijetí titulu dokonce v rodinnou krizi. Proti byla zejména dcera Marie provdaná Červinková (1854-1895), ale nadšený nebyl ani sám František Ladislav. Krátce po udělení řádu totiž došlo k tzv. chuchelským výtržnostem, které se staly celorakouskou aférou a vedly k další eskalaci česko-německého napětí.
 
Sám Rieger se pokusil z této neřešitelné situace dostat jiným způsobem a s pomocí renomovaných historiků i soukromých genealogických badatelů se snažil potvrdit rodinnou historii, podle které Riegerové pocházeli ze šlechtické rodiny zchudlé během 17. století. Jeho snaha však vyšla naprázdno a František Ladislav baronát přijal až roku 1897, kdy už byla jeho politická kariéra dávno za zenitem. V dubnu proto požádal o udělení titulu a diplomem z 12. května 1897 mu byl udělen stav svobodných pánů a erb:

V červeném štítě stříbrný lev se zlatým jazykem držící v pravé tlapě zlatý řemdih a v levé před sebou nese zlatou liliovou korunu. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní tři korunované turnajské přílby s červeno-stříbrnými přikrývadly. Na prostřední je zavřená zlatá kniha se zlatou ořízkou, na které stojí vpřed hledící kamenná sfinga. Z pravé přílby vyrůstá stříbrný lev se zlatým jazykem, z levé pak stříbrný gryf s červeným jazykem. Štít drží dva štítonoši stojící na bronzové arabesce – vlevo rytíř v plné zbroji v přílbě s otevřeným hledím, na které jsou tři pera (červené, stříbrné a červené), držící v pozdvižené pravici meč. Levým štítonošem je pak sedlák v hnědém šatě, bílých punčochách, hnědých botách a s vysokou koženou čapkou, který má na prsou kyrys a v levicí drží kopí na hnědém ratišti.

František Ladislav svobodný pán Rieger se roku 1853 oženil s dcerou Františka Palackého Marií (1833-1891). Kromě paláce v dnešní Palackého ulici manželé od roku 1862 vlastnili také východočeské panství Maleč, které koupili za 300 000 zlatých.
 
První baron Rieger měl tři děti. Vedle výše vzpomenuté Marie šlo o Libuši (1860-1930), manželku JUDr. Albína Bráfa (1851-1912), významného ekonoma a staročeského politika. Jediným synem Františka Ladislava byl Bohuslav (1857-1907). Roku 1889 se proti vůli rodičů oženil s Marií Červinkovou (1855-1895). Působil jako univerzitní profesor na právnické fakultě české univerzity v Praze a významný právní historik.
 
Bohuslav a Marie měli tři syny. Prostřední Václav Jiří (1892-1915) zemřel velmi mladý. Nejmladší Bohuslav (1895-1976) byl československým diplomatem a působil jako legační atašé vyslanectví v Rumunsku. Po otcově smrti zdědil společně se sourozenci Maleč. Roku 1921 odkoupil od nejstaršího bratra jeho podíl a hospodařil zde i po pozemkové reformě. Roku 1939 podepsal prohlášení české šlechty prezidentu Háchovi. Jako politicky nespolehlivé osobě byl Bohušovi statek Němci prakticky zabaven, když na něj byla roku 1942, kdy byla nad panstvím ustanovena nucená německá správa. Po roce 1945 získal panství zpět, ale již o pět let později došlo k další konfiskaci, tentokrát komunistické. Bohuslav Rieger byl od roku 1918 ženat s Vladimírou Vondráčkovou (1891-1968), ale manželství zůstalo bezdětné. Jeho smrtí rod po meči vymřel.
 
Pokračovatelem rodu se tak stal nejstarší syn barona Bohuslava Ladislav Ratibor (1890-1958). Byl známým filozofem, profesorem Univerzity Karlovy a působil jako ředitel Filozofického ústavu Československé akademie věd. Byl dvakrát ženatý a měl dvě dcery, Věru (*1919), docentku Univerzity Karlovy, a Bělu (*1942), doktorku práv. Jediným synem Bohuslava Ratibora byl Ladislav Svante (1916-1963), doktor přírodních věd a docent matematiky a logiky. Od roku 1947 byl ženatý s Helenou Holingerovou (1918), docentkou neurologie, a v manželství se jim narodily dvě dcery.

Jan Županič