Projev k druhému čtení Washingtonské smlouvy

Projev v Poslanecké sněmovně k druhému čtení smlouvy o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949

14.4.1998

 

Vážení pánové ministři, dámy a pánové,

střední Evropa je sama o sobě prostorem velmi neklidným. Stát, který se nachází v tak citlivé oblasti, musí dbát několika věcí.

Za prvé je to dobrá zahraniční politika, která musí předvídat krizové situace, jako se tomu stalo např. v roce 1938, neboť mnichovský diktát můžeme považovat za důsledek selhání naší diplomacie. Jako také například jaltské rozdělení Evropy, při čemž jsme připadli na tu stranu železné opony, která pro nás znamenala hlubokou devastaci všech hodnot na dlouhou dobu. Také například invaze z roku 1968. Takové situace bychom měli předvídat.

Společným jmenovatelem těchto událostí bylo to, že někdo rozhodoval o nás bez nás. Pro to, abychom překonali fatalismus našich dějin, prvním přikázáním naší diplomacie budiž zásada „o svém osudu si rozhodneme sami“.

Za druhé – stát ve střední Evropě musí podložit své diplomatické argumenty také pádnými nástroji obrany. Bývaly doby, kdy Táboru se klonil věčný Řím. Jsou však ty tam. Bohužel naším nejslavnějším vojákem už není Jan Žižka, ale Josef Švejk.

Pochybnost prvá

Obranné plánování začíná tím, že musíme identifikovat bezpečnostní rizika země a ke každému z nich přiřadit program, který riziko snižuje. Zatímco doposud jsme údajně plánovali naši obranu samostatně, v rámci aliance se změní bezpečnostní rizika. Proto se musí změnit i koncepce naší obranné politiky.

Mnohokrát jsme vedli spory o tom, zda plánujeme naši obranu dobře, či ne. Omezený úkol, jako je nasazení jednotek v Bosně, dovedeme sice splnit, ale zda umíme plánovat obranu samostatně, to zůstává otázkou. Nyní máme příležitost a povinnost přesvědčit se, jak na tom jsme. Vláda má příležitost a povinnost získat důvěru či potvrdit obraz nevěrohodné obrany.

Vstupem České republiky do NATO se skutečně změní bezpečnostní rizika, kterým musíme čelit. Bohužel vláda dodnes nebyla schopna předložit materiál, který by tuto skutečnost analyzoval. Některá rizika se zmenší v důsledku alianční obrany, ale jiná naopak vzrostou. Dokonce se možná objeví i rizika, která jsme doposud nepotřebovali řešit. Má-li někdo pochybnosti o této skutečnosti, pak prosím si položme otázku obráceně: Jestli se naše rizika vstupem do NATO nezmění, pak se ptám, jaký je důvod, abychom do NATO vstupovali.

Do NATO přece vstupujeme proto, abychom naši bezpečnost zvýšili. To znamená, že rizika se musí změnit. Prostým důsledkem potom je, že se změnou bezpečnostních rizik se musí změnit i způsob našeho obranného plánování.

Smutné ovšem je, že v průběhu projednávání Washingtonské smlouvy ve výboru se nám pokoušel vysoký představitel Ministerstva obrany tvrdit – ba co víc, dokonce se zapřísahal – že na našem plánování obrany se při vstupu do NATO nemusí vůbec nic změnit. Můžete hádat, kdo to byl.

Pochybnost druhá

Členství v NATO je nástroj, který můžeme náležitě využít, ale můžeme také příležitost prohospodařit. Obrazně řečeno – budeme-li chodit do tenisového klubu, můžeme tam každý den odpoledne pít coca-colu, ale tím se tenis hrát nenaučíme. Chceme-li v NATO něčeho dosáhnout, budeme se o to muset snažit. Bude záležet na nás, jak se naučíme s tímto nástrojem zacházet.

Proto je nyní nutné, aby se přesunula debata od argumentace orientované na dosažení či nedosažení členství v NATO k mnohem důležitější problematice – co bude Česká republika dělat jako člen NATO den po vstupu, rok po vstupu, deset let po vstupu. Jak využijeme této příležitosti? Jaké budou naše priority? Jaké budou důsledky vstupu do NATO pro Českou republiku? Kladné i záporné. Měli bychom si to dnes zde říci. Jak s nimi budeme nakládat? Čím se členství v NATO projeví pro každého člověka? Vždyť kdyby nebyly žádné důsledky, proč bychom takové dobrodružství měli podnikat, že? Naopak nám ale hrozí, že sice do NATO vstoupíme, ale nevyužijeme možností, které se nám tam nabízejí.

Dovedu si takové členství představit. Příslušní úředníci Ministerstva zahraničí a Ministerstva obrany budou plnit podle svých sil své povinnosti. Budou se cítit upřímně přepracováni. A patrně také budou unaveni sledováním obrovských objemů informací. Přesto právě tím můžeme promeškat situaci, bude-li chybět hlavní politická linie, čeho chceme v NATO dosáhnout.

To podstatné, z čeho musíme vycházet, je politické vedení či leadership, strategie, která nám řekne, co je podstatné a proč, resp. k čemu nám bude členství v NATO sloužit.

Aliance je jakoby živnou půdou, můžeme i nechat ležet ladem. Můžeme na ní vypěstovat plevel. Můžeme na ní vypěstovat záhony okrasných květin, ale můžeme na ní také vypěstovat užitečné plody. Členství v alianci samo o sobě nás k ničemu nepřinutí. My sami musíme nést odpovědnost.

Jsem přesvědčen, že o těchto věcech by se měla vést veřejná debata. Možná, že by to přispělo k většímu porozumění naší veřejnosti pro zahraniční politiku a k masivnější podpoře našeho začlenění do aliance. Rád bych se pokusil uvést pár argumentů na zahájení této debaty.

Politické důsledky

V prvé řadě – jaké budou politické důsledky, jaké politické důsledky bude pro nás členství v alianci mít.

1. Předpokládám, že postavení České republiky na mezinárodní scéně bude členstvím v NATO posíleno. Autorita v bilaterárních i multilaterálních vztazích bude upevněna. Respekt vůči České republice vzroste. Ostatně to mohu již dnes konstatovat z řady jednání, která jsem vedl jako poslanec. Budeme mít totiž silného spojence. Naším úkolem bude tohoto postavení smysluplně využít pro dosažení českých národních zájmů.

2. Za druhé – vstup do NATO přinese některé změny v naší zahraniční politice. Česká republika se tím jasně přihlásí k hodnotám, které NATO představuje. Musíme však konstatovat, že tyto hodnoty nejsou univerzálně akceptovány v celém světě. Pokud jsme dosud v některých bilaterálních vztazích s některými státy mohli zastávat jakoby pragmaticky ambivalentní politický postoj, budeme nyní muset zastávat jednoznačnou politiku. Zejména se to týká států, s nimiž jsme měli privilegované vztahy za komunistického režimu.

Konkrétně to znamená, že některé smlouvy budeme muset vypovědět. Budeme si muset udělat pořádek ve smluvních vztazích. Ale zároveň naše reálná politika bude muset vycházet ze zcela zásadových pozic.

Tou nejpodstatnější změnou však bude skutečnost, že jsme se zavázali členstvím v NATO konzultovat všechny zásadní kroky naší politiky předem se svými aliančními partnery. Patří to totiž v NATO k dobrému vychování. Tento slib jsme skutečně během přístupových rozhovorů museli učinit.

S trochou nadsázky bych řekl, že až budeme příště chystat jablkovou válku, bylo by vhodné se předem o tom poradit s našimi aliančními spojenci. Prostě budeme muset brát ohled na zájmy našich aliančních spojenců. Sami totiž nemáme rádi, kdy někdo rozhoduje ve věcech, které se nás bezprostředně dotýkají, aniž by nám to předem řekl.

3. Třetí důsledek. Jako člen NATO budeme mít zastoupení v Severoatlantické radě. Tento nejvyšší politický orgán NATO jedná o všech nejpodstatnějších záležitostech našeho kontinentu i celého světa. To znamená, že nám nebude hrozit opakování podobné situace jako v roce 1938 v Mnichově, že by náš nejvyšší představitel musel zůstat za dveřmi, když se jedná o nás. Získáme příležitost překonat naše hlavní riziko, totiž když někdo jedná „o nás bez nás“.

To ovšem neplatí automaticky. Pokud nebudeme schopni v Severoatlantické radě své zájmy prosadit, stejně nám členství v NATO vůbec nic nepomůže. Abychom dovedli obhájit naše zájmy, je první podmínkou, abychom si je sami pro sebe identifikovali, mimo jiné aby o nich probíhala debata v parlamentu, abychom byli zajedno při obhajobě našich zájmů a to také ale znamená, že musíme skoncovat s netransparentní kabinetní zahraniční politikou, v ní Ministerstvo zahraničních věcí může cokoli projednávat, aniž by o tom věděla vláda nebo parlament. A máme takové případy z minulého volebního období a i z počátku tohoto volebního období.

4. Čtvrtý důsledek. Budeme také v situacích, kdy bude nutné asertivně hájit naše zájmy a dostaneme se do střetu s našimi aliančními partnery. Řekněme – a teď se nechci dotknout žádného státu, proto volím smyšlený příklad, možná, že není tím nejlepším – např. v nějaké situaci budou mít spojenci názor, že nějaký „Miloševič“ je kořenem všeho zla. Prosím za prominutí pana Miloševiče. Zatímco my budeme mít dojem, že Srbsko je pro nás zajímavým partnerem a my nebudeme vidět situaci tak černobíle, jako někteří jiní alianční spojenci a bude nutné naše zájmy vysvětlovat a obhajovat. Je to abstraktní případ, ale situace tohoto typu budou v Severoatlantické radě nastávat. (Pozn.: do NATO jsme vstoupili 12.3.1999, dne 24.3.1999 zahájili spojenci útok na Miloševiče v rámci Operation Allied Force) Jen doufám, že vláda bude pohotovější při formulaci našich zájmů a že bude mít čas, aby o těchto zájmech pohovořila také se zahraničním výborem.

5. Určitým problémem pro nás také bude pokračování účasti v Partnerství pro mír. Musíme si u stolu obrazně řečeno přesednout na druhou stranu. My totiž dosud sedíme na straně nečlenů Aliance a spolupracujeme se státy NATO. V dubnu 1999 si jakoby přesedneme na druhou stranu, ale ve skutečnosti budeme mít sami ještě problémy podobného charakteru jako státy, které na členství teprve čekají. V této situaci bude hrozit riziko, že naše vztahy s těmito čekajícími státy se díky našemu přesedání svým způsobem zhorší. Zejména bude klíčové, jak se vyvine náš vztah s Ruskou federací po vstupu do NATO. Myslím, že to je také oblast, o které by zde měla být vedena debata, a to dnes.

6. Za šesté. Je pravděpodobné, že se po vstupu do NATO zhorší naše vztahy s Polskem. Je to veřejné tajemství a bylo to publikováno už v řadě časopisů, které se zabývají zahraniční politikou. Pomine totiž náš společný zájem dosáhnout vstupu do NATO a o to více se projeví odlišnosti v národních zájmech Polska a České republiky. Opět by bylo dobré, kdybychom dnes debatovali o tom, jak budeme v té věci postupovat a jakou cenu chceme zaplatit – říkám to obrazně, politicky – kolik chceme do tohoto vztahu investovat.

7. Pro Českou republiku jsou samozřejmě důležité vztahy se sousedy. Rakousko je prozatím neutrální zemí, Slovensko na základě rozhodnutí v referendu přestalo usilovat o vstup do NATO. Myslím, že bychom si měli velmi přesně ujasnit naši bezpečnostní politiku vůči těmto dvěma sousedům, zejména po vstupu do NATO.

8. Osmý důsledek. Po vstupu do NATO se ocitneme ve skupině států, které jsou v NATO, ale nejsou v Evropské unii. Evropská unie, jak známo, na základě spolupráce ZEU, usiluje o evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (ESDI). Když bude ZEU podnikat nějaké bezpečnostní mise, bude využívat evropskou infrastrukturu NATO, ale to se bude v té době už dotýkat i nás, to bude už i naše infrastruktura. Mezi NATO a ZEU sice existuje dohoda, že ZEU v takových případech bude přizvávat k jednání i ty členy NATO, kteří dosud nejsou členem Evropské unie, přesto tím pro nás budou vznikat složité situace, protože ZEU bude využívat naši vojenskou infrastrukturu ke svým zájmům, aniž bychom my měli ponětí o tom, k čemu to slouží.

Ve stejné skupině států se nachází také Norsko a Turecko. Je pravděpodobné, že díky těmto situacím se prohloubí naše vztahy zejména s těmito dvěma státy. Proto bude především záležet na tom, jak budeme utvářet náš další vztah s jiným spojencem, a totiž s Řeckem, které je v jistém napětí vůči Turecku (Pozn.: dne 26. května 1999 přišel ministr Kavan s česko-řeckou iniciativou, která byla v NATO považována za značně proruský návrh).

9. Devátý důsledek. Říká se, že Spojené státy americké mají v NATO 51 % akcií. Vedoucí úloha USA, chcete-li, je všeobecně respektovaným faktem uvnitř NATO. Jsme připraveni tuto skutečnost akceptovat? Myslím, že naše veřejnost by o tom měla vědět více.

10. Desátý důsledek. Předpokládáme, že Česká republika se plně zapojí do struktur NATO. Víme však, že Francie má poněkud jiný názor. Francie je významným státem evropské politiky a i když si ji nezvolíme jako náš vzor pro fungování v NATO, bude důležité, jak budeme utvářet naše alianční vztahy s Francií. Nezapomeňme, že Francie byla naším spojencem v období před druhou světovou válkou a tehdy dokonce byla vzorem pro budování československé armády!

11. Jedenáctý důsledek. Jako člen NATO na sebe budeme přejímat větší díl odpovědnosti za všeobecnou bezpečnost. Povinností člena je pečlivě sledovat významné události v celém světě. K tomu patří nejen to, že události sleduje naše diplomacie, ale je důležité, aby o nich byla informována i veřejnost. Pokud by totiž bylo nutné na situaci nějak reagovat, musí veřejnost včas vědět, oč jde, aby mohla podpořit nasazení našich jednotek v takové akci. Jeden pražský diplomat mi před několika lety prozradil, že když se ve světě stane nějaká významná událost, spustí na ambasádě stopky a sledují, za jak dlouho se objeví na veřejnosti v té které reformní zemi. U nás v Praze prý stopky běží někdy až tři dny.

Je důležité, aby zpravodajství pokrývalo všechny významné události, aby dokázalo vyhodnocovat jejich důležitost. Charakteristické pro málo rozvinuté země, pro rozvojové země je, že ve zpravodajství si vybírají jen některé atraktivní události, zpravidla senzační zprávy, ale zpravodajství jako takové není vyvážené a nepokrývá celou šíři událostí. Národ, který bude informován jen takto povrchně, nedokáže včas reagovat na změny mezinárodní situace!

12. Dvanáctý důsledek. V NATO získáme přístup ke zpravodajským informacím, k nimž bychom se jinak žádným způsobem nedostali, které si opatřit nedovedeme. Otázkou bude, jak je dokážeme využít. Myslím, že i o tom bychom měli diskutovat, možná ne zde ve sněmovně, ale na jednáních výborů. Zároveň je nezbytné informace utajit a také s nimi pracovat. Víme, že dosud se u nás neutajilo téměř nic.

Ekonomické a hospodářské důsledky

Druhá kapitola, druhá oblast důsledků vstupu do NATO a tedy druhá část veřejné debaty by měla být o ekonomických a hospodářských důsledcích vstupu do NATO. Ponechávám záměrně stranou tzv. náklady, protože to je téma, které u bylo tolikrát omíláno, že je zbytečné se k tomu vyjadřovat a byl by to hlavně zjednodušený pohled na hospodářské a ekonomické důsledky. Navíc v té věci už vyšla řada publikací.

1. První ekonomický a hospodářský důsledek. Vstupem do NATO dojde definitivně k určitým změnám v našich exportních trzích. Zejména se bude jednat o trhy zbrojní výroby. Nebude možné dělat kompromisy, některé trhy definitivně po vstupu do NATO opustíme. Mohou se nám případně otevřít jiné trhy, budeme ovšem vystaveni tvrdé konkurenci. Rovněž na našich trzích se budou uplatňovat cizí producenti. Bylo by dobré nejen pasivně čekat, ale stimulovat a diplomaticky podporovat naše zájmy. Členského postavení v NATO musíme umět asertivně využít. Očekávám, že proběhnou jednání ve výborech například s hlavními zbrojními firmami u nás, kde o těchto věcech proběhne nějaká debata.

2. Druhý důsledek je, že se nám otevřou nové možnosti spolupráce ve výzkumu. Ovšem my si musíme nyní zvážit, do čeho se chceme pustit, co považujeme za naše silné stránky, za priority, a bude záležet na parlamentu, zda si dokáže přizvat na jednání výboru pro obranu a bezpečnost, zahraničního výboru např. zástupce akademie a stimulovat s představiteli České akademie věd úvahy o tom, na které technologie a ve kterých oblastech chceme soustředit náš výzkum. Možná, že by se to mělo také promítnout do struktury grantů, které vyhlašuje česká vláda.

3. Třetí důsledek v této oblasti je, že vláda musí vymyslet, jakým způsobem bude komunikovat s podnikatelskými subjekty. Některé informace, které získáme v důsledku členství v NATO, budou totiž velmi důležité pro některé naše podniky. Myslím, že by bylo vhodné využít služeb, které poskytuje Centrum pro vnější ekonomické vztahy, dnes je to, tuším, přejmenováno na Czech Trade – Česká agentura na podporu obchodu. V zásadě to může být organisováno i jinde, důležité však je, aby nám vláda předložila koncepci, jak se budou informace, které jsou relevantní pro na i průmyslovou výrobu, dostávat k adresátům.

Vojensko-bezpečnostní důsledky

Třetí velká kapitola debaty by se měla zabývat vojenskými důsledky vstupu do NATO. Jedná se o vojensko-bezpečnostní oblast.

1. První z nich. Doposud jsme alespoň, jak bylo opakovaně uváděno, údajně plánovali obranu našeho území jako zcela samostatnou. Zde dojde k podstatným změnám. Plánování naší obrany se musí zásadně změnit. Ovšem ta nejpodstatnější změna aliančního plánování spočívá v tom, že v některých oblastech budeme plánovat naši obranu tak, abychom pouze dokázali zadržet hrozbu do doby, než dorazí spojenecká pomoc. Všechny státy, které vstupovaly do NATO v pozdější době, mě ujišťovaly, že to je dramatická změna vojenského plánování. Prozatím Ministerstvo obrany a dnes pan předseda vlády mě ujišťoval, že k žádným změnám nedojde. Nevím, možná se mýlili Španělé i další státy, které vstupovaly do NATO, možná se mýlí náš premiér.

2. Druhý důsledek. Zároveň musíme konstatovat, že po deseti letech po skončení studené války se změnila definice míru. Mír v době studené války mohl vypadat i tak, že na některém místě se vedla opravdová válka a v této válce byly zaangažovány více či méně otevřeně třetí státy a supervelmoci, a tomu jsme padesát let říkali mír.

Dnes posíláme na různá místa na světě tzv. mírové síly a za uspokojivé řešení považujeme to, že se příliš nezabíjí. Mír zajišťujeme nejenom na našich hranicích, ale víme, že konflikt se snadno může šířit. Z lokálního konfliktu se může vyvinout celokontinentální válka.

Mnohem větší význam v současné době získávají preventivní vojenské akce, které mají zabránit rozšíření konfliktu. Zároveň získává mnohem větší váhu preventivní diplomacie. Budeme se muset starat nejenom o bezpečnost našeho státu, ale i celého kontinentu. Chráníme nejenom naše území, ale chráníme naše národní zájmy. V Alianci každý stát částí svých ozbrojených sil chrání své území a část sil je vyčleněna pro obranu území celé Aliance jako celku. To všechno se musí promítnout do našeho vojenského plánování.

3. Třetí důsledek. Změnila se nejenom definice míru, ale změnila se i bezpečnostní rizika. Vojenské ozbrojené síly jsou podle klasických představ určeny k obraně proti vnějšímu nepříteli, vnějšímu ohrožení. Ovšem v důsledku mobility obyvatelstva a snadné prostupnosti hranic se stávají realitou rizika, která ohrožují stát dokonce zevnitř. Jsou to jenom zdánlivě nevojenská rizika, protože mohou nabývat takových rozměrů, že je nutné vůči nim nasadit vojenské síly. Hrozí například vydírání státu, vydírání vlády na základě proliferace zbraní hromadného ničení. A představa, že nějaký terorista umístí jadernou, chemickou, biologickou bombu do Prahy a bude vydírat na i vládu, Evropskou unii, ať už bude požadovat cokoliv, skutečně vyžaduje nasazení vojenských sil.

4. Čtvrtý důsledek. Vláda rozhodla, že chceme patřit do severního evropského velitelství NATO. Znamená to, že budeme ve společnosti Polska a Německa. A my budeme v rámci tohoto severního velitelství tím nejmenším partnerem. To bude mít zákonitě také důsledky pro naši zahraniční politiku. Zvažme naše vztahy s Německem, zvažme perspektivu vztahů s Polskem a přemýšlejme nad tím, zda to bylo správné rozhodnutí. Myslím, že o tom měla také proběhnout veřejná a důkladná debata. Alternativou je zapojení do jižního velitelství, tak jako to učinilo např. Maďarsko, anebo bychom mohli uvažovat – a myslím, že by to stálo za přemýšlení – o vytvoření středoevropského velitelství. Každá z těch alternativ by měla svoje výhody i nevýhody. Ovšem vláda nám zatím nepředložila ani v nejmenším rozbor možností, ani vyhodnocení z hlediska národních zájmů. Myslím, že to je další doklad nesystematičnosti v přípravě na členství v NATO.

Vezměme v úvahu, že naše zájmy – historicky osvědčeno – vždycky směřovaly směrem severojižním. Zlatá období našich dějin byla ta, kdy jsme se orientovali na Středozemní moře. Naopak období, kdy jsme se dostávali do polarity mezi Ruskem a Německem, bývala pro naší zemi tragická. Před časem jeden americký analytik přirovnal Střední Evropu k sendviči mezi znovupovstávajícím Německem a nejistým Ruskem. Vzala vláda tuto skutečnost v úvahu? Rád bych slyšel argumenty v této věci.

Veřejná debata

Jsem si jist, že kdybychom vedli poctivou debatu o problémech, které jsem zmínil, nejen že bychom asi snadněji přesvědčili naši veřejnost o správnosti bezpečnostní politiky zaměřené na NATO, ale i příprava na vstup do NATO by se vymanila z pasivního plnění cílů interoperatibility, které nám někdo předepsal, a mohla by začít skutečně systematická příprava vycházející z našich zájmů.

Vláda podnikla velmi málo pro to, aby každý občan v naší zemi měl možnost seznámit se s tím, jak NATO funguje. Nestačí pouze emotivní postoj „fandíme NATU“. K tomu mohly vést některé televizní klipy, které bych nazval spíš propagandou. Ale jde o pochopení principů plánování obrany země, aliančního fungování.

Použil jsem záměrně slovo propaganda, protože vláda – a teď myslím vládu v plné kontinuitě od roku 1989 – v této věci nedělala téměř nic. Možná s odůvodněním, aby se vyhnula propagandě. Ale dovolte, abych připomenul, že slovo propaganda pochází původně z církevního prostředí a sloužilo pod heslem „propaganda fidei“ k podporování církevní misie mimo území tehdy křesťanské Evropy. Problém může být totiž v tom, že nelze očekávat přesvědčivé vystoupení na podporu vstupu do NATO od některých politiků, kteří sami příliš problematice obrany nerozumí. A ministerská úřednická rétorika, projevy napsané ministerskými úředníky nikoho neosloví. Kreativita některých našich politiků je velmi bídná. Není dokonce jisté, zda již přišli s nějakými vlastními myšlenkami.

Často uváděná výmluva, že nebylo dost peněz na obranu, je těžko obhájitelná. Nemělo smysl dávat více peněz, když bylo zřejmé, že za panování dokonce několika ministrů jedné strany se s penězi hospodařilo dosti špatně. Především proto, že nebylo v pořádku obranné plánování. To byla první věc, která se měla udělat. V NATO koluje přísloví: „Chytrost nic nestojí.“  Náš problém je právě v tom, že se nám chytrosti nedostávalo na Ministerstvu obrany. Pak skutečně nemělo smysl plýtvat penězi.

Ovšem současná vláda, která – jak jsem se dnes dočetl v novinách – se tak vychvaluje, že se jí dobře daří a dobře vládne, nedokázala ani v průběhu několika měsíců, když jsme projednávali Washingtonskou smlouvu, zpracovat porovnání, jaká politicko-bezpečnostní rizika jsme měli doposud a jaká budeme mít po vstupu do NATO.

Přitom rizika, která identifikuje NATO, jsou publikována ve veřejných časopisech, není to vůbec nic tajného a jsou předmětem veřejné debaty. Je to násobilka, kterou by měl umět počínaje ministrem každý úředník na ministerstvu obrany a zahraničí. To je přece důvod, proč vůbec máme nějakou armádu. Dokonce si myslím, že každý důstojník, každý velitel by měl umět identifikovat bezpečnostní rizika státu.

Závěr

Na závěr uvedu ještě jeden historický kontext naší současné bezpečnostní situace. Myslím, že je dost přesvědčivým důvodem pro rozšíření NATO.

Jak jsem řekl, střední Evropa je citlivým prostorem evropského kontinentu z hlediska bezpečnosti. Po několik staletí zajišťovala stabilitu rakouská monarchie. Byla součásti evropské rovnováhy, byla vymezením Evropy vzhledem k Rusku a byla vymezením i vůči Balkánu. Po první světové válce vzniklo na území bývalého Rakousko-Uherska a na území přilehlých států mimo jiné Československo a Jugoslávie. To byl celý systém versailleského mírového zajištění Evropy. Ve střední Evropě tak vznikly nové, menší státy, ale nebyl pro ně vytvořen žádný dostačující bezpečnostní systém.

Československá diplomacie se ve 20. a 30. letech pokoušela bezpečnostní systém vytvořit – na základě koncepce malé dohody a bilaterálních smluv s Francií. Tento koncept ovšem totálně zklamal.

Prosperující a bezpečnostně nezajištěný prostor ze střední Evropy byl svým způsobem pozvánkou k útoku pro ambiciózní sousedy, a to za jakýchkoliv okolností. Není tedy divu, že této situace využil Hitler v rámci Německa, které k takové agresi povstávalo. Když Hitler prohrál válku, byl tentýž prostor pozvánkou pro jiného diktátora – pro Stalina. Střední Evropa byla téměř po pět desetiletí následně devastována totalitním komunistickým režimem a tzv. studená válka, která byla ideologicky prezentovaná místnímu obyvatelstvu jako „boj za mír“, se projevovala koncentračními tábory, zneužíváním psychiatrických léčeben k likvidaci politických odpůrců, potlačováním možná všech svobod, které existují, potlačováním lidských práv, pronásledováním odpůrců doslova až na konec světa a v některých případech dokonce až za hrob. Takzvaný mír rozdělil evropský kontinent ostnatým drátem, a přesto tento koncept bezpečnosti totálně selhal a nikdo si dnes nepřeje jeho obnovení. Dokonce by bylo možno dokázat, že obnovení blokového uspořádání je ve střednědobé perspektivě v Evropě nemožné. V dosavadní diskusi zaznělo několik takových argumentů a právě v tom se tyto argumenty mýlí. Protože blokové uspořádání evropské bezpečnosti v současné době nehrozí, ani v dohledné době si jej nikdo nedovede představit. Většina argumentů, které uvádějí odpůrci vstupu do NATO, vycházejí právě z této mylné představy blokového rozdělení Evropy, které již nepřichází v úvahu.

Po roce 1989 se rozpadl nejen systém bipolárního rozdělení světa, ale dnes utváříme zcela novou bezpečnostní architekturu v Evropě. Změnila se definice míru, změnila se bezpečnostní rizika, změnily se principy plánování obrany. Od bezpečnostních zájmů jednotlivých států se dostáváme ke kooperativnímu modelu evropské bezpečnosti. Vztahy mezi státy jsou regulovány smlouvami, které určují slušné chování států k sobě navzájem, a zároveň další smlouvy regulují vztahy státu vůči jednotlivému občanovi. Jsou to smlouvy o lidských právech a svobodách. Většina těchto mezinárodních smluv je dnes už mezinárodně vymáhatelná. To je zásadní změna oproti době studené války, to je zásadní změna oproti celé dosavadní evropské historii.

Přes tento pokrok stále zůstává v platnosti historická zkušenost, že střední Evropa je slabým článkem evropské bezpečnosti, čili je pozvánkou k nějaké agresi. Tato agrese již dnes nemusí vycházet z území jednoho státu, ale může být i mezinárodně organizovaná.

Stojíme teprve u základního kamene evropské kolektivní bezpečnosti. Obrovská část úkolů je teprve před námi. Proto zahrnutí střední Evropy do systému západoevropské kolektivní obrany je nejlepším řešením bezpečnostního vakua, jaké si dovedeme představit. Pokud zůstane střední Evropa nezajištěna, je dost pravděpodobné, že to může vést k další nestabilitě. Nemusí to být nestabilita celokontinentálního významu, ale může dojít k nestabilitám, jaké např. vidíme v současné době na Balkáně.

Existovaly také jiné alternativy vytvoření NATO. Byla to alternativa vytvoření jakoby B-týmu z visegradské trojky, později čtyřky, ale taková aliance by nedokázala být partnerem ani pro Společenství nezávislých států, ani pro NATO a nehrála by v evropské bezpečnostní architektuře v podstatě žádnou roli.

Dalším návrhem byl ukrajinský návrh vytvoření bezpečnostní zóny Balt – Černé moře, s využitím ukrajinských jaderných zbraní. Jsem si jist, že zapojení jaderných zbraní na Ukrajině, u nás nebo kdekoliv jinde v prostoru střední Evropy, v sousedství jaderných velmocí, jako je Ruská federace a sousedství NATO, by nevedlo ke zvýšení stability. Žádný z těchto modelů neřešil problém nedostatků bezpečnostního systému ve střední Evropě.

Dámy a pánové, překvapuje mě poměrně malý zájem o zahraniční politiku naší země, malý zájem o bezpečnost naší země, která byla tolikrát poznamenána vnější vojenskou intervencí, ať to byl Mnichov, ať to byl rok 1968, ať to bylo jaltské rozdělení Evropy. Možná u nás převažuje fatalistický názor, že se stejně nedá nic dělat, že to stejně nemá cenu.

Dámy a pánové, právě tento fatalismus musíme překonat. V tom je problém naší bezpečnosti. Proto říkám, že o své bezpečnosti si rozhodneme sami.

Dámy a pánové, hlasováním o Washingtonské smlouvě můžeme udělat první krok k překonání tohoto fatalismu. (Potlesk.)

– – –

Vzhledem k tomu, že u některých příspěvků na stránkách Sněmovny někdo znemožnil přechod od jedné stránky k následující (funguje jenom přechod zpět), čímž v podstatě znemožnil čtení stenoprotokolu, uvádím zde kompletní text a odkazy na jednotlivé stránky. 

Sněmovní tisk 384 https://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t038400.htm

Přehled projednávání: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=2&t=384

Payne – vystoupení je na čtyřech stránkách:

https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/024schuz/s024016.htm 

https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/024schuz/s024017.htm

https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/024schuz/s024018.htm

https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/024schuz/s024019.htm