Jiří Payne

Aktuálně

Deklarace bezvýhradné loajality

ghandiStalo se zvykem podzimní sezóny diskutovat o tom, zda bylo správné vydávat deklaraci loajality vůči komunistické Číně prostřednictvím všech nejvyšších ústavních funkcionářů. Protože máme své zkušenosti s komunistickým režimem, bylo by asi správnější nazývat onen dokument deklarací předposranosti (omlouvám se za to slovo, ale je to terminus technicus popisující jistý druh chování v době komunistického režimu).

Problém je ale jinde. Špatný byl nápad budovat strategické partnerství s nedemokratickým režimem. Čína není férový hráč. Představa, o které mnozí pochybovali už při jejím zveřejnění, že Čína u nás bude investovat a zaměstná jinak nezaměstnatelné nezaměstnané u nás, byla dost naivní. Čína není dobrodinec, nemá žádný důvod dělat u nás dobré skutky. Z hlediska objemu investic můžeme konstatovat, že slíbené investice jsou víceméně zanedbatelné. Ve vzájemném obchodu máme značnou nerovnováhu, ale od poníženého partnerství se ani neočekával vliv na obchodní bilanci.

Obchodníci také dobře vědí, že v Číně platí doktrína jeden stát a dva systémy. Přeloženo: v Číně si každá z provincií může do značné míry dělat svou obchodní a investiční politiku. Není žádný důvod, abychom navazovali ekonomickou spolupráci na centrální úrovni, protože právě tam je koncentrována komunistická ideologie a s jistotou lze očekávat, že spolupráce je pouze zástěrkou pro špionáž. Svou hypotézu jsem formuloval v březnu (http://www.payne.cz/WP15/potemkinova-vesnice/), aniž bych tušil, že o pár měsíců později ji potvrdí výroční zpráva BIS.

Problém spatřuji v tom, že nefunguje zahraniční výbor Sněmovny. Ten by měl veřejně projednat koncepční dokumenty týkající se zahraniční politiky, měl by umožnit občanům, aby se k nim vyjádřili. To je poslání poslanců – reprezentovat zájmy voličů. Prošel jsem všechna usnesení zahraničního výboru v tomto volebním období. Ani jedno ze 160 usnesení se netýká koncepce zahraniční politiky. Výbor si ani jednou nevyžádal od ministerstva předložení jakéhokoliv dokumentu k zahraniční politice. Činnost výboru lze posoudit ne podle toho, že vše, co mu bylo předloženo, schválil, ale podle toho, zda existují příklady, kdy zásadně ovlivnil a usměrnil vládní politiku a zejména ministerstvo zahraničí. Můžeme konstatovat, že neexistuje žádné usnesení, které by mohlo jakkoli politiku ministerstva ovlivnit. Ani v pozitivním ani v negativním smyslu. Výbor odmával vše, co mu vláda předložila, činnost ministerstva se ani nepokusil ovlivnit, zato se hodně věnoval svým zahraničním výjezdům. Nikterak se neobtěžoval své nákladné cesty odůvodnit, neexistuje žádná koncepce zahraničních aktivit výboru ani Sněmovny. Myslím, že voliči by měli tento fakt vzít v úvahu při příštích volbách a před volbami se podívat na seznam členů výboru.

Ministerstvo zahraničí celkem pohodlně přijalo za své, že je neomezeným pánem zahraniční politiky, že si může dělat, co chce. Přitom právě Parlament má být pro vládu nástrojem, který z vládních extravagancí vyškrtá vše, co nelze obhájit před voliči. Právě Parlament má být místem, kde se zahraniční politika projednává.

Média rovněž pohodlně kritizují kdeco, ale absolutní nefunkčnosti ústavního orgánu si nevšimnou. Proto křik, že je nyní nutné jednorázově projednat čtyřprohlášení bezvýhradné loajality ať už ze strany médií nebo ze strany některých poslanců, vyznívá dost nepřesvědčivě. Parlament se nezajímá o názory občanů a proto je ani nedokáže hájit vůči vládě. Proto vyznívá současná iniciativa dost pokrytecky.

Pojďme se tedy pokusit formulovat alespoň některé prvky naší zahraniční politiky. Potřebujeme zejména obchodovat.  Pokud jde o Čínu, obchod se dělá na úrovni provincií. Měli bychom si vybrat provincii, která je pro nás zajímavá, a tam bychom měli navazovat kontakty a tam bychom mohli opravdu přispět k prohloubení obchodních vztahů. Na ně by mohla navazovat i investiční spolupráce, nikoli jednostranná. Připomeňme si, že Škodovka má v Číně své investice a nemusela při tom čekat na nějaké prezidentské tanečky. Prostě to jde i bez podlézání na centrální úrovni. Dokonce naopak, troufám si tvrdit, že spolupráce deklarovaná na centrální úrovni s mnoha státy už ukázala, že byla zbytečná, protože na ní nic nenavazovalo.

Pokud se vláda a prezident rozhodli kamarádit se s komunisty, trvám jako občan na tom, že musí požadovat stažení všech čínských špionů z našeho území. Co je to za partnerství, když je doprovázeno rejdy vojenských a průmyslových špionů? Co je to za partnerství, když musíme zvyšovat rozpočet tajných služeb, abychom se tomuto partnerství mohli alespoň trochu bránit? V takové atmosféře se přirozeně nabízí hypotéza, že veškeré slibované investice jsou pouze součástí této špionážní hry.

Očekával bych, že opoziční strany budou deklarovat, že jsou rozhodnuty strategické partnerství s Čínou neprodleně ukončit. Čína není říší středu české zahraniční politiky. Pro české občany nemá valný význam a cena, kterou bychom za to měli zaplatit, je nesmyslně vysoká. Pokud by se Čína chtěla stát říší středu celého světa, musela by se napřed naučit chovat jako férový partner. Strategicky řečeno: můžeme si počkat na lepší časy v Čínské politice.

Mají-li čínští komunisté komunistické představy o spolupráci, měli bychom se obrátit k jiným partnerům. Zejména k těm, kteří jsou schopni hrát férovou hru. Pokud zahraniční výbor nemá žádný nápad, navrhnul bych prohloubení spolupráce s Indií. Je to země, která kdysi patřila k britské koruně, kromě ekonomické spolupráce bychom se od mnohých Indů, například těch, kteří mají britské školy, mohli učit, jak se slušně chovat. A úctu k jejich filosofickému a duchovnímu mysliteli, který ovlivnil i Masaryka, nám nebudou vytýkat. A když se přestaneme strategicky přátelit s Čínskými komunisty, možná, že si příště dalajláma, který se zřekl politických aktivit, opět udělá čas na schůzku na hradě a třeba vnukne nějaké moudré spásné duchovní myšlenky i současnému prezidentovi.