Jiří Payne

Aktuálně

Jak to bylo s Visegrádem?

12.6.1994

Po roce 1989 vedl vývoj ve střední Evropě k přirozené koordinaci mezi Československem, Maďarskem a Polskem. Zájmy těchto zemí byly v některých oblastech identické.

Původním hlavním motivem této spolupráce byla koordinace postupu ve vztahu k tehdejšímu Sovětskému svazu, do jehož područí středoevropské státy v té době ještě patřily.

Společným zájmem Československa, Polska a Maďarska bylo zbavit se vojenské, politické a ekonomické závislosti na Sovětském Svazu, z jehož strany bylo možné očekávat buď pokračování koloniálního přístupu k satelitním zemím, který by evidentně brzdil demokratizační proces reforem ve Střední Evropě, nebo se dalo očekávat v Sovětském Svazu prohloubení politické krize a ekonomický pokles, který by měl destruktivní účinky i na ekonomiky středoevropských států, pokud by zůstaly staré vazby.

Vztahy tří (po rozdělení federace čtyř) zemí se od roku 1989 vyvíjely s vlastní vnitřní logikou. Od samého začátku se objevily dvě dimenze: hospodářská a vojenská, což lze dokázat citací dokumentů z tehdejší doby. Obě roviny byly zprvu zaměřeny „destruktivně“, k ukončení činnosti Varšavského paktu a RVHP.

Svoboda, nebo bezpečnostní vakuum?

Díky společnému postupu byl Varšavský pakt zrušen a postupně bylo dosaženo bilaterálním jednáním i odchodu sovětských vojáků. Na toto úspěšné období navázalo obtížnější hledání další spolupráce. Vyústilo v podepsání několika dokumentů a v poměrně pravidelné schůzky. Všechny tři a později čtyři státy se rozhodly orientovat svou bezpečnostní politiku na severoatlantickou alianci.

K posouzení tvrzení, že „určujícím nebezpečím je mocenské a bezpečnostní vakuum“ (B. Doležal, Telegraf 9.5.) se musíme vrátit do doby studené války. V té době poskytovaly obě supervelmoci svým aliančním partnerům plné bezpečnostní garance právě na mocenském základě. Tím byl význam ostatních rizik potlačen.

Jestliže s koncem bipolárního světa vystoupily do popředí problémy dříve neviditelné, pak může vznikat dojem pro státy, které usilovaly o to zbavit se nežádoucích vojenských záruk (v našem případě Varšavský pakt) a odstranit mocenský vliv (v našem případě Sovětský Svaz), že se ocitly v bezpečnostním vakuu.

Buďme pečliví při rozlišování, co je bezpečnostní vakuum a co je svoboda, o níž jsme usilovali. Svoboda totiž s sebou nese i převzetí odpovědnosti za vlastní osud, neschopnost převzít odpovědnost se může promítat do pocitů bezpečnostního vakua a snahy sdružovat se v různých seskupeních.

Alternativní bezpečnostní struktury vytvořené postkomunistickými zeměmi by nebyly řešením. Pro naší zahraniční politiku je jednou z priorit úsilí o plné členství v aliančním seskupení NATO. Odůvodnění mohou být různá, motivovaná buď analýzou bezpečnostních rizik a jejich snižováním, nebo argumentující středoevropským kontextem a jeho stabilitou, případně ochranou demokratických hodnot.

Každopádně však musíme vycházet ze střízlivých analýz, nezabarvených emotivním hodnocením, které svádí k černobílému vidění, bez příměrů z ekonomického světa – bezpečnost není business.

Historicky největším rizikem pro nás byla naše neschopnost se dohodnout, počínajíce legendou o třech prutech, které se nezlomí, dokud drží spolu, přes husitskou a bělohorskou zkušenost až k roku 1948 a 1968. Zda tomu tak je i dnes se teprve ukáže. V tom smyslu souhlasím s panem Doležalem, že naším cílem je být stabilizovanou zemí ve stabilizovaném regionu.

Business nebo hospodářská pomoc?

Pro svobodný vývoj středoevropských zemí bylo v počáteční fázi životně důležité vytvoření prostoru pro ekonomickou transformaci. To znamenalo nahradit „hospodářskou pomoc“ normálními ekonomickými vztahy. V této oblasti byl vývoj po formální stránce velmi úspěšný. Místo RVHP existuje seskupení CEFTA (dohoda o vytvoření středoevropské zóny volného obchodu). Nyní zbývá poslední drobnost, totiž ekonomické vztahy v tržním prostředí středoevropských zemí rozvinout. Prozatím totiž např. náš obchod s Polskem nebo Maďarskem dosahuje výše několika procent našeho celkového obchodu. Pokud se dívám na vývojové linie západoevropských integračních snah a na časové tabulky obsažené v dohodě CEFTA, docházím jednoznačně k oněm deseti rokům, potřebným pro vytvoření silnějších hospodářských vztahů.

Perspektiva deseti let

Lze realisticky očekávat, že s rozvojem hospodářských vztahů dojde i k postupnému prohloubení politických vztahů a k rozvinutí vztahů mezi armádami středoevropských zemí. (Do toho nepočítám aktivity v rámci Partnerství pro mír, která se opírá o základy vybudovaných systémů NATO na základě vzorce 16+1)

Zatímco Polská armáda má již část transformace za sebou a naše počítá s operativní perspektivou roku devadesát šest a cílovým rokem 2005, například slovenská armáda bude možná potřebovat trochu více času. To znamená, že společné aktivity mohou mít podobu ad hoc spolupráce. Na konzistentní stabilní a trvalé základy pro spolupráci si skutečně ještě nejspíš počkáme nějakých deset let.

Předvídat budoucnost pochopitelně nemůžeme, přesto však si musíme trochu rozvrhnout síly. Kloním se k tomu, abychom se spíš připravovali na „běh na dlouhé trati“. Dávám přednost budování kvalitních základů před spekulativním trikem, který by nás, pokud by se podařil, možná mohl přivést do náruče bezpečnostních garancí, ale za cenu problematických napětí a krizí po takovém triku zpravidla následujících.

Byť by se však takový nečekaný zvrat na evropské scéně odehrál a my jsme se ocitli přes noc v NATO, stejně nám i potom nezbude nic jiného, než systematicky vyhodnocovat vlastní bezpečnost a snažit se ji zajistit především vlastními silami a tyto síly si z vlastního rozpočtu zaplatit. Jen takový stát totiž může být rovnoprávným členem NATO, jen takový stát může očekávat slib pomoci v případě ohrožení od aliančních partnerů.