Jiří Payne

Aktuálně

Důsledná zahraniční politika

Jiří Payne 8.3.2001

Česká republika si vytvořila pověst země, která poté, co se sama vyrovnala s vlastní totalitou, bojuje za lidská práva na jiných místech. Snad jako bychom tomu rozuměli lépe než jiní, rádi bychom poučovali, co mají druzí dělat. Jsme opravdu tak moudří?

Pojem lidská práva se častým používáním vyprázdnil. Vzpomeňme si, po čem jsme to vlastně toužili tehdy za totality v minulém století. Stručně řečeno chtěli jsme svobodu. Co všechno jsme si pod tím slovem představovali je jedno, ale to slovo pro nás bylo magicky přitažlivé. Byli jsme někteří ochotni pro ni dokonce i něco obětovat.

Před časem nás prosili představitelé běloruské opozice, abychom znovu zvážili dodávku obilí lukašenkovu režimu, protože tím jeho režim podpoříme. Říkali nám, že se pokoušejí „spojit boj za svobodu s bojem o chleba“. Pro mnohé jejich občany je prý chléb mnohem viditelnější hodnota, než svoboda, naděje na získání obojího se tak pro všechny zvětšuje. Něco se ale musí nejprve obětovat. Naše vláda nakonec obilí Lukašenkovi prodala.

Charta OSN v roce 1945 již stanovila princip, podle něhož „částečné nebo úplné přerušení hospodářských styků“ je hlavním donucovacím nástrojem k prosazení mezinárodního pořádku, aby „rozhodnutím bylo dodáno účinnosti“. Pokud taková opatření nestačí, může být vyhlášena ‚blokáda‘, při níž se použijí „letecké, námořní nebo pozemní síly“.

K velkému překvapení mnohých se Česká republika chystá vyrazit v Ženevě do boje proti plošným blokádám (čl. 42 CH OSN), protože nejsou účinné a zasahují občana místo diktátorů. Namísto toho český ministr na valném shromáždění navrhnul, že nebudeme udělovat víza vedoucím představitelům takových zemí a zmrazíme jejich zahraniční aktiva.

Podobnými argumenty vysvětlovala naše vláda běloruské opozici, že dodávkami obilí vlastně nepodporujeme režim, ale pomáháme občanům. Sice jsme je nepřesvědčili, ale zato jsme na tom vydělali.

Před rokem naše diplomacie považovala spolupráci s Polskem a dalšími aliančními spojenci za důležitější, než boj proti blokádám z článku 42, a vedlo to k úspěšnému výsledku. Z nějakých důvodů jsme letos pořadí hodnot obrátili. Uvidíme, zda budeme stejně úspěšní. Musíme mít hodně závažné důvody, když jsme ochotni postavit se proti našim aliančním spojencům (o nichž mimochodem čekáme, že zastoupí naše letectvo, jelikož na vlastní stíhačky nemáme).

Položme na jednu misku vah co musíme obětovat: zájmy našich aliančních spojenců, touhu disidentů v po svobodě v totalitních režimech, naši pověst (vypadá to, jakoby šlo o účelovou změnu názoru) …

zatímco na druhé misce vah leží přátelské vztahy s kubánskými komunisty a bilaterální obchod. Svoboda našich dvou bojovníků za lidská práva prý byla zadarmo, ta se na váhy nepřidává, neboť se zjistilo, že jakýsi zákon porušili omylem, jelikož při jejich cestě o lidská práva nešlo.

Můžeme debatovat o vlivu hospodářských sankcí na vnitřní situaci v totalitních režimech. Můžeme mít pochybnosti o účinnosti takových sankcí, jenom nesmíme v takové situaci jako nyní měnit názor. Změnou našich priorit, která zcela náhodou nastala právě v době, kdy jsme opět chtěli ukázat ostatním jak umíme bojovat za lidská práva tím, že předneseme spolu s Polskem návrh v Komisi pro lidská práva, vláda překvapila nejenom mnohé partnery v zahraničí. Poláky jsme překvapili natolik, že s námi přestali v této věci spolupracovat. Ministr také zaskočil dokonce vlastní parlament. V koncepci zahraniční politiky nám napsal, že „přísně dodržuje hospodářské sankce“. Na závěr ‚kubánské kauzy‘ namísto zákazu udělování víz, který prosazovala v září v OSN, vyjádřil spokojenost s obnovením dialogu a víru ve „zlepšení oboustranných vztahů a to jak politických, tak hospodářských“. Kubánskou opozici asi nepřesvědčíme, ale možná na tom něco vyděláme.