Jiří Payne

Aktuálně

NATO a tři pruty

7. července 1997

Pokud vůbec je možné přisoudit národu nějaké společné vlastnosti, pak český národ má přinejmenším jednu špatnou vlastnost: nedokáže se poučit z vlastních chyb. Ke své škodě opakuje stále znovu stejné omyly. Národ počtem relativně malý, žijící v sevření mezi Německem a Ruskem si nemůže dovolit vnitřní nesvornost.

Vypráví se legenda o knížeti Svatoplukovi, kterak svým synům ukázal tři pruty a vyzýval je k jednotě. České dějiny dokazují, že jsme se nepoučili.

Vedle vzácných okamžiků národního sjednocení (v době obrození, v roce 1918, v srpnu 1968, v listopadu 1989, 1848) jsme proslulí spíš nejednotou. Počínaje vyvražděním Vršovců a Slavníkovců, od chvil kdy „Táboru se klonil věčný Řím“ k nejednotě husitských reformátorů, od myšlenek stavovského státu k Bílé hoře, kde se čeští stavové nedokázali shodnout a raději bitvu prohráli. Od krátkého semknutí při mobilizaci v roce 1938 („Tož budeme sedlat!“, řekl by Masaryk) jsme zakrátko byli svědky na jedné straně neuvěřitelné kolaborace některých s hitlerovským Německem, na druhé straně vzpomínáme na neuvěřitelné hrdinství odboje. V roce 1948 raději než se dohodnout na velké koalici a vytvořit vládu s širokou podporou, předaly naše politické strany moc do rukou komunistů a to rovnou na 41 let. Od národní jistoty „Jsme s vámi, buďte s námi“ v létě 1968 jsme za necelý půlrok dospěli k normalizačnímu režimu.

Jako červená nit se našimi dějinami vine neschopnost najít rovnováhu mezi vnitřní a zahraniční politikou, neschopnost shodnout se na tom, co je nejdůležitější. Nedaří se nám stanovit si jasné priority a vyžadovat od politiků, aby své osobní či stranické zájmy podřídili národním zájmům. Snad je to tím, že o prioritách nediskutujeme, pouze se pasivně necháváme vést.

Nejasná je nejen soudržnost koalice, ale některým je nejasný i její smysl. Nejasné jsou vztahy ministrů k ministerskému předsedovi (a to nejenom dnes, ale již od dvacátých a třicátých let).

V současné době se dohadujeme o tom, zda je či není správné stát se řádným členem NATO. Neumíme se rozhodnout (jsme v tom podobní Slovákům, kteří v referendu místo jasného „ANO“ či „NE“ dostali odpověď „NEVIEM“).

Spor by neměl být založen jenom na tom, zda argumenty pro jsou dostatečně přesvědčivé, zda hrozby a rizika jsou dostatečně naléhavé, ale otázka ve skutečnosti zní: máme v České republice v létě 1997 nějakou větší prioritu, než je prozíravé zajištění budoucí bezpečnosti ve střední Evropě formou alianční smlouvy se státy NATO? Chtějí-li být odpůrci korektní, musí také říci jaké jiné priority považují pro Českou republiku za nejdůležitější.

Nejednou jsem se setkal s konstatováním, že vystupování Českého státu navenek je „nečitelné“. Chce-li být naše vystupování vůči zahraničí korektní, musíme jasně vyhlásit priority Českého státu pro dané období. Nejsou-li stanoveny, neproběhla-li debata a nejsou -li v debatě obhájeny priority, není ani divu, že se národ nedokáže kolem svých hlavních zájmů semknout.

Je nejvyšší čas, aby vláda předložila k diskuzi národní strategii, dokument, bez něhož se v NATO neobejdeme. Dokument, který by měl být každý rok aktualizován a který by nastínil, zda pro Českou republiku je jiná důležitější priorita než stabilizace středoevropského regionu, zda ten či onen exportní trh (například Čína) je na třetím či pátém místě, zda mezi priority patří vyřešení vztahu mezi církví a státem či zda je důležitější udržet stabilitu měny. Podstatné na seznamu priorit je to, že jich je pět či nanejvýš sedm, takže nedůležité věci se dostanou do jiné kategorie.

Pokud se na několika hlavních úkolech dokážeme shodnout, pak oprávněně můžeme požadovat od všech politiků, aby tyto důrazy při své činnosti respektovali. Jsem si jist, že by to přispělo ke koordinaci našich zahraničních aktivit na všech úrovních, jsem si jist, že by to přispělo k udržení „tahu na bránu“, zatímco detaily každého dne by se dostaly do správných proporcí. Jsem přesvědčen, že je to cesta k vytváření národního konsenzu.