13.9.1996

Téměř jako samozřejmost jsme přijali to, že z Bosny přestaly docházet válečné zprávy. Mezinárodní operace I-FOR pod vedením aliančních sil dosáhla zřetelných výsledků.

V průběhu prvních čtyř měsíců od začátku operace byly splněny vojenské cíle daytonských dohod: byl zastaven otevřený konflikt, znepřátelené strany byly odděleny zónou separace, na níž dohlížejí mezinárodní jednotky.

Proběhl proces demobilizace 150 000 bojovníků (což je dvakrát více než má naše armáda). Těžká výzbroj byla odstavena a je pod kontrolou. Celkem 800 tanků (AČR má tanků jen o něco více), 1300 děl (AČR má asi polovinu), 145 raketových systémů kaťuša, 3500 minometů se dostalo pod kontrolu. Na různých místech jsou obrovské sklady ručních zbraní. Objevil se i sklad utajený před mezinárodní veřejností a byl zlikvidován. Probíhá odminování, o němž se předpokládá, že potrvá až padesát let.

Druhá pětiměsíční fáze má nastolit politický režim, který by výsledky první fáze potvrdil a stabilizoval je uskutečněním voleb. Počítá se s volební účastí všech uprchlíků a vyhnanců. Konání voleb má i své odpůrce. O to víc je důležitý dohled mezinárodních pozorovatelů na jejich regulérnost a vojenská i policejní ochrana průběhu voleb. Z voleb vzejde nová politická reprezentace s posíleným mandátem.

Program hospodářské obnovy by měl motivovat nový politický systém k řádnému fungování. Nové uspořádání musí nabízet lepší alternativu, než válka. Jde vlastně o obchod: hospodářská pomoc za mír. Do roku 2000 je třeba v rámci pomoci investovat 5 miliard dolarů, okamžitě je nutno poskytnout 1.2 miliardy.

Investice do míru musí zajistit obnovu místní samosprávy, vytvořit prozatímní místní rady, které převezmou s novou autoritou odpovědnost za první kroky k rekonstrukci. Demobilizovaným vojákům musí nabídnout práci v prostředí s téměř 90% nezaměstnaností. Dvěma miliónům uprchlíků musí vytvořit podmínky pro návrat. Musí učinit první kroky ke stabilizaci majetkových vztahů. Dobře víme, že přesuny obyvatelstva a vypořádání majetku mohou působit těžkosti ještě po mnoha letech. Obnova poválečného hospodářství bude doprovázena transformačními procesy, ekonomickou reformou, privatizací. Není vyloučeno, že by se daly využít i některé naše zkušenosti.

Původní dohody směřovaly k zachování územní celistvosti mezinárodně uznané Bosny a Hercegoviny. Republika by měla sestávat ze dvou útvarů, muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny (51% území) a Republiky srbské (49%). Jednotná Bosna by měla mít společnou vládu, předsednictvo (kolektivního prezidenta), dvoukomorový parlament, ústavní soud, centrální banku, společnou měnu (prozatím je to německá marka). Ještě pamatujeme svou zkušenost s dvoučlennou federací, proto lépe než kdo jiný chápeme, jak křehké je státoprávní uspořádání dvoučlenné federace, z níž dokonce jeden člen má opět podobu dvoučlenné federace. Pravděpodobnost přetrvání takového útvaru je nepatrná, zejména když separatistické tendence nacházejí více než pochopení u některých politických sil v „mateřských“ státech etnických skupin.

O zachování multietnického státu se doopravdy jednalo v době, kdy mezinárodní vyjednavači navrhovali za základ správního členění etnicky pokud možno homogenní kantony. Naděje na udržení multietnické občanské společnosti vyprchává. Výsledky války, etnických čistek a přesunů obyvatelstva jsou volbami víceméně vzaty na vědomí.

Do křehké konstrukce bosensko-chorvatské federace se promítala chorvatská idea Herceg-Bosny, která měla učinit podivný tvar chorvatského státu smysluplnějším. Bosenští Srbové se netajili tím, že pro ně státoprávní uspořádání podle daytonských dohod není atraktivní. Na severu Bosny kolem Banja Luky ochotu k míru teprve uvidíme. Obě srbské enklávy jsou spojeny úzkým koridorem kolem Brčka, který přiléhá k nestabilnímu, i když prozatím zklidněnému východnímu sektoru, Východní Slavonii. Pro uspořádání této oblasti běží pětiletá lhůta, takže řešení se bude hledat až podle toho, jak se podaří naplnit daytonské dohody.

Nezodpovězený zůstává vztah bosenských entit k „mateřským“ státům. Mezinárodně-právně žádný takový vztah neexistuje, ale fakticky má klíčovou roli. Daytonská jednání prozíravě vtáhla do hry politické představitele obou „mateřských“ států a prozatím omezila jejich ochotu podporovat separatistické tendence. V silovém poli zájmů nových sousedních států byla nejvíce ohrožena muslimská komunita, která si s tichým přitakáním světové veřejnosti našla mateřskou podporu zejména v Íránu, ale nejen tam. Proti konceptu velkého Srbska, velkého Chorvatska či samostatného muslimského státu vypadá princip jednotné multietnické Bosny jako sentimentální zahledění do minulosti. V bosenské válce prohrává občanský princip v konfrontaci s hrubou vojenskou silou a mocenskými zájmy.

Po volbách se bude muset zahájit nové kolo jednání o uspořádání Bosny s nově zvolenými představiteli. Dokud mezinárodní tlak usiloval o jednotnou multietnickou Bosnu, pokusy o její udržení k míru nevedly. Není vyloučeno, že budeme stát před otázkou, zda může politicky rozdělená Bosna přinést trvalejší mír. Jakkoli by to byl tragický mír, je určitě lepší, než pokračování války. Selhání občanského principu v Bosně nelze dávat za vinu žádnému státu. Je to společná prohra Evropy a nás všech.