duben 1992

V devatenáctém století převládaly v parlamentech individualistické poměry. Poslanci byli na sobě nezávislí, skupiny poslanců byly proměnlivé a jejich organizovanost byla minimální. Koncem století, po vzniku učení o třídní společnosti, se však objevily strany s pevnou stranickou disciplinou marxistického typu. Jejich existence nakonec přivedla i jiné politické strany k přijetí přísné stranické disciplíny. Poslanec dříve, než se dostal na kandidátku, v podstatě podepsal nedatovanou demisi. Pokud se straně znelíbil, stačilo doplnit datum a byl zbaven mandátu. Výsledkem bylo, že předsedové rozhodujících stran se sešli u kulatého stolu a licitovali se svým počtem mandátů. Tak to vypadalo i u nás za první republiky. Možná, že se tím položil základ pro pozdější vedoucí úlohu jedné strany. Nyní se objevují pokusy opět poslanecký revers oživit.

Pro mne je při hlasování největším problémem pocit odpovědnosti vůči voličům, odpovědnosti vůči týmu s nímž spolupracuji, neboli straně, a poslaneckým slibem, že budu hlasovat podle své cti a svědomí.

Další vývoj směřoval k větší osobní odpovědnosti jednotlivého poslance. Ten se dostal do trojího tlaku: sliboval, že bude hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, byl odpovědný svým voličům, od nichž dostal mandát a zároveň musel brát ohled na stranu, jíž byl nominován. Toto dilema lze stěží řešit jinak, než právě slibem odpovědnosti vůči svědomí. V modernějších ústavách z posledních desetiletí již bývá zakotveno, že písemná demise poslance neplatí, čímž je poslanecký revers zcela vyloučen.