27.12.1997

Proměna našeho života a transformace politického systému je spojena s množstvím rozhodnutí. Tu a tam se objevují diskuse o odpovědnosti politiků, čili o morálce osobností působících ve veřejnoprávní oblasti. Zhruba stejně často se objevují takzvané aféry – od finančních až po téměř špionážní, od smyšlených až po skutečné. Kromě prosazování základních pravidel demokracie (resp. boje proti jasně vymezeným nedemokratům) a kromě čím dál tím více propracovanějších volebních programů začíná stále více záležet ve volebním soupeření politických stran také na morálních principech.

Prozatím se zcela nevžila představa, že politik, který se pohybuje ve veřejnoprávní oblasti, stojí pod poněkud přísnějším pohledem než “soukromoprávní” občan, jemuž je dovoleno vše, co zákon nezakazuje.

Setkáváme se v těchto debatách s trojí filosofií. Jednak je to cynický, leč přísně individualistický přístup, podle něhož je politikovi dovoleno vše, dokud se na to nepřijde. Stačí nenechat se chytit s kufříkem peněz či za volantem a úspěch je zaručen. Je to trochu riskantní, protože spravedlnost nakonec vychází na povrch. Zásadně je však třeba odmítnout presumpci viny, vycházející z toho že takových případů je mnohem více, jenže se o nich neví. V žádném případě neplatí, že co nezakazuje zákon a nebo na co se nepřijde, to je dovoleno. Kdyby se toto pojetí mělo prosadit, pak by také platilo lidové úsloví, že politika je “svinstvo”.

Druhou možností je přiznat jistý stupeň kolektivní odpovědnosti politické strany jako celku vůči kolektivu voličů jako takovému. Jde o odpovědnost vůči volebnímu programu a zpravidla se projevuje důrazem na představu, že volební program má povahu smlouvy mezi politickou stranou a voliči. Etický aspekt může být zohledněn při psaní volebního programu, ale pak po volbách je již kontrakt zpečetěn a nelze jej tudíž měnit. Padni komu padni. Kéž by se objevovala alespoň takováto sebekázeň v naší politice. Avšak očekávat od volebního programu zásadní morální vyjádření je přinejmenším nerealistické. Také však již při troše zkušeností víme, jak mnoho se podaří (resp. nepodaří) z volebního programu uskutečnit. Pozorný čtenář volebních programů objeví u některých politických stran sliby zřetelně nesplnitelné. Nebyla dosud vynalezena ústavní funkce dozorce nad morálkou, ač by si to někteří možná přáli, takže není instance, u které by se nespokojení voliči mohli odvolat proti neplnění volebních slibů a patrně je to dobře, neboť při důsledném přijetí smluvní povahy závaznosti volebního programu by to také znamenalo nemožnost uzavření jakékoliv koalice, protože strany zpravidla mají mít navzájem odlišné programy. Zároveň promítnutí tohoto principu na individuálního politika představuje tuhou stranickou kázeň a poněkud připomíná totalitní koncepci politické strany.

Kdyby i zde mělo platit, že třetí možnost není, bylo by smutno na světě. Naštěstí je však ještě třetí, rovněž individuální pojetí, podle něhož se politik pohybuje v trojúhelníkovém prostoru, vymezeném odpovědností v první řadě svému svědomí, dále pak svému voličstvu a také politické straně a volebnímu programu. V tomto trojúhelníku uzavírá jeden každý politik kompromisy. Dokonce při každém politickém rozhodování si musí politik tyto otázky položit. Co vlastně očekávají voliči, občané České republiky? Kdyby byla položena jen tato otázka, pak by se jednalo o čistý populismus. Kdyby se jednalo pouze o očekávání úzké zájmové skupiny, byl by to nepříliš průhledný lobbyismus. Co si od politika přeje politická strana bývá zřejmé z různých stranických dokumentů a prohlášení či programů. Nejdůležitější ale zůstává otázka, co tomu říká svědomí. Proto také u nás již tradičně politik slibuje podle ústavy “na svou čest, že bude svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí”, že bude podle svých schopností usilovat o prosazování zájmů svého státu. To je také to, co se nejvíce očekává od těch, jimž byla svěřena péče o věci veřejné – neboli “res publica”.