1993

Smutná i nadějná je historie KSČM v posledních třech letech, vedoucí nakonec k resignaci předsedy Svobody.

KSČM se nám pokoušela namluvit, že je někým jiným, než stará KSČ. Muselo to být obtížné toto tvrdit, inteligentnímu člověku to nepochybně muselo kazit charakter.

Musel to být divný pocit, založit si politickou živnost na podpoře „starých struktur“ a nesouhlasit s tím, že život je nyní možná v něčem náročnější, ale je nesporně svobodnější.

Musel to být divný pocit sledovat proces privatisace a začínající působení tržních principů přinášející neoddiskutovatelně výsledky, když stará ideologie považovala trh a neřízený (rozuměj komunisty neřízený) hospodaření za nenapravitelné zlo, stejně jako soukromé vlastnictví, které mělo být zábranou jakéhokoliv pokroku.

Musel to být divný pocit spolupodílet se na zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a sledovat vznikající pluralitní systém, když bytostným imperativem komunistické ideologie bylo převzít moc, na věky věků.

Muselo stát velké sebezapření kritizovat nedostatky vznikající pluralitní parlamentní demokracie, když parlament podle pravověrného komunistického učení o státu měl být přece pouhou bezvýznamnou „žvanírnou“.

Bylo asi třeba ujistit sebe sama o napravitelnosti komunistické strany, aby neustálé zapírání buď vlastního přesvědčení o správnosti komunistické ideologie, nebo popírání vlastního tušení, že na polistopadovém vývoji je přece jen cosi kladného, aby tato bezzásadovost dostala alespoň nějaký patos.

Bylo k tomu třeba skutečně toho, co odstupující předseda Jiří Svoboda nazval demoralizací.

Lze souhlasit, že členství v KSČ(M) muselo demoralizovat. Nemusí demoralizovat účast na politickém životě jako takovém, pokud může politik zastávat své skutečné názory.

Vyznání bývalého předsedy je smutným přiznáním nenapravitelnosti, bezzásadovosti a morální devastace komunistické politiky.

Nadějná je jeho výzva i jeho příklad k přiznání morální devastace.