Jiří Payne

Aktuálně

Občanská demokratická aliance

1994

V pohnutých polistopadových dobách naší veřejnost znepokojovala především otázka: podaří se zlikvidovat komunistický systém? Byla to doba odporu proti režimu.

Tehdy vznikaly, jak si jistě všichni vzpomeneme, různé iniciativy, organizovaly se podpisové akce a zakládala se hnutí. Někdy šlo o zajímavé experimenty, jindy se využívala známá organizační schémata.

V tomto kontextu vznikla i poměrně nenápadná strana ODA s hrstkou členů, která v prvních volbách v roce 1990 vylepila nevelké množství nepříliš nápadných plakátů. Její kandidáti se ocitli na různorodých seznamech Občanského fóra. ODA tehdy dosáhla světového rekordu – asi deset procent ze všech členů ODA (resp. přibližně stovky tehdejších členů) bylo zvoleno do zákonodárných sborů.

ODA byla založena na principech obdobných zednářské lóži. Tím nechci říci, že má ODA cokoli společného s touto organizací, ale chci poukázat na způsob její organizace a práce.

Šlo o skupinku vyvolených (inspirovaných v té době ještě disidentskými skupinami), kteří se rozhodli svými myšlenkami infikovat politiky na významných pozicích.

Výhodou takové organizace je velká operativnost, může velmi dobře parazitovat na demokracii. Ovšem nevýhodou je, že nedokáže mnoho vytvořit. Běda, kdyby takto uspořádaná skupina měla nést odpovědnost za vedení státu.

Jestli je v současnosti u nás potřebné budovat a upevňovat demokratické mechanismy, pak ODA k tomu příliš nepřispívá.

Uve_me příklad. Víte jak sestavovala ODA kandidátky? Malá skupinka nejužšího vedení je prostě sepsala. Byly pak, pravda, schváleny jako celek, ale pro rozvoj demokracie je podstatná jejich tvorba.

Mnohé nedostatky demokratičnosti v ODA se zakrývají poukazem na to, že ODA je „stranou volebního typu“. Podívejme se tedy na to, co to strana volebního typu je. Známe je především z USA – jsou to strany s nepatrným množstvím aktivních členů, spoléhající na podporu ve volbách získanou díky sympatisantům.

V čem se naše situace liší od Spojených Států? V tom, že v USA existují pevné předpisy (vedle volebního zákona), které přesně stanoví konání veřejných primárek při sestavování kandidátek. Proti volebním stranám „zednářského typu“ (analogické principy má i mafie), které jsou pro demokracii nebezpečné, stojí mimo jiné pevný řád pro sestavování kandidátek, aby nemohlo dojít k tomu, že se úzká skupinka navzájem bude nominovat do funkcí, aniž by měla podporu _ členů nebo podporovatelů.

S takovýmito praktikami by ODA v Americe těžko vysvětlovala, že název „demokratická“ v názvu není jen kamufláží.

Pro nás je však podstatné jedno kriterium: nakolik směřujeme ke stabilní demokracii. Nutno konstatovat, že ODA k upevňování demokracie příliš nevede.

Trochu připomíná ODA svým charakterem nevyzrálé pokusy o politické strany v Rusku. Strany, které neusilují o vytvoření organizační struktury. Výsledkem působení takových stran je permanentní ústavní krize. Parlament (resp. superparlament) i prezident mají volební mandát, avšak díky takovýmto stranám nejsou vlastně nikomu odpovědní. Mohou si dělat co chtějí a nehrozí, že by je jejich vlastní členové volali k odpovědnosti. Neexistuje spojení mezi občany a poslanci, protože neexistuje ani demokratická struktura jejich stran. Proto mohou ruští politikové vyvolat ústavní krizi kdykoli se jim zlíbí.

V něčem je ODA podobná i polským politickým skupinám, které vytvářejí nejrůznější politické kombinace jako na spartakiádě a doufají, že za jistých okolností se zalíbí veřejnosti.

Protože vedení ODA nemusí cítit odpovědnost svým členům, spoléhá přece na podporu přelévajících se příznivců, nevede ani své členy k odpovědnosti. Nepřekvapuje ani důraz ODA na osobní svobodu, postavenou za nejvyšší ideál – v tom má charakter typicky liberální strany, včetně toho, co se o liberálech často říká, že totiž mají více liberálních názorů než členů – ovšem extrémní liberalismus je vlastně anarchie.

Přehnaný osobní liberalismus se také může kombinovat s individuálním, neorganizovaným, nacionalismem, který vychází z cynického konstatování, že si stejně mohu myslet co chci (například o Slovácích).

Dokud bude mít ODA stávající vedení (zahrnující „otce – zakladatele“), pak snad příliš velké nebezpečí nehrozí. Kdyby se však do vedení mělo dostat pár politiků s poněkud diktátorštějšími sklony, znamenala by nepříliš přehledná struktura ODA velké nebezpečí pro demokracii u nás.