Jiří Payne

Aktuálně

Protiamerický experiment

4.1.2002

O demokracii se říká, že je nejlepším ze všech špatných způsobů správy země, ale žádný lepší neznáme. Teorie státu a politické vědy po klopotném hledání a mnoha tragických omylech dnes dovedou popsat v chytrých knihách jemné předivo vztahů, které částečně dává záruky, že v takto spravovaném státě může být uchována svoboda. Umí také popsat, za jakých okolností demokracie a svoboda mizí kvůli narušení jemné rovnováhy. Zejména dějiny dvacátého století varují před experimenty s ideologickým pojetím teorie státu, které vedly k vytvoření totalitních režimů a k válkám (první, druhé i studené). Počátkem devadesátých let se dramaticky proměnila evropská integrace, jejíž základy vznikly za studené války, kdy byla západní Evropa nepřímo dotována americkými bezpečnostními garancemi. Patrně to bylo právě přijetím Maastrichtské smlouvy před deseti lety, jak naznačuje Václav Klaus v článku „Superunie je nebezpečná“ ze 7. 12. Výsledkem je současný experiment, opírající se o ideologii sjednocené Evropy a tristní faktické výsledky. Abych se vyhnul přívlastku „euroskeptik“, vypůjčím si argumenty od eurooptimistky US Hany Marvanové z článku „Kdo se bojí paní Evropy?“ ze 14. 12. I ona shledává vady na jinak dokonalé kráse paní Evropy: nezajištěné kontrolní mechanismy, neefektivní byrokracie, technokratická rozhodování, nepřehlednost, nadměrné zasahování do kompetencí národních sfér, úředníci přespříliš regulující život občanů a jednotlivých států. Z těchto skutečností Václav Klaus v souladu s teorií státu vyvozuje závěr, že současný pokus o integraci evropských národů je experimentem s těžko předvídatelnými výsledky, zato však s velmi pravděpodobným omezováním svobod jednotlivce. Marvanová (která by měla teorii státu znát) na základě stejných skutečností Klause obvinila, že „brání pokroku, který je nezadržitelný“, jelikož je pro ni ve světle „globalizace“ a „kvalitnější komunikace“ „potřeba integrace“ tak evidentní, že vlastně bruselští byrokraté za nic nemohou. Nechme stranou, že v celém globalizovaném světě za posledních deset let nenacházíme kromě EU známky reálné integrace, naopak tři federace se rozpadly. Hráčem na globálním trhu nejsou státy jako politické subjekty, ale marketingové značky koncernů, které s politickou integrací nijak nesouvisí a ani ji nepotřebují. Ani doprava nevyžaduje politické sjednocení a unifikované šipky. Celní prohlášení čeští turisté po Evropě nevyplňují, a naopak celní deklaraci musí vyplňovat podnikatelé i uvnitř unie. I Marvanová podporuje mezinárodní spolupráci, a ne sjednocení v boji proti organizovanému zločinu. Ponechme stranou další nepodložené mýty euroideologie. Evropská unie v důsledku demokratického deficitu nevyhnutelně směřuje k omezování svobody. Federalizace, kterou Marvanová považuje za ideální všelék, je daleko za politickým obzorem. Po Evropě se šíří agresivní euroideologie, která nesnáší odpor, která není ochotna slyšet otázky a varování, která je v zásadě tak dokonalá a spravedlivá, že nepřiznává vlastní nedostatky nebo je bagatelizuje. Marvanové „Nezadržitelný pokrok“ se odehrává především v omezování svobody a jen se maskuje údajnými výhodami: jako možnost studovat v cizině, zatímco po staletí univerzity vědí, že to závisí na vzájemné dohodě více než na přání politiků, výhodami v obchodu, který je založen mezivládními dohodami a politické sjednocení nevyžaduje, volným pohybem pracovních sil, který je provázen drastickými praktikami proti jakékoli imigraci atd. „Mezikontinentální soutěž“ euroideologů jenom zakrývá zbytečnou protiamerickou hru. Snaží se za každou cenu připodobnit Evropu Americe. Bohatství evropské tradice je v tom, že je svá, různorodá a nehraje si na druhou Ameriku. Z Ameriky se můžeme učit mnohem lepší věci než proces občanské války vedoucí k federalizaci. Chybou protiamerických euroideologů je, že namísto respektu ke svobodě si z Ameriky přivážejí touhu nahradit tradiční politickou rovnováhu evropských států administrativními procedurami v superunii i za cenu omezení svobody.