Jiří Payne 6. listopadu 1997
Madridský summit NATO je pravděpodobně největším historickým rozhodnutím po roce 1989 pokud jde o Evropu, zejména Střední. Znamená překonání studenoválečného rozdělení Evropy, znamená konec jaltského uspořádání kontinentu.
Z pohledu České republiky je pozitivní, že se nejednalo o setkání velmocí, které hrajíce „koncert velmocí“, rozhodují o druhých státech a jejich osudech na desetiletí.
Co je vlastně výsledkem jednání, které velmi chytře koncipovala americká diplomacie ve spolupráci s NATO a proč byl summit tak úspěšný?
Podstatná byla taktika, kterou zvolila Madleine Allbrigtová: „NATO se rozšíří“, oznamovala ruským politikům, „Rusko nemá právo veto proti rozhodnutím NATO“ a nepřipustila jakoukoli diskusi o této skutečnosti, ačkoli se o to ruská diplomacie pokoušela. Prostor pro vyjednávání byl však vytvořen při utváření zvláštního vztahu mezi NATO a Ruskou federací.
Ačkoliv Ruská taktika se pokoušela spojit rozhovory o rozšíření NATO s odzbrojovacími dohodami v OBSE o konvenčních zbraních, americká diplomacie nakonec trvala na tom, že nemůže jednat zástupně za jiné země, které mají v OBSE právo veto. Podstatný rozdíl totiž je, že zatímco v NATO je zastoupeno 16 států, v OBSE rozhoduje 54 států. Ruské návrhy odzbrojovacích podmínek byly odkázány „do Vídně“, sídla OBSE, kam patří. Americká diplomacie odmítla ruské pokoušení rozhodovat o druhých bez nich (zejména my jsme na to citliví).
Byla také zamítnuta myšlenka, která vyplývala z pocitů nezajištěnosti a obav středoevropských demokracií po rozpadu východního bloku, že NATO by se mělo rozšířit proti Rusku, aby se tak zabránilo nenápadné intervenci v rámci uplatňování tzv. sféry vlivu. Takové rozšíření NATO by skutečně vedlo ke zhoršení vztahů mezi NATO a Ruskem a pravděpodobně by nebylo akceptováno téměř nikým uvnitř v NATO. Vytvářelo by opět jakousi studenoválečnou atmosféru.
Model rozšíření byl založen na třech pilířích: za prvé přizvat menší skupinu států, takže zůstanou další „žhaví“ kandidáti, čímž bude garantováno, že v roce 1999 bude okamžitě zahájena druhá vlna rozšíření. Rozšiřování NATO je proces, proces paralelní k adaptaci NATO do nových poměrů po skončení studené války. Za druhé vytvoření kooperativních „zvláštních“ vztahů mezi NATO a Ruskem. Vzhledem k tomu, že hrozilo zklamání ve státech, které nebyly pozvány, jež by mohlo ohrožovat jejich demokratický vývoj, třetím pilířem bylo vytvoření prohloubeného programu Partnerství pro mír a transformace NACC (Severoatlantické rady přidružení) do nové, intenzivnější podoby – EAPC – Euroatlantické rady partnerství.
Tajemství úspěchu bylo v tom, že americká diplomacie a NATO dokázaly přesně rozlišit ve kterých věcech je možné dělat kompromisy (vstřícný vztah k Rusku) a ve kterých věcech je nutno držet nekompromisní a neúhybný postoj (žádné právo veto).
Druhé tajemství je partnerství pro mír, které vytváří škálu mezistupňů od nečlenství až ke spolupráci téměř na úrovni členství při individuálně navržené spolupráci.
Summit NATO odmítnul třetí cesty, založené na „polovičních bezpečnostních garancích“ (garance se opírají o článek 5 Washingtonské smlouvy z roku 1949, proto se pro tyto návrhy použilo označení „poloviční článek 5“).
Výsledky ukázaly s odstupem čtyř měsíců, že nepozvané země přijaly situaci velmi pragmaticky (i když ne s nadšením – Slovinsko a Rumunsko). Vztahy mezi NATO a Ruskem se od Madridu dokonce významně zlepšily. Ukrajina získala dokonce možná o trochu víc, než čekala.
NATO vykročilo na cestu přizpůsobení se novému bezpečnostnímu prostředí. Je to odvážný krok, znamená to zachovat pozitivní zkušenosti ze „starého“ NATO a uplatnit je v nové situaci. Mezi stavební kameny nového NATO patří článek 5 (bezpečnostní garance), závazek společně čelit bezpečnostním rizikům, ať už budou jakákoliv.
Zachován by měl být způsob řešení problémů v NATO formou vyjednávání a efektivního používání principu konsensu, který funguje, protože členské státy mají podobný postup při stanovování obranných priorit (proto je tak zásadní, abychom se naučili plánovat obranu, resp. cíle a priority podle stejných postupů, proto je tak ostudné, že jsme dosud neučinili téměř žádný pokrok). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že princip úplného konsensu platí pro rozhodování jak v NATO, tak i v OBSE, ale rozdílná kultura jednání a odlišně definované cíle však vedou k tomu, že efektivita obou organisací se podstatně liší. Zároveň vzniká zajímavá otázka: až kam se může NATO rozšířit a jakou rychlostí, aby filosofie konsensu nebyla narušena bezbřehostí jak to někdy vypadá při jednání v OBSE!
Nové NATO si také musí udržet schopnost rozlišovat principy, ve kterých nelze dělat kompromisy a naopak zachovávat velkou otevřenost ve věcech, kde lze ustoupit. NATO, na rozdíl od některých jiných mezinárodních institucí, se vydalo na cestu hledání nové tváře pro příští století. Bude-li ratifikace úspěšná, zapojí se do utváření nové bezpečnosti i Česká republika. Chceme-li být důstojným členem NATO, je nejvyšší čas připravovat nejenom kroky, které musíme učinit před vstupem do NATO, ale svou přípravu na členství musíme koncipovat již podle toho, co budeme chtít v rámci NATO podporovat, měl by být připraven alespoň obecný záměr co budeme dělat „den po vstupu“.