Do jaké Evropy vstupujeme

Jiří Payne 13. dubna 1993

Rozdělením federace u nás skončilo revoluční období převratných politických sporů a období nejzásadnějších změn. Naši lidé se přiměřeně identifikovali s novým státem a tu a tam se ozývají i slova hrdosti. Pokud jde o budoucnost České republiky, jsou očekávání pro nejbližší léta u nás i v zahraničí optimistická.

Naše veřejnost si celkem zvykla na dynamiku spojenou s rychlým vývojem doprovázeným množstvím změn, naše vláda si zase zvykla změny předem včas oznámit. Mohli bychom začít hovořit o stabilizaci politického systému a jeho připravenosti na další nevyhnutelné změny.

Zároveň se začínáme rozhlížet po světě, který nás obklopuje, a ne vždy můžeme být nadšeni. Jednou jsou to u nás přehnaně zdůrazňované hlasy některých sudetských Němců, co nám mírně nahánějí strach, jindy narážíme na nepochopitelné obchodní bariéry – například když jde o vývoz naší oceli či masa a nakonec se potýkáme s dumpingovými cenami dovážených jablek. Nejsme v tom sami, podobné problémy s Evropským společenstvím mají i Spojené státy.

Zatímco před třemi lety zaznívaly od našich západoevropských sousedů hlasy volající po privatizaci a tržním hospodářství, dnes, když se snažíme tržní pravidla uplatňovat, tu a tam slyšíme ze západu: „Trh ano, ale ne tak moc, privatizace ano, ale ne tak rychle.“

Jakoby se Evropské společenství obávalo příliš rychle se vyvíjejících mladých demokracií a jakoby se uzavíralo do sebe. Převážila koncepce prohlubování nad rozšiřováním ES, které nechce-li ztratit vlastní prestiž a politický vliv v zemích střední a východní Evropy, musí si najít nějaké odůvodnění pro přibrždění ve vzájemných vztazích.

S tím, jak naše zkušenosti s okolním světem rostou, začínáme chápat, že naším partnerem nejsou státy podobné dobročinným organizacím, které jen pro sympatie k naší zemi nám budou pomáhat. Ostatně v minulosti jsme si to již vícekrát vyzkoušeli, např. v roce 1938, a mohli bychom se při troše zobecnění konečně poučit: kdykoli jsme spoléhali na pomoc ze zahraničí, vždycky se nám to nevyplatilo.

Západní Evropa se dosud zcela nevyrovnala s ukončením studené války a potřebovala by trochu sametového probuzení. Pokud jsme pro západní Evropu zhruba tím, čím jsou pro západní Němce Osis (obyvatelé bývalého NDR), nezbývá nám než zároveň s procesem sebeuvědomování co nejintensivněji pečovat o naše vlastní zájmy. Víme-li, že nemáme příliš spoléhat na pomoc ze zahraničí, pak aniž bychom zpochybnili integrační procesy a mezinárodní spolupráci, je nám o to jasnější: Musíme se o sebe především postarat sami.