České předsednictví

21.2.2022

Evropská unie má v posledních letech za sebou několik náročných zkoušek. Nejdříve to byla migrační krize, pak pandemie Covid-19 a teď krize energetická. Jak podle vás v těchto náročných úkolech obstála? ​

Evropská unie má neskonale velkou tendenci podceňovat dění kolem, zůstává na povrchu v barvotiskovém zjednodušení. Migraci se pokusila řešit silou a reglementací, při šíření infekce podstatná část členských států musela uzavřít hranice, protože přirozená reakce na kritickou situaci byla redukovat a omezit volný pohyb osob. Když máte infekci v těle, také se organismus snaží uzavřít ji do menších jednotek. Ukázala se skutečná povrchnost evropské reality. Evropská politika ulpěla na povrchní frázi, že vakcinace všechno vyřeší. Ukazuje se, že to byl krátkozraké. K energetické krizi EU významně přispěla. Nedojde-li k rozumnému jednání, dostanou se mnohé státy do situace, že budou muset odstoupit od vnitřního evropského trhu s energií. Je nepředstavitelně hloupé vyhlásit drakonická opatření zeleného osudu, který dopadne na státy, které musí prodávat svou energii Německu za nehorázně vysoké ceny, protože Německo pohrdá jadernou energií. Ve všech těchto oblastech se ukazuje, že členské státy přirozeně směřují k tomu, řešit si své problémy bez EU. A budou směřovat stále více.

Českou republiky letos čeká evropské předsednictví. Co od něj očekáváte? 

Chcete vědět co čekám, nebo co bych si přál? Neočekávám cokoli zásadního, dokument vlády nazvaný „Východiska k prioritám předsednictví“ mi připomíná svou formou plánovací dokumenty komunistického režimu. Vyjmenované je tam všechno, některé priority si odporují, něco se možná změní, ale vůbec nebude jasné, jestli je to k lepšímu nebo k horšímu. Příklad: „Rozvoj unijních obranných schopností“, který je už tři desítky let v NATO vnímán jako podrývání soudržnosti v NATO. A v téže větě: „posilování spolupráce s NATO“.

Kdyby bylo na vás, jakým klíčovým tématům by se mělo české předsednictví věnovat? 

Věnoval bych se jedné jediné prioritě, která má smysl: Odstranit demokratický deficit. Dokud nebude spolupráce evropských států založena na demokratických základech, neexistuje žádná jiná priorita a nic dalšího nemá smysl. Vyžadovalo by to zásadní změny, a bez nich je tato podoba integrace dlouhodobě neudržitelná. Každý, kdo usiluje o trvale udržitelnou evropskou spolupráci, si je přece vědom toho, že to takhle dál nejde.

Zeptám se ale také opačně … Jaká témata si podle vás zvolí kabinet Petra Fialy v rámci českého předsednictví? 

Jak znám ODS a jak vnímám premiéra Fialu, bude se vyhýbat obtížným tématům. Ale pod tlakem okolností bude muset řešit energetickou situaci. A k tomu, co by krizi okamžitě zmírnilo, tedy alespoň dočasnou suspenzaci volného trhu s energiemi, k tomu se neodhodlá.

Nepřeceňuje se vlastně podle vás význam evropského předsednictví? Nejde spíš jen o symbolické předávání žezla bez reálného dopadu na vnitřní chod Evropské unie? 

Myslím, že evropská spolupráce zabředla do nekonečných cyklů diplomatických ohledů, bez kterých by se to zadrhlo, a skutečný krok k řešení by zase vedl k radikalizaci v mnoha zemích. Nejde to, i kdyby se chtělo. Ale ono se vlastně moc nechce,

Velmi aktuálním tématem je jistě energetická krize, kterou mnozí dávají do příčinné souvislosti s tzv. Green Deal, emisními povolenkami, apod. Jak to vidíte vy? Opravdu je viníkem zelená politika EU? 

Zelené ambice EU jsou dlouhodobým viníkem, zelený úděl a emisní povolenky jsou jen aktuální novinky. Problém vznikl tím, že EU začala uvalovat selektivní daně na různě vyrobenou kilowatthodinu. Tatáž energie má jinou daň, když vznikne ve větrníku, a jinou, když vznikne ve spalovně a jinou když vznikne v solárním panelu. To trvá už pěkně dlouho. To ale znamená, že výrobci energie v Evropě na rozdíl od zbytku světa nevědí, jaká bude daň za pět let, nevědí, kam zaměřit výzkum, fabriky nevědí, s jakou energií mají do budoucna počítat, automobilky nevědí, na co budou za pět let jezdit auta. Kdybychom měli opravdu svobodný trh, ne ten regulovaný z Bruselu, dávno by se objevily alternativní konkurenceschopné zdroje energie a dokonce by pravděpodobně byly ohleduplnější k přírodě, než je bruselská regulace. V prostředí energetické krize plánované z Bruselu se nevyplatí dělat jakýkoli výzkum, ledaže by byl asi tak stonásobně víc dotován, než by skutečně bylo zapotřebí.

Co by se podle vás muselo stát, aby se Česká republika dokázala vyvléct z evropského zeleného údělu? 

Nevidím nějakou smysluplnou únikovou cestu jen pro Českou republiku. Potřebujeme dosáhnout udržitelné spolupráce v celé Evropě, to znamená prosadit úplnou změnu přístupu ke spolupráci. Je to jiná filosofie.

Napříč členskými státy EU v posledních měsících sílí hlasy, které volají po nezbytné reformě Unie a přinejmenším návratu k jejím „zdravým“ kořenům. Vnímáte to také tak? Je podle vás možné ještě Evropskou unii reformovat? 

Neexistují žádné „zdravé kořeny“. Není k čemu se vracet. Musíme opustit Monnetův model. Byl špatný od začátku. A musíme začít úplně jinak. Stávající EU nelze reformovat, nad tím už se přemýšlí asi třicet let, jak odstranit demokratický deficit. A nikdo nic nevymyslel. Prostudoval jsem řadu teoretických publikací, na 98% jsem si jistý, že neexistuje žádný způsob, jak EU zreformovat tak, aby to dlouhodobě fungovalo. A proto máme jen dvě možnosti: pokračovat dál, až dojdeme k tak zásadní krizi, že se to rozpadne a způsobí to světovou hospodářskou krizi. To je tragický konec evropské civilizace. Nebo sebereme odvahu a zrušíme Monnetův hloupý projekt a postavíme jiné základy. Kdyby bylo potřeba, mám napsaný plán, jak se to dá, odhaduji, asi za šest měsíců udělat. Ale zatím k tomu není politická vůle.

V případě České republiky čím dál častěji zaznívají návrhy, abychom opět nadřadili české právo nad to evropské a tím posílili suverenitu naší země. Myslíte si, že se vůbec k tokovému kroku může najít dostatečná politická vůle?

To s tím článkem 10 naší Ústavy jsem vymyslel já, ale nepříliš chápaví politikové si nepřečetli kontext. Zdůrazňoval jsem, že to nejde udělat separátně, že to musí být součástí kolektivního rozhodnutí podstatné části (poloviny) členských států a musí to všichni udělat zároveň. Pak bude fungovat můj šestiměsíční plán. Vždycky jsem varoval, že jednotlivý stát to nesmí udělat. Ani Polsko, a Česká republika už vůbec ne. Pokud to někdo doporučuje, měl by popsat dalších několik kroků, co bude následovat a kam to povede.