Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 600

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 600

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_where() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_groupby() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_fields() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291
Křesťanství | Jiří Payne

křesťanství

Politická sonáta

29.9.2003

Čeho lituji a čeho nelituji 

Text byl čten v chrámu u Salvátora v září 2003 s proložením klavírní hudby, z rozčlenění vyplynul název sonáta.

Úvodem

Josef Čapek * 23.3.1887 v Hronově † duben 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen
Kulhavý poutník – co jsem na světě uviděl, Filozofický esej z roku 1936.

Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník? Abych to řekl co nejstručněji, znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu a tak ovšem není rázným chodcem. …

Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco tíže a pomaleji, než mnozí ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelikých setkání. …

Kulhavý poutník, byť se šinul zvolna a těžce, přece má někam namířeno, přece někam, k nějakému cíli jde. Tento cíl – ten pevný úmysl, v němž i Kulhavý chce dojít na konec své cesty, to dokazuje – je smrt. Ano, je jisto, že mu bude dříve či později zemříti! …

To napínavé, to jisté, to veliké a hlavní dobrodružství, ke kterému to všechno cílí, ve které vstoupí Poutník, kam někdy dojdu já, jež jednou podstoupíte vy, jest smrt. …

Tedy Vanitas. V starších časech byly v oblibě obrazy Marnosti, v nichž malíř vypodobnil člověka, který zahodiv daleko za sebe veškerou ,světskou žádost, v hlubokém přemítání pohlíží na lebku, jejíž prázdné oční důlky mu s propastnou vyhýbavostí zpříma odpovídají: Běda! Prach jsi a v prach se obrátíš! …

Nuže tedy, toto by nebyla ani v nejmenším má představa Marnosti. V zamyšlení? Ano, jak by ne? V pohroužení? Ach jistě! Ale nevidím u toho žádné lebky, žádných děravých očních důlků, naprosto nic z kostlivce. …

Stře se přede mnou krajina ozářená ve slunci, líbezná. utěšená, to ta nejhezčí, s milostnou prostotou složená ze všech těch radostných krajin, které jsem tu na světě poznal. S postavami ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, s milými dětmi, které dovádějí, hrajíce si u dveří. S domy, s vesnicemi, s městy. Se zvířaty, květinami, motýly a ptáky. Se zavinutou kuklou, s mravenčím vajíčkem, s jednou kapkou rosy. Se vším, s jediným z toho, čím je pro mne život a svět, ten veškerý bílý svět. Odcházeje z této tak důvěrné Marnosti do neznámé ciziny věčna, ještě bych chtěl v poslední chvilce míti v očích nikoliv obraz zahnědlé lebky uboze děravých a němých očních důlků, ale třebas jen jedinou větvičku růžově kvetoucího vřesu, jen šípkový květ – odnésti si v pohledu třeba jen jediný ve větru se kymácející modrý zvonek a – než všechno zhasne – nechť se v jeho kalichu třepe ještě muška, ještě naposled, malinká, skoro neviditelná! Neboť mám všechnu tuto Marnost příliš rád, i sebemenší kousek z ní by mi ještě na tu velikou cestu stačil, tak na ní visím, bláhově lpím, úporněji, osudněji, než by se rozumněji orientovaným lidem uzdálo hodno uvěření a schválení.


cros3

poutnikKulhavý poutník.  Hieronymus Bosch van Aken * 1450 † 1615 
Obraz namaloval roku 1510, nachází se v Museum Boymans – van Beuningen Rotterdam, Nizozemí.

cros3

Politická sonáta

1.     Politika je řemeslo

Salus rei publicae suprema rex este.
Blaho vlasti budiž nejvyšším přikázáním.
Alois Rašín

Do politiky nás vytáhnul z děr rok 1989. Ne že bychom před tím politiku nedělali, ale v podzemních prostorách kotelen to byla politika ilegální. Poprvé v životě jsem směl dělat něco opravdu užitečného.

Kdysi krátce po prvních postkomunistických demokratických volbách k nám, nově zvoleným poslancům, někdo promluvil a použil oslovení: ‚vy, jako politici…‘ Velmi jsem se tehdy uleknul, že bych měl být politikem, zčásti proto, že mi připadalo slovo ‚politika‘ jako něco nepěkného, neboť to bylo svázáno s komunistickým systémem. Říkal jsem si: Ale vždyť já nechci být politikem, chci jen zastupovat zájmy těch, kteří mne sem zvolili. Chci jim pomáhat.

Později, když se mne ptali, jaká je má profese, váhal jsem, zda mám uvést že jsem fyzik, nebo snad topič? Nakonec jsem se přihlásil k řemeslu, které se mi dříve tak příčilo. Stal jsem se politikem po několika letech a porozuměl jsem, co je to za profesi.

Začal jsem se také ptát, co to vlastně politika je? Jaká je to profese? Přítel, věrný druh a poradce, mi řekl, že bych si měl o politice něco přečíst. Souhlasil jsem. Příští týden mi přinesl seznam základní doporučené literatury. Bylo to asi 1300 knih. Následující měsíce a roky jsem pravidelně přicházel domů mezi jedenáctou a půlnocí. Zpravidla jsem do dvou ráno studoval.

V jedné německé knížce jsem četl, že ‚poslanec se začne stávat politikem po šesti letech v Bundestagu‘ a to ještě ne každý. Když se rozhodnete objednat si pořádný stůl u truhláře, nepůjdete hledat ‚nové tváře‘. Naopak, budete hledat někoho, kdo je nejen vyučený (zpravidla čtyři roky), ale kdo má také dostatečnou praxi, kdo prostě ví co a jak, kdo zná své řemeslo.

Podivuhodně na mne zapůsobilo, když opakovaně česká veřejnost tleskala těm, kdo vyzývali, aby se do Parlamentu dostaly ‚nové tváře‘. Vždyť by mělo být každému nad slunce jasné, že to, co potřebujeme, není získat ještě větší množství začátečníků, třeba i s dobrou vůlí, ale naopak, že potřebujeme desítky a stovky zkušených, vyučených politiků.

Vzniká začarovaný kruh:  čím méně si veřejnost svých politiků váží, tím méně charakterních a vzdělaných lidí se do ní přihlásí. Čím horší pověst politikové mají, tím více si z nich lidé dělají hloupou legraci. Čím hloupější politiky si tak veřejnost zvolí a vychová, tím méně si jich váží a nejraději by je ‚smetla všechny do Vltavy‘ a mělo by se začít znovu, na zelené louce.

Jenže politika je řemeslo, které se učí po generace. Tak jako malířství zrodí velké mistry až tehdy, když se mladí talentovaní žáci mohou učit v dílnách a školách svých mistrů. Tak jako ‚nové tváře‘ filosofů nepadají s nebe, ale vyrůstají v prostředí svých učitelů, v dialogu a polemice s nimi, tak i pro politiku je zásadní, aby obsahovala prvek kontinuity – aby respektovala zákonitosti vyplývající z odkazu minulosti a jen s bázní a třesením se odvažovala omezit budoucí svobodu, neboť si je vědoma nemožnosti porozumět všem důsledkům politického rozhodnutí. Politika nikdy nevzniká na zelené louce!

Kdosi se mne zeptal, zda se dá politika dělat slušně, nebo zda to je vždycky jen špína. Věřím, že se dá politika dělat jako poctivé řemeslo. Je to jedna z nejtěžších profesí na světě, když se má dělat dobře. Ale dá se také poměrně snadno podvádět. U truhláře poznáte špatnou řemeslnou práci brzy. U politika se ovoce jeho práce dá posoudit až po letech.

Dobrá vůle je u každého, kdo vstupuje do politiky, jistě důležitá. Ale nestačí. Vzdělanost je nezbytná a v politice najdeme tolik nevzdělaných lidí. Ale kromě toho, že vůle je na počátku dobrá, musí být ještě pevná. Charakter, vlastnost dnes nepříliš žádaná, je v politice vystaven těžkým zkouškám. Dobrá vůle, nepodložená vzděláním v nitřním charakterem, selhává ve chvílích, kdy by měl politik sám proti většině povstat a hájit správný názor.

Odstrašujícím příkladem buď příběh jednoho slavného současného politika, který svou pílí a nadáním dosáhl nejvyšších cílů, ale kvůli častým změnám názorů z taktických důvodů (pro takové politiky ‚účel světí prostředky‘) u mnoha lidí ztratil respekt. Jeho jméno se zapíše bezesporu do dějin, ale každý, kdo jej vyslovuje, má hořko v ústech, možná ani neví proč.

Proč se chlubíš zlem, ty bohatýre?
Boží milosrdenství po všechny dny trvá!
Jen zhoubu tvůj jazyk splétá,
máš ho ostrý jako břitvu, pleticháři.
Zlo miluješ víc než dobro,
klam více než spravedlivé slovo.
Miluješ každé podvratné slovo, jazyku lstivý.
Ž 52.3-6

U mnohých slavných politiků, kterých jsem si dříve vážil, jsem po čase zjistil, že nakonec dávají přednost svým partikulárním zájmům před zájmy obecnými. Bylo to zpravidla trpké zklamání.

Není moudré a není muže důstojné,
ba ani není opravdivě prospěšné,
upouštěti v dobách nepříznivých,
v dobách pronásledování
od části svého přesvědčení,
což ovšem nazývají mnozí chytráci
přizpůsobiti se, podrobiti se okolnostem:
takové podrobení se okolnostem
arci může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti,
nikdy ale nemůže celé straně prospěti,
nýbrž trhá ji jen, oslabuje.
Karel Havlíček Borovský, Strany politické, 1851

Zpravidla pak když přijdou ‚nové tváře‘, naučí se raději intriky a politizování, protože učit se řemeslo je příliš pracné. Tak se politický primitivismus šíří, až má nakonec většinu.

cros3

 2.     Koalice průměrných s neschopnými

 Jsi spravedlivý Hospodine, i když s tebou vedu spor.
Chci s tebou mluvit o tvých soudech:
Proč je úspěšná cesta svévolníků?
Všichni, kdo se dopouštějí věrolomnosti, žijí si v klidu.
Jeremiáš 12.1

Přítel a rádce Petr Krejčí v jedné své slavné řeči nazval toto souručenství ‚koalicí průměrných s neschopnými‘. Skoro vždy má tato tichá koalice většinu a tak si může dělat co chce. Nahrazuje svými lidmi ty schopné a pilné, protože ti již svou pouhou existencí je ohrožují, neboť vydávají svědectví o tom, že politické řemeslo má své profesní nároky. Tak vzniká politika bez nápadu, politika planých a hluchých gest, politika bez invence, politika nudná a ubohá. Politika, v níž nikdo nikomu nenaslouchá. Tím je prastarý nejposvátnější prvek parlamentní demokracie, jímž je svobodná politická rozprava, znehodnocen na plýtvání časem, protože stejně nikoho nemůže ovlivnit. Slovo a argumenty ztrácejí význam, vše je předem dohodnuto, nade vším panují pouze intriky.

Viděl jsem ale také politiky, kteří se ‚promlčeli‘ k vysokým funkcím. Nikdy nic neprosazovali, nikdy se o nic nesnažili, o nic neusilovali. Také nikdy nic neovlivnili. Proto nikomu nevadili a tak byli úspěšní. Když se zeptáte:  ‚Co dobrého v politice učinil?‘ Bude odpověď prachbídná.

Devadesát procent politiků dělá špatné jméno těm ostatním deseti procentům.
Henry Kissinger

Jeden diplomat mi kdysi řekl: „My máme za úkol sledovat rozvoj demokracie ve střední Evropě. Když jednotlivé státy porovnáváme mezi sebou, vidíme zřetelně, že tragédií vaší politiky je poměrný volební systém, který otevírá cestu průměrnosti. Kvantita vítězí nad kvalitou. Nejzkušenější politikové jsou nahrazeni diletanty. Leckteré chudé balkánské a postsovětské státy vaší zemi předstihují v kvalitě demokracie, protože mají většinový volební systém, nebo alespoň německý smíšený systém. Ve většinovém systému je skutečná konkurence, když někdo nevykonává svou funkci naplno a poctivě, najde se někdo, kdo řekne Já bych to dovedl dělat lépe a vyzve jej na souboj ve volbách. Tak každé volby znamenají až na krátké výjimky kvalitnější parlament. U vás vidíme jen malý pokrok a v některých oblastech dokonce ústup od demokratických zásad.

Nespoléhejte se, prosíme, na to,
že strana, kolektivum, si něco vymyslí.
Jde-li o nějakou důležitou věc,
rozumějí tomu obyčejně dva tři lidé ve straně.
Ferdinand Peroutka, Naše myšlenková krize 1924

 cros3

3.     Moc

Cílem moci je moc.
Moc není prostředek, je to cíl.
George Orwell

Od nepaměti se traduje, že jednou ze tří korumpujících sil na světě je moc. Proto mezi řeholní sliby patřilo zřeknutí se moci a slib poslušnosti. V politice se pokušení moci často kombinuje s ostatními dvěma silami. Zvláště s pokušením bohatství. Jsou to síly, kterým se těžko vzdoruje. Mají na lidskou psychiku podobný vliv, jako drogy. Rozleptávají osobnost a proměňují charakter člověka. Podmaňují si vůli a zotročují. Vytvářejí dojem, že nic jiného nemá smysl. Těžko se z jejich područí osvobozuje.

Když někdo holduje alkoholu, zpravidla to na něm po čase pozná kdekdo. Když ale někdo tajně holduje moci a slávě, rozpoznají to jen zkušení a moudří.

Viděl jsem i politiky, kteří nezřízeně holdovali své slávě. V popularitě dosahovali závratných výsledků. Margareta Tatcherová prý kdysi řekla, že správný politik má mít popularitu 51%. Každé procento navíc je politický kapitál, který má okamžitě investovat do prosazení nějakých nezbytných a nepopulárních opatření, jakých přináší každodenní politika nespočet. Kult slávy a popularity, zvaný populismus, je také důsledkem nevzdělanosti v politických vědách. Někteří populisté totiž ani nejsou schopni vidět, kolik řemeslné politické práce je třeba vykonat. Jiní to vidí, ale nechce se jim pracovat.

Ovšemže s lítostí jsem pozoroval, že pokušení moci a bohatství stejnou měrou, jako politikové, podléhá začasté i církev. Ovšemže církev není lepší než lidé, kteří ji tvoří.

S vděčností vzpomínám na radu mého duchovního rádce z doby, kdy jsem vstupoval do politiky. Řekl mi:  ‚V politice si musíš pro určité období stanovit nikoli dolní laťku, ale horní. Sám sobě musíš říci, že o určité věci v jisté době nebudeš usilovat. Nebudeš-li mít horní laťku, touha po moci tě pohltí.‘ Po dvanácti letech služby mohu jen potvrdit moudrost této rady.

Zamiloval jsem si závěrečnou doxologickou frázi z modlitby Otče náš, kterou jsem léta recitoval bez pochopení obsahu, slova, která uzavírají prosbu ‚posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá‘. Udržet si vnitřní svobodu mi vždy znovu pomáhalo pokorné vyznání ‚neboť tvé jest království, moc i sláva na věky‘. Ne já, ne my jsme nositelem moci. Veškerá moc je Boží. Veškerá sláva je Boží. Veškerá politická moc, vyjádřená symbolem království, je Boží.

Jsi hoden, Pane a Bože náš,
přijmout slávu, čest i moc,
neboť ty jsi stvořil všechno
a tvou vůlí všechno povstalo.
Zj. 4.11

Činnost jakéhosi nebeského parlamentu je popsána v knize zjevení:

Tehdy těch čtyřiadvacet starců
spolu se čtyřmi bytostmi
padlo na kolena,
klaněli se před Bohem sedícím na trůnu
a volali: „Amen, haleluja.“
A od trůnu zazněl hlas:
„Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci,
kteří se ho bojíte,
malí i velcí.“
Zj 19.4-5

I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl:
Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky.
Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská sila, skvělost, stálost a velebnost,
všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé.
Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava.
Bohatství a sláva pocházejí od tebe, ty panuješ nade vším,
máš v rukou moc a bohatýrskou sílu,
vyvýšení a utvrzení všeho je v tvých rukou.
1Pp 29.10-12

 cros3

4.     Trojúhelník odpovědnosti

Dějinami se vinou necitelné a politováníhodné hazardní hry politiků:
smutná komedie pro přemítavou mysl a citlivé srdce.
Carl Gustav Jung, Psychologie a národní problémy, 1936

Politické řemeslo přináší povinnost učinit mnoho rozhodnutí. Při každém hlasování, při každém proslovu se politik pohybuje v trojúhelníkovém prostoru, vymezeném odpovědností v první řadě 1. svému svědomí, dále pak svým 2. voličům a také 3. týmu spolupracovníků, své politické straně a jejím filosofickým principům, zpravidla částečně obsažených ve volebním programu. V tomto trojúhelníku uzavírá jeden každý politik při každém hlasování kompromisy. Při každém politickém rozhodování si musí položit tyto otázky: Co ode mne očekávají lidé, kteří mi dali důvěru ve volbách? Co si od politika přeje politická strana? To bývá zřejmé z různých stranických dokumentů a prohlášení či programů. Nejdůležitější ale zůstává otázka, co tomu říká svědomí. Proto také u nás již tradičně politik slibuje podle ústavy „na svou čest, že bude svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, že bude podle svých schopností usilovat o prosazování zájmů svého státu a všech občanů.

Někdo možná bude namítat, že pak se strany na ničem nedohodnou a politický systém se zablokuje. Nemyslím si to, jestli je nějaký politický návrh dobrý, poznají to „svědomití“ politikové a podpoří jej. Jestli je tak špatný, že jej nelze prosadit jinak, než zákulisními dohodami, jestli o správnosti takového rozhodnutí není možné přesvědčit veřejnost, pak v demokratické společnosti má být takový návrh odmítnut.

cros3

5.     Žízeň po Bohu

Nedlouho poté, co jsem se stal politikem, jsme se v rozhovoru při obědě s Německým poslancem, který byl v parlamentu 24 roků, dostali k politickým zkušenostem. Říkal mi: „V politice budeš mít málo přátel. Kamarádi očekávají, že ti mohou zavolat, abys s nimi šel večer do divadla, ale ty v politice nejsi pánem svého času, nemáš volno jako ostatní, volných večerů budeš mít jen několik v roce. Oni zase nebudou čekat, až budeš mít čas. Prostě se vytratí. Budou mít dojem, že o ně nestojíš, když si na ně nedovedeš udělat čas. Avšak těch několik druhů, kteří ti zůstanou blízko, to jsou opravdoví přátelé.“

Spoléhal jsem tehdy na široký okruh přátel z dřívějších dob, spoléhal jsem na společenství křesťanů. Po čase jsem zjistil, že je svízelné dokonce přijít na bohoslužby. Do kostela přicházím proto, abych se postavil před Boží tváří spolu s ostatními ve společenství bratrů a sester. Z kostela jsem často odcházel velmi rozčarován. Především proto, že bratři, sestry, ale i duchovní znali jediné téma, o kterém si se mnou chtěli povídat: politiku. Někteří faráři dokonce tu a tam okořenili své kázání politickými narážkami, téměř vždy diletantskými. Někteří kázali jen o politice (zpravidla když neměli co říci o Bohu). Velmi mne to trápilo, nemohl jsem se ubránit otázce: Toto má být Boží slovo? Politiky jsem si přes týden užil až dost, proč mám politické fráze (a většinou spíš populistické fráze) poslouchat i v neděli?

Po několika letech jsem zjistil, že podobnou zkušenost mají všichni věřící politikové. Jednoho dne se zjevil jakýsi reverend z Ameriky a vyprávěl cosi o ‚modlitebních snídaních‘. Politikové zpravidla nemají volné večery, jako ostatní, takže se nemohou zúčastnit normálních setkání v církvi, proto se musí scházet na snídani. Konají se dokonce celosvětově, jednou ročně zve na snídani věřící politiky z celého světa americký president. Tak se spiklenecky scházejí malé skupinky věřících politiků všech politických směrů k ranní modlitbě po celém světě, protože v církvi pro ně není místa.

Za celých dvanáct let politické služby jsem potkal jistě desítky farářů, možná stovky. Všichni se v prvé řadě začali ptát na politiku. Jen jeden jediný mi řekl: „Ty máš starostí v politice určitě dost, nepotřebuješ si někdy přijít popovídat o duchovních věcech?“

Jako laň dychtí po bystré vodě,
tak dychtí duše má po tobě, Bože!
Po Bohu žízním, po živém Bohu.
Kdy se smím ukázat před Boží tváří?
Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci,
když se mne každý den ptají:
Kde je tvůj Bůh?
Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě,
jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu,
jak zvučně plesal a chválu vzdával hlučící dav, když slavil svátek.

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše,
proč ve mně úzkostně sténáš?
Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu,
jen jemu, své spáse.
Ž42.2-6

cros3