Archiv autora: Jiří Payne

Jiří Payne 20. 6. 1995

Václav Havel: „S odstupem času mám k těm Benešovým dekretům kritický vztah, ale to neznamená, že je možné dnes tyto dávné právní akty prostě anulovat nebo rušit.“

Zdá se, že v německém spolkovém sněmu se objevilo nadějné znamení, totiž aktivisace nevládních stran a zejména některých jejich představitelů, které může znamenat, že i některé dosud snad nevyjasněné historické kapitoly česko-německých vztahů by našly své východisko.

Nezávisle na tom si musí česká strana uvědomovat, že vstřícné nakročení německé opozice doprovázené podobným postojem českých sociálních demokratů není řešením, které bychom mohli považovat za stabilní.

Výhodou změněné situace je otevření nové roviny komunikace, na níž se můžeme nevyhýbat i otevřenějším a přesnějším formulacím, než bylo dosud zvykem při rozhovorech.

Jedním z našich problémů v této věci spočívá v tom, že neumíme být čitelným partnerem. Nezáleží na tom, z jakých je to důvodů. Možná protože jsme dosud dostatečně nezmapovali historickou skutečnost, takže při jednáních tápeme z nevědomosti. Možná, že trauma importovaného totalitního protektorátu z válečného období bylo umocněno totalitním systémem vlastní provenience s vydatnou podporou Sovětského svazu.

President Václav Havel vyzval, aby skončil věk omluv a zasílání účtů, čas osamělých výkřiků a monologů. Rád bych dodal, že by měl skončit i věk projednávání novinových článků a vzkazů na stránkách novin. Jistě by bylo užitečnější se častěji setkávat.

Ovšem podmínkou je, aby si česká strana sama pro sebe naprosto jasně formulovala, co jsou podmínky, na které v žádném případě nemůže přistoupit. V rámci možností a přijatelnými formami by měla Česká republika říci veřejně a co možná nejjasněji o čem v žádném případě není možno debatovat, co jsou nezpochybnitelné principy na kterých stojí její samotná existence. Při tom by se měla vyvarovat nejen nepřesností, neznalostí, ale i předsudků a možná dokonce nepravd.

K axiomům české politiky by podle mého soudu mělo patřit nezpochybnitelná kontinuita právního řádu Československa, což považuji za nezbytné zdůraznit právě ve světle volání po jakési právní korektuře k dějinám učiněné ex-post v podobě rušení zákonů vydaných jednak v exilu a jednak po návratu z exilu před ustavením zákonodárného sboru a po jeho ustavení potvrzených Národním shromážděním, nazývaných někdy „dekrety presidenta republiky“.

Jsem přesvědčen, že výzvy typu „zrušit dekrety“ jsou jednak nepromyšlené, jednak neopodstatněné. Zamyslíme-li se nad podobnými výzvami, můžeme pro tento účel rozčlenit dekrety presidenta (resp. zákony) do několika skupin.

Zvláštní skupinu tvoří skupina zákonů (dekretů), z nichž některé byly schváleny přísnější procedurou jako ústavní, které ustavují jednak prozatímní státní zřízení ČSR (tzv. „exilová vláda“) a prozatímní výkon zákonodárné moci a do této konstitutivní kategorie patří i dekret o obnovení právního pořádku. Požadavek na „rušení“ by v této kategorii znamenal jednak hlásit se k mnichovskému diktátu a tím i k protektorátnímu právu (podle něhož byli například popraveni mnozí lidé). Nepředpokládám, že autoři takových návrhů mají takovéto cíle. Ostatně smlouva o dobrém přátelství a sousedství z roku 1992 výslovně potvrzuje nulitu mnichovské dohody, která je rovněž zakotvena již ve smlouvě z roku 1973.

Další skupinu tvoří dekrety trestněprávní – o potrestání zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, dekret o trestání některých provinění proti národní cti, dekret o Národním soudu, tzv. velký a malý retribuční dekret, dekrety konfiskující nepřátelský majetek ve prospěch Fondu národní obnovy atd. Jakkoli cize pro nás dnes zní např. ustanovení o mimořádných lidových soudech, o konfiskacích a nepřátelském majetku (když přece vlastnictví je jenom jedno), stěží si dovedeme představit v poválečné době normální výkon soudní moci, když ani výkonná, ani zákonodárná moc se ještě „nevzpamatovala“ z protektorátního režimu. Můžeme konstatovat, že ačkoli trestněprávní postih byl v tehdejší době založen výhradně na individuální vině (nikoli kolektivní jak bývá někdy mylně uváděno), po padesáti letech díky pokroku v mezinárodním právu, díky Radě Evropy a dalším institucím klademe dnes náročnější požadavky na „slušné chování státu“ a že se podobný stav nemůže opakovat. Důležitá je však i dnes v těchto dekretech zásada nepromlčitelnosti určitých zločinů, která umožňuje dodnes stíhat válečné zločince, pokud by se objevili na území republiky. Předpokládám, že ani vůči této skupině nejsou výzvy na zrušení orientovány.

Opět další skupinu tvoří dekrety upravující československé státní občanství pro různé skupiny tehdejšího obyvatelstva, vycházející z představy, že „ti Němci a Maďaři, kteří budou souzeni a odsouzeni pro zločin proti republice a proti českému a slovenskému národu, budou zbaveni československého občanství a vypovězeni z republiky navždy, pokud je nestihne trest hrdelní“. Problematika občanství byla dále upravena v roce 1949 a uzavřena udělením občanství v roce 1953. Zrušení těchto dekretů by pravděpodobně přineslo největší komplikace samotným autorům výzev a stejně by neznamenalo automatické nabytí současného českého občanství.

Jiné dekrety upravovaly pracovněprávní poměry (například pracovní povinnost), některé sociální otázky, rozpočet, zavedení středoevropského času, hospodaření s nedostatkovými surovinami atd. Tyto dekrety jsou sice platnou součástí našeho právního řádu, ale jsou již neúčinné. Věřím, že ani k nim nesměřují výše zmíněné výzvy.

Můžeme si položit zajímavou řečnickou otázku, čeho vlastně chtějí dosáhnout autoři návrhů na zrušení dekretů. Nezávisle na odpovědi však můžeme konstatovat, že v opravování starých právních předpisů nenajdeme žádné řešení. Česká strana by proto měla pokud možno jasně deklarovat, že o rušení dekretů nemůže být řeč, že výzvy na zrušení presidentských dekretů v této obecné podobě se rovnají buď volání po protektorátním právu, nebo postrádají ve své podstatě smysl.

Z toho nikterak nevyplývá, že bychom dnes vyjadřovali s tehdejšími postupy souhlas. Naopak je v zájmu vlastní upřímnosti a pravdivosti třeba přiznat, že v oné divoké době se neměřilo všem stejně, že hrozilo (a nejen hrozilo) nebezpečí zneužití právních nástrojů k vyřizování osobních účtů (zejména podle malého retribučního dekretu), že dokonce nelze vyloučit zneužití retribuce jako nástroje k likvidaci protivníků v boji o moc, což bylo o to snadnější, že u lidových soudů nebyla podle dnešních měřítek zajištěna možnost dostatečné a regulérní obhajoby.

Jakkoli si lze představit, že po období vlády „nadřazené rasy“ se objevily myšlenky na kolektivní pomstu, nestaly se součástí tehdejší legislativy. Avšak v rozporu se zákonem a hlavně v rozporu s normální lidskostí došlo ke zřejmému bezpráví (v morálním smyslu) v mnoha případech. Ukazuje se, že byli popraveni nevinní lidé, Němci i Češi. Nebylo to výsledkem politické vůle ani výsledkem uplatňování dekretů, šlo o neúctu k právnímu řádu jako takovému, o neexistenci státní správy schopné zajistit výkon práva na celém území postupně osvobozované země. Dávné události, jichž litujeme, jsou svědectvím o tom, jací jsme, když naše nelidské sklony nejsou korigovány právním řádem a státní mocí. Je to svědectví o tom, že vedle hrdinů bojujících za svobodu jsou mezi námi i zbabělci schopní nečestného a nelidského jednání. V tom je dnešní doba době poválečné nikoli nepodobná. Opět jde dnes o to, abychom vytvořili takový stát, ve kterém je nečestné jednání čímsi „nepřípustným“ a „nepřijatelným“, že nečestní lidé nepovedou naší zemi. Přejme si, abychom jednali lidsky nejen proto, že je zákonem zakázáno nelidské chování. Co nezakazuje zákon, zakazují v takových situacích dobré mravy.

Došlo-li v minulosti, ať válečné či poválečné, ke křivdám, pak pochopitelně vyvstala po roce 1989 otázka jak s nimi naložit. Zákonodárce stanovil pravidla pro zmírnění některých křivd a pro rehabilitace. Jednalo se o některé křivdy a jednalo se o zmírnění, nikoli o restituce (tedy uvedení do původního stavu). To je vážný rozdíl, na který nemůžeme zapomínat a který již ani nelze změnit. Dnes, po přijetí listiny práv a svobod, není možné nahradit zmírnění některých křivd restitucí. (Ve stejné logice, v níž nesouhlas se znárodňováním jsme vyjádřili privatisací, už nejde přejít k restituci.) Obdobně nemáme jinou možnost, než obrátit se do budoucnosti i ve vztazích s našimi německými sousedy.

Měli bychom však zastávat jasné, věcné postoje. Měli bychom vypustit cosi slibující jinotajné výroky, neurčitě naznačující často nereálné ústupky. Mám za to, že vztahy zhoršují. Shodneme se na tom, že válka jako taková byla nespravedlivá, přinesla utrpení a smrt jak českým, tak německým lidem, přinesla rozpad demokratických struktur, u nás v té době na evropské poměry nadstandardních, přesto jak se ukázalo křehčích, než se zdálo.

V minulosti byla v česko-německých vztazích období intesivního, oboustranně prospěšného dialogu mezi Čechy a Němci a byla také období válek. Pokud budeme chtít, můžeme zahájit období konstruktivních pragmatických vztahů a opětovného dialogu. Dohodněme se, že budoucnost nesmí být utvářena na principu hříchů generace našich rodičů. Evropská demokratická tradice ukazuje, že je možné překonat historické animosity.

Problém česko-německých vztahů má nejméně sedmisetletou historii a nikdy nebyl uspokojivě vyřešen. Proto nelze předpokládat, že by se jej podařilo vyřešit nějakou fintou, geniálním plánem, zázračně a okamžitě. Platí zákon zachování obtížnosti, co je opravdu složité a obtížné, to nemá elegantní snadné a rychlé řešení. Historie je kontinuum a nelze na ní pracovat revolučními prostředky a to ještě se zpětnou platností. Dědíme celou historii, nejen její část. Proto náhlé iniciativy spíše vzbuzují nejistotu.

Smíření nemůže být založeno na principu oko za oko, zub za zub. Hřích a zlo nejde zúčtovávat na clearingovém účtu. Smíření se musí odehrávat autenticky mezi konkrétními lidmi. Proto také potřebuje svůj čas.