Archiv autora: Jiří Payne

Co kdyby Lisabonská smlouva prošla

11.4.2009

V posledních týdnech se ozývají radikální protesty proti „náhubkovému“ zákonu. Na první pohled není zřejmé, které argumenty jsou správné. Možná nám hrozí daleko větší problémy se svobodou slova v návaznosti na případnou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Věřme, že citliví hlídači politických svobod a demokracie budou stejně odhodlanými kritiky.

Již před lety v EU socialisté a lidovci vytvořili ‚velkou koalici‘, která trvá dokonce na věčné časy. Překračuje rámec volebního období. Vzpomeňme, jak se naši citliví demokraté bouřili proti ‚opoziční smlouvě‘ na dobu určitou, nyní jim pakt na věčné časy nevadí. Ať si občan volí, jak chce, výsledek bude vždy stejný: pod taktovkou evropských mocností bude pokračovat integrace, která nepřipouští diskusi o alternativách. Každý, kdo by snad chtěl diskutovat, bude upálen jako heretik. Není to u nás novinka, stádové chování podporující oficiální názor, ať je jakýkoli, známe z doby komunistického režimu.

Lisabonská smlouva má učinit z EU subjekt mezinárodního práva. Kdyby vstoupila v platnost, ocitneme se druhý den v politickém systému, ve kterém neexistuje skutečná opozice, který nelze demokratickými nástroji ani ovlivnit, natožpak změnit. Český Ústavní soud nevzal v úvahu zmíněnou skutečnost, že občan nemá žádnou možnost svým hlasováním politiku Bruselu jakkoliv ovlivnit. Lisabonská smlouva občanům odnímá práva, která byla doposud zaručena Ústavou. Je zřejmé, že postupně ve všech státech EU začnou opoziční skupiny kritizovat nedotknutelný politický systém a budou usilovat o obnovení svobody. Česká Ústava, dokud ještě platí, nám k tomu dává právo použít všech prostředků. Po vzoru Havlíčkově budou umírněné síly používat zbytky svobody slova, které nám snad ještě zůstanou. Kde není opozice, tam se ztrácí svoboda, včetně svobody slova. Není však vyloučena ani celá řada méně umírněných protestů.

Na EU jako na subjekt mezinárodního práva se totiž začnou vztahovat všechna ustanovení Rady Evropy. Bude muset konstatovat, že v EU moc nevykonávají volení političtí představitelé, ale úředníci, že nemá pluralitní systém alternativních politických názorů, že nemá politický systém založený na demokratickém předání moci opozici, která vyhraje ve volbách. Rada Evropy bude monitorovat volby do EP a bude muset konstatovat, že EU vynakládá veřejné prostředky na vlastní propagandu, což je v demokratickém zřízení zakázáno a často se to kritizuje ve zprávách o regulérnosti voleb. Pozornost padne i na to, že členské státy také vynakládají prostředky na podporu jednoho politického názoru v naprostém rozporu s principy pluralitního politického zřízení, na kterých stojí evropské tradice a Rada Evropy. Kdyby Lukašenko ovlivňoval hlasování za státní peníze tak, jako Špidlova vláda hlasování v referendu o vstupu do EU, dopustil by se neodpustitelného hříchu. Nakonec to bude znamenat, že skončí jakákoli evropská politika na podporu lidských a politických práv kdekoli ve světě: kritizovaná země může právem na svou obhajobu poukázat na absenci demokratických principů v mocenském systému EU. A bude mít pravdu. Zatímco u mezivládní spolupráce jsme mohli demokratický deficit s blahosklonným úsměvem tolerovat, nad deficitem demokracie u subjektu mezinárodního práva přivírat oči nelze. Protože legislativa EU má již převahu nad národními legislativami, měly by být všechny členské země EU vyloučeny z Rady Evropy, protože svým občanům přestaly garantovat politické svobody. Nebudou-li, autorita Rady Evropy tím rovněž navždy skončí.

Ani naivní optimisté nevěří, že by EU dokázala splnit bezprostředně po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy všechny požadavky RE v oblasti politických svobod. Asi málokdo věří, že skončí evropská propaganda, placená z veřejných prostředků. Sotvakdo věří, že skončí diskriminace alternativních politických přesvědčení. EU ztratí postavení obhájce politických práv a svobod. Víme, že budoucnost neumíme předpovídat. Je však vysoce pravděpodobné, že Lisabonská smlouva přinese Evropanům velké utrpení.